Před 30 lety sestřelil americký křižník íránský civilní airbus

Airbus odstartoval k půlhodinovému letu do Dubaje z Bandar Abbásu v 10:17 místního času, tedy se 27minutovým zpožděním. Věž zkušeného 37letého kapitána Mohsena Rezaiana, který nalétal 7000 hodin, hned po startu vyzvala, aby zapnul odpovídač, který jen automaticky reaguje na rádiový signál a hlásí se. Důvodem bylo, že v té době zuřila válka mezi Irákem a Íránem a oblast Perského zálivu byla místem střetů, kde obě země útočily na tankery.

I když se odpovídač celou dobu hlásil a airbus letěl ve 30 kilometrů širokém koridoru určeném pro civilní dopravu, stroj do Dubaje nedorazil. Posádka amerického křižníku na něj vypálila dvě protiletadlové rakety SM-2MR, z nichž jedna letadlo zasáhla. Zemřelo všech 290 lidí na palubě letadla, kromě pasažérů i celá šestnáctičlenná posádka; 254 obětí bylo z Íránu, třináct z Emirátů, deset z Indie a po šesti pocházelo z Pákistánu a Jugoslávie; jedna byla z Itálie.

Navzdory rádiovým signálům a tomu, že airbus stoupal, velení křižníku dospělo k závěru, že se na loď chystá zaútočit íránský letoun. Křižník, který se 3. července vracel z doprovodu nákladních lodí, se před tragédií zapletl do střetu s íránskými rychlými čluny.

Když posádka vrtulníku, který odstartoval z paluby křižníku, oznámila, že na něj stříleli z íránských hlídkových člunů, kapitán USS Vincennes se rozhodl íránské lodě pronásledovat a vplul do íránských vod, přičemž pálil z děl a dva čluny zasáhl a potopil. V tu chvíli zaznamenala posádka odrazy na radaru a vyhodnotila je jako blížící se íránský letoun F-14 Tomcat. Ve strachu a pod tlakem času vypálil křižník dvě rakety SM-2MR (RIM-66 Standard).

Írán sestřelení označil nejen za nezákonný čin, ale za záměrnou akci. Teherán nevěřil, že by posádka lodi mohla zaměnit F-14 za civilní letadlo, protože USS Vincennes byl jako jeden z prvních vybaven stále velmi moderním systémem protiletadlové obrany Aegis. Teherán zdůrazňoval, že stroj byl sestřelen v jeho vzdušném prostoru, kde by mohly létat i jeho tomcaty.

I když Spojené státy přiznaly, že letoun sestřelily, vinu zpočátku svalovaly čistě na Írán. Uváděly, že airbus letěl rychlostí přes 800 kilometrů za hodinu a klesal z výšky 3000 metrů, takže působil, jako by útočil. Prezident Ronald Reagan tvrdil, že šlo o „oprávněnou obrannou akci“.

Jak ukázalo vyšetřování, realita byla jiná, airbus letěl rychlostí necelých 700 kilometrů za hodinu ve výšce 4000 metrů a stoupal. Vysílání odpovídače airbusu na civilní frekvenci zachytily i další dvě americké lodě v oblasti USS Sides a USS Montgomery, které správně určily, že je vysílá dopravní letadlo.

Vyšetřovací zpráva admirála Williama Fogartyho uvedla: „Data z pásku USS Vincennes, informace z USS Sides a zpravodajské informace potvrzují fakt, že šlo o normální komerční let podle plánu v přiděleném vzdušném koridoru za neustálého stoupání od startu v Bandar Abbásu.“

Kapitán lodi USS Sides Carlson sice slyšel, že křižník se chystá vypálit raketu, ale myslel si, že vzhledem k dokonalejšímu radaru má víc informací a ví o útoku, o němž on sám nic netušil. Nenapadlo ho, že se USS Vincennes rozhodl vypálit na dopravní letadlo, přesto pro jistotu Carlson vyslal varování pilotovi airbusu a na správné frekvenci. Katastrofě se však už zabránit nepodařilo.

Sestřel skončil i u Mezinárodního soudního dvora, kde Írán žaloval USA, ale případ byl stažen 22. února 1996, když Spojené státy přistoupily na urovnání a vyplatily odškodné ve výši 131,8 miliónu dolarů, z toho 61,8 miliónu dolarů pozůstalým.

Hořkost na íránské straně však přetrvala. I když náčelník amerického štábu admirál William Crowe už v roce 1992 přiznal, že křižník se v době útoku pohyboval v íránských vodách a americká vláda vydala prohlášení, že obětí lituje, nikdy se formálně neomluvila a nepřiznala, že by jednala špatně.

Viceprezident George Bush, který krátce po tragédii zahájil kampaň za své zvolení do Bílého domu, sestřelení označil za „nešťastný incident“ a opakoval: „Nikdy se za Spojené státy nebudu omlouvat, nezajímám se o fakta, neomlouvám se za americké hochy.“ Dokonce kritizoval Írán, že nechal airbus vzlétnout, když oblastí proplouvaly americké lodě.

Nikdo z posádky nebyl odsouzen, ani kapitán William Rodgers. Všichni její členové byli vyznamenáni stuhou za bojové nasazení a operátor protivzdušného systému, který na lodi v tu dobu sloužil, dostal v roce 1990 Záslužnou medaili námořnictva za celou svou službu od let 1984 až 1988. Kapitán dostal medaili Řádu legie za zásluhy.

Právě kapitán Rodgers přitom mohl mít podíl na sestřelu. Několik svědků uvedlo, že se choval agresivně a vyhledával boj. Zmiňoval ho i velitel lodi USS Sides David Carlson, když uvedl, že sestřelení letadla bylo „hrozným vyvrcholením agresivity kapitána Rogerse, která byla vidět už o čtyři týdny dříve“.

S křižníkem se 2. června přiblížil na dvě míle k íránské fregatě, když prováděl kontrolu prázdné lodi. Byla přitom předepsaná čtyřmílová distance. Stěžoval si prý na činnost, kterou provádí, protože tak dobře vyzbrojená loď by neměla jen hlídkovat. Zahájil palbu na rychlé čluny, o nichž tvrdil, že se ke křižníku přibližují, i když to nebyla pravda.

Fogartyho zpráva však uvádí, že 3. července 1988 jednal kapitán adekvátně vzhledem k informacím, které měl k dispozici. Byl informován, že na křižník útočí íránský F-14A Tomcat.

Americké velení v roce 2000 přiznalo, že lidé na můstku byli pod psychickým tlakem a ve strachu z útoku ignorovali všechny informace, které byly v rozporu s pocitem, že čelí náletu.

Přestože poručík William Monford upozornil kapitána, že jde zřejmě o civilní letoun, můstek se domníval, že je loď ohrožena nalétávajícím letadlem. A když důstojník odpovědný za sledování cílů na radaru oznámil, že íránský letoun začíná klesat a přiblížil se ke křižníku na 17 kilometrů, kapitán dal souhlas s odpálením raket.

K tragédii přispělo několik dalších faktorů. Civilní letadlo mělo zpoždění a v koridoru se objevilo v době, kdy už mělo podle rozpisu přistávat v Dubaji. Letiště Bandar Abbás, ze kterého airbus odstartoval, navíc využívalo i íránské letectvo, které tam mělo i F-14A Tomcaty. Křižník zachytil i vysílání odpovídače jednoho z nich a operátor je mylně přiřadil airbusu.

Posádka křižníku se pokoušela s airbusem považovaným za vojenský stroj sedmkrát spojit, jenže na vojenské frekvenci, kterou piloti dopravního letadla nemohli přijmout – airbus nebyl vybaven potřebným přijímačem. Loď vyslala i tři vzkazy na civilní frekvenci, ale u těch nebylo jasné, kterému letadlu jsou určeny. Nevysílala na frekvenci pro řízení letového provozu.

Vzhledem k malé vzdálenosti Dubaje od Bandar Abbásu také letěl airbus nízko, i když nad šestisetmetrovou hranicí, pod kterou mohla být letadla podle amerického varování ohrožena obrannými operacemi.

K tragédii přispělo, že před útokem se v oblasti pohyboval íránský protilodní letoun P-3 Orion, který působil, jako by vyhledával cíl pro útok stíhačky.

Velký podíl na neomluvitelné tragédii měly i obavy posádky pohybující se v prostoru, kde se válčilo. Když se v roce 1986 vystupňovala válka tankerů, Spojené státy umožnily kuvajtským tankerům plout pod americkou vlajkou. To je ale nechránilo před najetím na miny, a tak v oblasti začaly hlídkovat vrtulníky a lodě USA.

Služba byla nebezpečná, 17. května 1987 zasáhla americkou fregatu USS Stark irácká raketa a zabila 37 námořníků. Navzdory americkému dohledu Íránci 15. října 1987 zasáhli raketou kuvajtský tanker, na což USA odpověděly útokem na íránské ropné plošiny. Napětí ještě stouplo, když 14. dubna 1988 narazila další americká fregata USS Samuel B. Roberts určená k doprovodu kuvajtských tankerů na íránskou minu. Žádný námořník nezahynul, ale loď měla v trupu díru o průměru 4,5 metru a musela být odtažena.

V odvetě spustili o čtyři dny později Američané operaci Praying Mantis, které se účastnilo několik skupin amerických lodí v čele s letadlovou lodí USS Entreprise, dvěma křižníky, dvěma torpédoborci a dvěma fregatami. Terčem útoku byly opět íránské ropné plošiny, ale potopeno bylo i několik íránských lodí včetně rychlého člunu Džošan a fregaty Sahand. Její sesterská loď Sabalan sice byla zasažena a vzplála, ale potopena nebyla, aby se dále nezvyšovalo napětí.

Po námořním střetu, který byl největší od vietnamské války, se Spojené státy rozhodly rozšířit svou ochranu na všechny neutrální lodě proplouvající Perským zálivem. Vyslán tam byl i křižník USS Vincennes, který měl zajistit lepší pokrytí radarem, neboť v oblasti nepůsobila letadla AWASC. Loď byla vybavena nejmodernějším systémem protivzdušné obrany Aegis s radarem s fázovou anténou AN/SPY-1.

Pozapomenutý sestřel íránského airbusu se začal znovu připomínat po 14. červenci 2014, kdy byl na východě Ukrajiny sestřelen malajsijský Boeing 777 a zahynulo všech 298 lidí na jeho palubě. Okolnosti byly podobné. Zasáhla ho raketa Buk vypálená z území pod kontrolou povstalců. Vyšetřování prokázalo, že zbraň byla na území převezena z Ruska.

Povstalci zřejmě chtěli sestřelit další velký ukrajinský transportní Iljušin Il-76 přepravující posily, jako to udělali 14. června u letiště v Luhansku.

Raketa země-vzduch zasáhla v roce 2001 i Tupolev Tu-154 Siberia Airlines letící z Tel Avivu do Novosibirsku, přičemž zemřelo 78 lidí na palubě. Vyšetřování prokázalo, že tupolev zasáhla raketa protiletadlového systému S-200 vypálená ukrajinskou armádou na Krymu během vojenského cvičení.

Případů, kdy byla sestřelena civilní letadla, je však mnohem více. Jedním z nejznámějších případů byl v roce 1982 sestřel jihokorejského Boeingu 747, který se odchýlil od letové trasy a dostal se nad zakázanou oblast u Sachalinu. Jumbo jet na letu KAL 007 sestřelila sovětská stíhačka Su-15. Všech 269 lidí na palubě zahynulo.

Rok po korejské válce, v roce 1954, sestřelili čínští piloti Lavočkinů La-11 Douglas C-54 (DC-4) společnosti Cathay Pacifik na cestě z Bangkoku do Hongkongu. Z devatenácti lidí na palubě zahynulo deset pasažérů.

O rok později byl sestřelen Lockheed Constellation izraelské společnosti El Al letící z Londýna do Tel Avivu. Omylem zabloudil nad Bulharsko, kde proti němu zasáhly dvě stíhačky MiG-15. Zahynulo všech 58 lidí na palubě.

Naopak izraelští piloti stíhacích letounu F-4 Phantom sestřelili v roce 1972 libyjský Boeing 727 na cestě z Tripolisu do Káhiry, jemuž selhala část přístrojů a za špatného počasí se dostal na Izraelem okupovaný Sinajský poloostrov. Vypálili, když pilot boeingu odmítl uposlechnout jejich výzev, aby přistál. Zahynulo 108 ze 113 lidí na palubě.

V dubnu 1978 byl sestřelen sovětským stíhacím pilotem korejský Boeing 707, který u Murmansku vlétl do vzdušného prostoru SSSR. Sověti byli přesvědčeni, že jde o špionážní letoun RC-135, který má stejného draka. Pilotům se povedlo nouzově přistát, takže ze 109 lidí zemřeli jen dva cestující.

Jak ukázalo následné vyšetřování, protiletadlová raketa zasáhla v červnu 1980 i DC-9 společnosti Aerolinee Itavia, letící z Bologně do Palerma, přičemž zahynulo 81 lidí. Kdo ji vypálil, ale jasné není, tehdy v oblasti operovaly americké, italské i francouzské stíhačky. Zasahovali proti libyjským migům.