Před 30 lety osvobozoval Kuvajt. Nesu si to celý život v sobě, říká veterán

Někdejší liberecký chemik se ve svých dvaceti letech dobrovolně přihlásil do jednotky, kterou se do Zálivu chystalo vyslat Československo. Nešlo přitom o obyčejnou misi. Bylo to poprvé od konce druhé světové války, co se československá armáda měla zapojit do boje proti zlu a totalitě.

Zvažovalo se, jaký typ jednotky Československo do Zálivu vyšle. Nakonec v září 1990 padla volba na již tehdy špičkové armádní chemiky. V jejich liberecké brigádě se mezi vojáky začala rychle šířit šeptanda o válečném nasazení. Donesla se i k mladičkému Františku Gáborovi.

„Šeptanda říkala, že se hledají lidi na speciální akci. A nebylo těžké uhodnout, o co půjde, o průšvihu v Kuvajtu všichni věděli,“ vzpomíná František Gábor. Už tehdy projevil o speciální nasazení zájem, nenašel ale pochopení u svého velitele.

„Díky šeptandě se ovšem také vědělo, že speciální akci má na starosti zástupce velitele Lubomír Šmehlík. Když jsem ho jednou viděl přicházet, přitočil jsem se k němu a řekl jsem mu, že chci být příslušníkem praporu, ale nechce mě pustit velitel,“ vzpomíná Gábor.

Šmehlík mu tehdy odpověděl, ať se svému veliteli odkáže na jeden z platných rozkazů a druhý den, ať se hlásí u něj. „Takhle jsem se stal příslušníkem protichemického praporu. Můj velitel soptil, ale už s tím nic nezmohl,“ líčí Gábor.

Spolu s ostatními musel podepsat prohlášení o tom, že si je vědom rizik, které může speciální akce přinést. „Dobrovolně jsem se rozhodl beze zbytku splnit rozkazy související s výše uvedeným působením československé jednotky v oblasti Perského zálivu. Byl jsem podrobně poučen o náročnosti klimatických, geografických a dalších podmínek v oblasti možného nasazení československé jednotky, které mohou ohrozit mé zdraví a případně mi způsobit smrt,“ stálo mimo jiné v prohlášení.

Tehdy dvacetiletý František Gábor byl přitom v té době hodně čerstvě ženatý (vlastně jen pár dnů, svatbu měl na konci srpna 1990) a jeho paní těhotná. Ona i Gáborovi rodiče věděli, že se přihlásil k praporu, který má odletět do Perského zálivu. Netušili ale kdy. „Když jsem měl poslední opušťák před odletem, tak jsem se s nikým doma nerozloučil, protože bych možná neodletěl. Byl by to nápor pro ně i pro mě,“ vypráví Gábor. „Rozloučil jsem se jen vnitřně, já sám. Oni se to dozvěděli z televize.“

Československá jednotka čítající 168 lidí včetně Františka Gábora, se začala přesouvat dva týdny před Štědrým dnem roku 1990, přesně 11. prosince. Pro přesun celého praporu do Saudské Arábie bylo potřeba 11 letů transportního letounu Lockheed Galaxy.

Češi se tak připojili k operaci Pouštní štít, jejímž cílem bylo nahromadění vojsk na území Saudské Arábie i k její obraně. Česká jednotka měla původně plnit humanitární úkoly v zázemí, mimo jiné pomáhat saudskoarabské armádě, která žádné chemiky neměla, a chránit civilní obyvatelstvo. Situace se ale rychle změnila. Už 22. prosince se vojáci dozvěděli, že zamíří na frontu.

„Bylo jasné, že není možné dělat ze Saudské Arábie protichemické zajištění tanků, které míří do Kuvajtu. Musíte jet s nimi a pak to tam musí kmitat. A všechnu techniku, dekontaminační auta či laboratoře, musíte mít po ruce,“ vysvětluje František Gábor.

Na své nasazení v operacích Pouštní štít a Pouštní bouře má upomínku jako nikdo jiný. Syna Lukáše. Ten se v Česku narodil 14. ledna 1991, tři dny před vypuknutím bojů. Gábor se šťastnou novinu dozvěděl zakopaný v díře u saúdsko-kuvajtské hranice. Novopečený otec pak válečné nasazení přestál bez újmy. A se spolubojovníky se zasloužil o skvělé jméno jednotky, která se zvládla starat o jediný zdroj vody pro spojence a velké jméno si uvnitř koalice spojenců udělala, když dokázala detekovat stopová množství nervově paralytických látek yperit a sarin.

„Někdy je válka v Zálivu bagatelizovaná. Slýchávám tvrzení o tom, jak jsme Saddáma vyklepli za měsíc a půl, jak dostal neskutečně na zadek a jak to bylo jednoduché. Jenže nebylo,“ připomíná František Gábor. „Irácká armáda byla díky předchozím bojům s Íránem zakalená bojem a tvrdá. Uměli bojovat. A navíc Saddám Hussajn měl chemické zbraně a neváhal je používat, v případě Kurdů i proti vlastním obyvatelům,“ upozorňuje Gábor.

Někdy se stává, že konkrétní úspěch má větší ohlas v zahraničí než ve vlastní zemi. Dost možná to platí i o české misi ve Válce v Zálivu. Jednotka nasazená v Pouštním štítu a Pouštní bouři zajistila československé armádě nečekané renomé. Velitel Jan Valo dokonce dostal oficiální poděkování amerického velvyslanectví, které působení Čechů zhodnotilo slovy: „před zraky celého světa jste vrátili dobré jméno armádě ČSFR...“

Kvalitní práce, která se dařila, také utužila kolektiv. Čeští spolubojovníci z Války v Zálivu se dodnes scházejí. Třeba i dvakrát do roka. Pořád je jim spolu dobře. „Vybral jsem si dobré kluky. Všichni ti kluci byli dobří,“ prohlásil jednou o svém týmu Jan Valo.

Setkání se spolubojovníky si nenechává ujít ani František Gábor. Na jejich organizaci se i podílí. V roce 2018 byl součástí velké skupiny veteránů, kteří vyrazili do Kuvajtu, za jehož svobodu bojovali.

Veterány v Kuvajtu přijal viceadmirál Jassim Al-Ansari, jenž se sám bojů v operaci Pouštní bouře účastnil. „Významně jste se podíleli na osvobození naší země a nabídli jste přitom své životy,“ řekl veteránům vděčný viceadmirál.

I to jsou momenty, které hrají roli v tom, že na otázku, zda je hrdý na to, že je válečným veteránem, odpovídá František Gábor bez váhání: „Jasně, že ano“. „Ale nedělal jsem to, abych byl obdivovaný. Já jsem to dělal kvůli sobě. Nesu si to v srdci, v sobě,“ dodává.