Pouštní bouře: V gumovém obleku pod horkým sluncem

„Jako protichemický prapor jsme měli na starost bojové zabezpečení, aby nedošlo ke ztrátám na životech. Kdo to nezažil, nepochopí, protože musíte dny, týdny sledovat přístroje. Těžko se o tom mluví. Saúdové se velmi báli chemických zbraní a všichni jsme věděli, že Irák měl dostatečnou vojenskou sílu,“ uvedl nejmladší chemik jednotky František Gábor.

Podle něj byla činnost chemiků mimořádně náročná, protože museli být v horku na poušti v protichemických oděvech: „Byl to extrém. Když jste půl hodiny v tom oděvu, tak ho můžete vzít a lejete z něj pot. My jsme byli vybavení i filtračními oděvy, ale na druhou stranu, když pracujete s odmořovacími prostředky, tak na sobě musíte mít gumový oděv. Je to extrémně fyzicky i psychicky namáhavé. Kromě toho, že jste přehřátý, že se potíte, tak jste si občas zkoušel i masku, to znamená, že začínáte mít tlak z gumy, v zápěstí jste stažený, máte na sobě zpravidla dvoje rukavice. Ale pokud o chemických látkách něco víte, tak vám strach nedovolí nepoužívat ochranné prostředky. Jedna ze součástí výcviku je to, že jste trénován, abyste vydržel v protichemickém oděvu co nejdéle. Bohužel to s sebou nese i nějaké následky, protože dochází k přehřívání organismu, k dehydrataci, ale to se tehdy moc neřešilo.“

Naopak v noci byla zima, přiznal chirurg jednotky Jindřich Sitta: „Přestože jsme tomu věnovali dostatek času a pozvali jsme si i nějaké konzultanty, kteří dané klima znali, tak jsme ve finále udělali řadu chyb. Když přišlo na přetřes, jestli si vyvezeme kamna do stanů, tak jsme kamna okamžitě zamítli, protože v poušti přeci není zima. Pak jsme toho litovali, protože na začátku v lednu, v únoru byla kupodivu v poušti velká zima a dost jsme ve stanech trpěli. Spali jsme ve všem možném, co jsme vůbec dokázali na sebe navléct.“

Pro československou jednotku bylo nasazení o to těžší, že původně jela do Saúdské Arábie jen pomáhat civilistům, a ne operovat v boji, připomněl Sitta: „Prvotním záměrem bylo, že jednotka bude poskytovat humanitární pomoc někde v hlubokém týlu u nějakého městečka, kdyby náhodou bylo zasažené chemickými zbraněmi, abychom se o ně postarali. Ale velice rychle se ukázalo, že ani kuvajtská, ani saúdská armáda není vybavena prostředky ochrany proti bojovým chemickým látkám, takže došlo ke změně úkolu a československá jednotka byla prioritně přiřazena na ochranu velitelských objektů a vojenských sil, takže jsme byli přiřazeni ke čtvrté a dvacáté brigádě saúdskoarabské armády. Dále jsme chránili Vojenské město Krále Chálida (KCMC), kde bylo centrum arabských sil, a potom jsme chránili nemocnice a vyvedená vojska u Hafar al-Bátinu, kde se připravovaly mnohonárodní síly na pozemní operaci směrem do Kuvajtu.“

To vše umožňovala dohoda se Saúdskou Arábií, protože velitel československé jednotky Ján Valo dosáhl změny v navrhovaném textu, takže v ní nestálo, že úkolem je ochrana civilních osob: „Na moji prosbu bylo změněno na ochranu osob,“ uvedl. To umožnilo chránit i vojáky.

Změna úkolu však byla náročná, přiznal Gábor: „Když jsme odjížděli, tak jsme neodjížděli do války jako takové. Odlétal protichemický prapor – fakticky humanitární jednotka, která měla pomáhat na místě civilistům, ale po příletu na místo si situace vyžádala, že jsme museli být nejdříve nasazeni v prostoru KCMC a následně u Hafar al-Bátinu u saúdskoarabských brigád.”

Obtížné bylo rozdělení i pro lékaře, kteří byli v Saúdské Arábii jen čtyři a každý měl vlastní specializaci, zdůraznil Sitta: „Byli jsme tam čtyři, já jako chirurg, Zbynďa Fuksa jako anesteziolog, Pavel Budínský jako praktický lékař a Marián Ondrejček jako náš velitel. Měli jsme zabezpečovat vlastní jednotku, která měla být na jednom místě. Jak se jednotka roztrhala na čtyři kusy, my se museli taky rozdělit. Za námi zdravotníky šlo odmoření osob a byli jsme připravení na jedno místo odmoření osob a v okamžiku, kdy jsme byli takto rozdělení a úkol zůstat nezměněný, tak jsme potřebovali čtyři vybavení, abychom mohli odmořovat na čtyřech místech. Ze začátku, než jsme to dokázali dovézt (do Saúdské Arábie z ČSFR) a vše připravit, tak nám to dělalo docela velké potíže.“

„V okamžiku, kdy byla část jednotky zařazena do prvosledových saúdskoarabských brigád a blížil se začátek pozemní ofenzívy, bylo potřeba, aby až vyrazí, byli doktoři na místě a mohli poskytnout pomoc, pokud dojde ke zranění vojáků,“ dodal Sitta s tím a zdůraznil, že pro účast lékaře u každého ze čtyř odřadů, do nich byla jednotka rozdělena, byl ještě jeden důvod: „Bylo to i z důvodu psychické podpory vojsk, protože kluci byli od nás odříznutí a vzdálení stovky kilometrů.“

Sitta přiznal i problémy v jednotce: „Organizační kostra jednotky byla složená z vojáků z povolání, ale zbytek tvořili vojáci základní služby, a u některých z nás se projevily určité psychické problémy. Byly tam i deprese, byly tam i pokusy o návrat. Začátek nebyl vůbec jednoduchý, ale potom si to sedlo, jednotka se zocelila i psychicky se srovnala.“