Po teroristickém útoku zmizeli z autobusů arabští řidiči, líčí situaci v Tel Avivu česká studentka

Mohla byste popsat, co se dělo bezprostředně po sobotním útoku teroristického hnutí Hamás?

Já jsem se v tu chvíli nacházela v bytě v centru Tel Avivu u studentek z Itálie. Pro nás to začalo kolem půl osmé ráno, kdy mě jako jedinou vzbudily sirény. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to nezdá, jestli to opravdu slyším. Potom jsem se paradoxně šla podívat z okna, což se nemá dělat, a viděla jsem, jak lidé utíkají z ulic do krytů.

Vzbudila jsem tedy ostatní a šly jsme na chodbu. Tam jsme potkaly izraelské sousedy, kteří měli aplikaci, která dopředu hlásí útok. Tu jsme do té doby neměly, ale poté jsme si ji všechny stáhly.

Sousedi nám pak vysvětlili, že Hamás zaútočil na Izrael, teď tady probíhá rozsáhlé bombardování a že se musíme skrčit a schovat na chodbě, na schodech mimo okna.

Jak často byly slyšet výbuchy?

V sobotu jsme slyšeli dva, jeden brzy ráno a další kolem půl jedenácté. Pak jsem vyčkávala a poradila se s izraelskými sousedy, jestli se mohu přemístit k sobě domů. Řekli mi, že je to v pořádku a že si mám zavolat taxíka, ale že mám vyrazit hned, protože v tu chvíli zrovna Izrael prováděl protiútok. Očekávalo se totiž, že v těch dalších hodinách Hamás znovu zaútočí.

Vnímali jste situaci vy a další mezinárodní studenti jinak než Izraelci?

Určitě na nás bylo vidět, že jsme byli více v šoku. Byla na nás víc vidět panika a moment překvapení. Myslím si, že oni byli taky překvapení, protože ten útok nikdo nečekal. Zároveň ale z těch bomb neměli takový strach jako my. My jsme v tu chvíli ani nevěděli, že to, co slyšíme, nejsou výbuchy, ale Iron Dome (systém protivzdušné obrany, pozn. red.) , který sestřelil tu bombu. Vy ale jako student z Evropy nepoznáte, jestli kousek od vás vybuchla bomba, nebo zda šlo o její eliminaci.

Když jste se krátce po výbuchu dívala z okna, co se dělo na ulicích? Zavládla tam panika, chaos?

Chaos to nebyl. Lidé se snažili vyhledat otevřené dveře, aby mohli rychle vběhnout do nějakého domu. Vystupovali z aut, nechávali je na ulici, a hledali nejbližší místo krytu. Ulice byla do vteřin prázdná a hned tam byl klid.

Do jaké míry útok ochromil běžný život? Uzavřely se například obchody?

Myslím si, že tohle se v Izraeli děje běžně. Mluvila jsem s kamarády, kteří mi řekli, že za rok, co bydlí v Izraeli, se jim to už jednou stalo. Oni jsou na to tedy zvyklí a čekají, jestli se ta situace nezmění. V sobotu tam ale byl větší klid a méně lidí, pláže byly prázdné, ale zavřeno tam nebylo.

Pak se ale vyhlásil válečný stav a během dvou dalších dnů se všechno zavřelo. Mohla fungovat jen místa, kde se nacházel protiletecký kryt. Fungovaly jen lékárny, obchody s jídlem a sem tam kavárny a restaurace. V nich ale bylo prázdno, mohli jste si dojít pro kávu a vzít si ji s sebou. Nikdo se ale nezdržoval na ulicích.

Vy jste z Izraele odletěla do Itálie. Jaké jste měla pocity na letišti v Tel Avivu těsně před odletem? Bála jste se, že dojde k útoku na něj?

Nebála jsem se bomb, protože na letišti v Tel Avivu operuje Iron Dome a na střechách byli snajpři. Věděli jsme tedy, že je to jedno z těch bezpečnějších míst. Měla jsem ale strach z teroristického útoku přímo na letišti. Do budovy bylo totiž možné v pohodě projít, protože vás nikdo nekontroloval.

Měla jsem tedy strach, protože mi to přišlo jako ideální místo na útok. Bylo tam hodně lidí ze zahraničí, izraelští rezervisté a také tam spousta lidí spala na zemi. Těsně před nástupem do letadla ale ty kontroly byly velmi rozsáhlé.

Spousta společností po sobotním teroristickém útoku zrušila své lety. Jak těžké bylo sehnat letenku, která by vás dostala z Izraele?

Najít let těžké nebylo, protože El Al (izraelský národní letecký dopravce, pozn. red.) dále létal a dovážel rezervisty, kteří byli na prázdninách. V tu chvíli totiž v Izraeli bylo týdenní volno a spousta Izraelců odletěla pryč. Zároveň ale El Al odvážel turisty ze země.

Problém ale byl s nákupem letenek. Vyplnili jste všechny své údaje, zadali platbu, ale ta neprošla, protože letenka už byla prodaná. Byla jsem tedy ochotna letět kamkoli, na Kypr, do Istanbulu, kamkoli, kde to bylo dostupné.

Když jste přistála v Itálii, jak jste se cítila? Spadl vám kámen ze srdce?

Největší kámen ze srdce mi spadl, když jsem na mapě v letadle viděla, že už se nenacházíme v blízkosti Izraele. Měla jsem totiž strach, že může dojít k bombardování letadel. Bylo ale vidět, že se tomu chtějí vyhnout, protože piloti letěli více na sever a snažili se obletět tu zasaženou oblast.

Když jsem viděla, že se nacházíme u Atén, tak jsem věděla, že je to v pohodě a že jsem v bezpečí. V ten moment mi spadl největší kámen ze srdce.

Vraťme se ještě do chvíle, kdy jste byla v Izraeli. Snažila jste se vyhledat pomoc českých úřadů?

Hned po útoku jsem se spojila s českou ambasádou. Volala jsem na urgentní linku, kde mi to hned vzali. Nečekala jsem ani pět minut. Oni mi řekli, že v tuhle chvíli mám dbát na bezpečnostní pokyny a že nemám cestovat do zasažených oblastí, což bylo zřejmé.

Dnes (ve středu, pozn. red.) mi přišel oficiální e-mail ze systému DROZD (systém dobrovolné registrace občanů při cestách do zahraničí – pozn. red.), že pokud mám zájem o repatriaci, že si mám zavolat. Já už jsem ale z interních zdrojů o den dříve věděla, že dojde k repatriačním letům. Ale i přes to, že jsem tuto informaci získala o den dříve, bylo přede mnou sto lidí, a oni mi řekli, že pokud mám letenku do Evropy, že ji mám využít a nečekat na repatriační let.

Jak dlouho jste byla v Izraeli?

Tři týdny. Byla jsem tam na programu, který se jmenuje Mezifakultní dohoda. Je to něco podobného jako Erasmus. Semestr mi měl začít 17. října.

Cítila jste před útokem napětí mezi Izraelci a izraelskými Araby, kteří se hlásí k islámu?

Vůbec ne. Všechno bylo velmi v klidu, nikde neprobíhaly žádné konflikty, a to ani ve více arabských částech. Dům, kde jsem bydlela, se nacházel ve více muslimské části Tel Avivu. A i když jsem tam byla po sobotních útocích, tak se tam nic nedělo. Nebyly tam žádné potyčky, nikdo nekřičel, neprobíhala žádná agrese.

Probíhaly na ulicích sešlosti, které by vyjadřovaly podporu Palestincům nebo Hamásu?

Myslím si, že takové sešlosti by se ani dít nemohly. Jakmile se ta situace zhoršila, tak jste mohli vidět změnu například v autobusech. Ty obvykle řídí izraelští Arabové, a v den útoku najednou řídili pouze Izraelci. Autobusů navíc jezdilo méně, nikde jsem ale nečetla žádnou oficiální zprávu, proč tomu tak bylo.