Operaci Pouštní bouře zahájily mohutné nálety

Ty se soustředily na likvidaci iráckého letectva, irácké protivzdušné obrany i velitelských stanovišť. „Saddám dostal ještě 24 hodin, čili se 16. ještě nic nedělo. A 17. krátce po půlnoci začala operace Pouštní bouře,“ uvedl velitel československé protichemické jednotky čítající 200 mužů Ján Valo. „Dovedete si představit ty sirény. Největší skupina letounů vzlétala z letiště KKMC (Vojenské město krále Chálida). Letěly hodně nízko nad pouští, kde jsme byli my.“ Celý rozhovor s velitelem čs. jednotky zveřejní Novinky v pondělí.

Už 16. ledna ale vzlétlo z louisianské základny Barksadale sedm strategických bombardérů B-52G Stratofortress vyzbrojených střelami s plochou dráhou letu AGM-86. Při operaci Senior Surprise ulétly neuvěřitelných 23 000 km. Jako první ale v noci na 17. ledna útočily pro radary neviditelné letouny F-117 Nighthawk, které mířily na klíčová velitelství a komunikační uzly stejně jako střely s plochou dráhou BGM 108 Tomahawk vypálené z lodí.

Za bezměsíčné noci, která byla pro útok vybrána, aby se nedařilo letadla pozorovat vizuálně, byly také vyslány nad Irák bezpilotní letouny BQM-74C, které dvacet minut kroužily nad Bagdádem. Cílem bylo přehltit iráckou protivzdušnou obranu, aby nevěděla, na jaké cíle má navádět rakety, a současně odhalit irácké radary. F-4G Phantomy upravené pro radioelektronický boj odpálily proti radarům za hodinu 66 střel HARM.

První den probíhaly líté vzdušné souboje, při úplně prvním sestřelily dvě americké F-15C dva MiGy-29. I ve většině dalších souborů iráčtí piloti prohrávali. Oběťmi dalších dvou F-15C se staly tři irácké Mirage F.1 a piloti dvou námořních F/A-18 Hornetů sestřelili dva MiGy-21. Irácký pilot MiGu-25 ale sundal jiný Hornet, jehož pilot Scott Speicher zahynul. Poškozeno bylo také několik amerických strojů EF-111 Raven, ale piloti se s nimi navzdory tomu dokázali vrátit a jeden neozbrojený Raven dokonce vymanévrovat útočící Mirage F.1, jejíž pilot narazil do země. Poškozen by i jeden bombardér B-52.

Už útoky z prvního dne ukázaly, že nelze brát na lehkou váhu slova amerického prezidenta George Bushe, který pravil: „Neselžeme.“ Cílem bylo osvobodit Kuvajt, kam Irák vpadl 2. srpna 1990 a 28. srpna ho připojil jako svou 19. provincii. Irák po konci války s Íránem nebyl schopen splácet válečné úvěry od arabských zemí Perského zálivu, což mu ještě ztěžovala neochota Kuvajtu snížit těžbu ropy, aby její cena stoupla.

Saddám Husajn se však nemínil vzdát, nadneseně pravil: „Velká show začala. Probíhá matka všech bitev“. Nekončil však jen u silných slov, Irák hned první den odpověděl na nálety odpálením balistických raket. Zatímco scud namířený na Saúdskou Arábii se podařilo sestřelil antiraketě MIM 104 Patriot, na Izrael rakety dopadly. Husajnova naděje, že se do války zapojí židovský stát, rozklíží se mezinárodní protiirácká koalice a konflikt se přemění v další válku arabských zemí proti Izraeli a jeho spojencům, však nevyšel. Bush oznámil, že Izrael slíbil, že na útoky neodpoví, což dodržel. Protože útoky na Izrael pokračovaly, 19. ledna tam byla přesunuta baterie raket Patriot.

Tvrdé letecké souboje probíhaly ještě 19. ledna, ale pak byly vzdušné střety sporadičtější, protože během prvního týdne bylo sestřeleno 36 iráckých letadel. Nakonec jich bylo ve vzdušných bojích zničeno 44, ale další desítky jich byly zlikvidovány na zemi. Ještě 24. ledna se pokusili Iráčané zaútočit na saúdskoarabskou rafinérii v Abkaiku, ale dvojici Mirage F.1 doprovázenou dvěma MiGy-23 napadli Saúdové a obě Mirage s podvěšenou výzbrojí sestřelili.

Saddám Husajn kvůli ztrátám nařídil pilotům, aby uletěli 26. ledna do Íránu, kam se dostalo celkem 115 bojových letadel včetně 24 Mirage F.1, 24 Suchojů Su-24 a 44 Suchojů Su-22 a Su-20. Do Íránu uletělo i 15 transportních Iljušinů Il-76 a 17 dopravních letadel.

Irák se pak soustředil na odvetné údery balistickými raketami. Evidováno je 88 útoků různých verzí scudů, 47 z nich směřovalo na Saúdskou Arábii, jeden na Bahrajn, jeden na Katar a dalších 38 na Izrael, většina do oblasti Tel Avivu a Haify, přičemž zabily dva lidi.

„Nejbližší scud padnul dva kilometry od nás, byla to rána, že nám to málem zbořilo stany,“ vzpomínal chirurg československé jednotky Jindřich Sitta: „Zaplať pánbů neměl chemickou náplň.“

Scudy sice byly v té době už zastaralé, ale protiraketová obrana ještě nebyla dost pokročilá, aby je dokázala úspěšné likvidovat dávno před dopadem. V Izraeli, v Saúdské Arábii i v Turecku sice byly rozmístěny antirakety MIM-104 Patriot, zatímco však v Saúdské Arábii byla jejich úspěšnost 70procentní, v Izraeli jen 40procentní.

Nejúčinnější obranou byla likvidace odpalovacích zařízení, která však byla obtížná, protože byla mobilní a po startu rakety mohla zase zajet do bunkrů. Třetina všech leteckých operací byla namířena proti odpalovacím zařízením scudů. Později je kromě letadel ničily i americké a britské jednotky speciálních sil vysazené na území Iráku.

Scudy vyvolávaly velké obavy, neboť nebylo jisté, zda neponesou hlavice s chemickou municí. Plyn opakovaně používal Irák v osmileté válce s Íránem, která skončila v roce 1988.

Kvůli strachu z nasazení chemických a biologických zbraní se v oblasti zřídilo 63 nemocnic a působily tam i dvě nemocniční lodě. Celková kapacita lůžek činila 18 000. Zde stejných důvodů zamířili do oblasti i českoslovenští chemici.

Ti dokonce během prvních dní operace Pouštní bouře naměřili třikrát nízké koncentrace chemických látek zpuchýřujícího yperitu a nervového sarinu a to 19. a 24. ledna. „Naměřili jsme podprahové hodnoty,“ řekl lékař jednotky Jindřich Sitta. Dvakrát to byl sarin, jednou yperit. Zřejmě šlo o plyny, které unikly z vybombardovaných skladů irácké armády. Výsledky měření potvrdili i Američané.

O vyslání československé jednotky rozhodlo československé Federální shromáždění 23. září 1990. Výběr lidí ale nebyl bez problémů, přiznal velitel jednotky, plukovník Ján Valo, který stál u zrodu mírových sil v československé armádě: „První várka, která se nahrnula, přišla s tím, že budou různě sloužit na ambasádách jako řidiči, kuchař nebo číšníci, představovali si, že dostanou nějaké zahraniční peníze a budou na velvyslanectvích hodovat. Když se dozvěděli, že to není hodování, ale možná to bude válka v poušti, tak mi všichni odešli a začal jsem znovu. Začali jsme obíhat útvary a pomáhali mi v tom už vybraní kluci.“

Během dvou měsíců se uskutečnil výcvik vybraných ve Slaném a připravila se potřebná technika. „My jsme extrémně zdokonalovací výcvik nepotřebovali. Nikdo,“ dodal chemik František Gábor. „Na začátku jsme mezi sebou navazovali kontakty, fasovala se technika, to znamená, že vám nikdo nemusel nic říkat, všichni jsme makali jak vzteklí na autech. Kdo by chtěl, aby se mu rozbilo auto, když někam jel za války. Když postupujete, je to malér, protože nemůžete dělat svou práci. A kdybyste nedej bože ustupovali, byl je to ještě větší malér, protože neutečete smrti nebo zajetí.“

Poté, co 29. listopadu 1990 Americká národní bezpečnostní rada souhlasila se zahájením operací, pokud Irák nesplní ultimátum Rady bezpečnosti a nestáhne se do 5. ledna, přepravilo mezi 11. a 14. prosincem 1990 třináct obřích transportních letadel C-5A Galaxy 169 příslušníků československé jednotky i s technikou.

Nálety byly považovány za klíčové pro celou operaci, protože Irák měl početná a dobře vyzbrojená pozemní vojska, ve výzbroji měl 4700 obrněnců, zatímco koalice jen 3500. Převahu měl i v dělech. „Byli jsme přečísleni minimálně v poměru tři ku dvěma,“ přiznal velitel operace americký generál Norman Schwarzkopf. „Museli jsme přijít s něčím, co vytvoří rozdíl.“ Převaha ve vzduchu byla prvním krokem pro likvidaci iráckých sil, což se ukázalo na celkovém počtu 116 000 bojových letů za 42 dnů, při nichž bylo shozeno 88 500 tun munice. Koalice nasadila proti iráckým 550 letadlům přes 2800 svých strojů. Kromě amerických se náletech podílela zejména britská letadla, Francouzům komplikovalo nasazení letadel, že Irák používal Mirage F.1.

Jak rozsáhlé budou pozemní boje, se ukázalo 29. ledna, kdy Irák učinil překvapivý vpád do Saúdské Arábie, když obsadil město Chafdží. Boje u něj trvaly dva dny, ale nakonec Iráčany vyhnala Saúdskoarabská garda podporovaná Katařany a americkou námořní pěchotou. Irák ztratil u města 357 tanků a 147 obrněných transportérů a 89 samohybných děl.

USA a Sovětský svaz nabídly 29. ledna Iráku příměří, když se bez podmínek stáhne. Husajn to nepřijal, a proto se od 10. února 1991 nálety v rámci čtvrté fáze leteckých úderů začaly zaměřovat na irácké pozemní síly, zejména obrněnou techniku.

Na iráckém území sice už od 15. února prováděla operace pěší jednotka Task Force 1-41, k velkým střetům došlo až v posledních sto hodinách války. Rozsáhlé střety probíhaly na jihu Iráku, aby nemohl Husajn vyslat do Kuvajtu další posily a jednotky v něm byly odříznuté

Do Kuvajtu pronikly jako první 24. února ze západu dvě divize americké námořní pěchoty a lehký pancéřovaný pěší pluk, které musely překonávat zákopy, zátarasy z ostnatého drátu a minová pole. Obrana byla chabá, většina iráckých jednotek se hned vzdávala. Tvrdé boje probíhaly jen u kuvajtského mezinárodního letiště, kde museli Američané svést několikahodinovou bitvu.

Ve východní části Kuvajtu operovali příslušníci saúdskoarabských jednotek, které spolu s ománskými jednotkami a vojáky ze Spojených arabských emirátů postupovaly od jihu do Kuvajtu. Saúdy doprovázela i československá jednotka, která s nimi překročila Saddámovu linii minových polí a skončila svou anabázi několik kilometrů od hlavního města Kuvajtu poblíž zapálených naftových vrtů.

„Jelo v sestavě mechanizované či tankové brigády,“ řekl František Gábor. Občas však museli být chemici kvůli směru větru v čele. „Když jsem viděl, jak v UAZech vyjíždí chemici až před jednotky prvního sledu, protože dělají chemický průzkum, a věděl jsem, že je to tam zaminované, a věděl jsem, že je tam nebezpečí odstřelovače, tak jsem měl strach,“ uvedl velitel Ján Valo.

Postup probíhal v dýmu ze zapálených vrtů. Irák je zapálil už 22. ledna, aby ztížil nálety. „Jak tam hořely ropné vrty, tak se mi skutečně stalo, že jsem i v poledne musel svítit baterkou,“ vzpomínal chirurg Sitta.

Během osvobozování Kuvajtu probíhaly na jihu Iráku rozsáhlé tankové bitvy, největší, jaké svedla americká armáda od bojů v Ardenách na přelomu let 1944 a 1945.

První střety se odehrávaly 26. února. Bitva o klíčový opěrný bod a křižovatku v Al-Busaji byla ještě malá, město bylo bráněno několika desítkami iráckých obrněných vozidel včetně tanků, ovšem jeho dobytí znamenalo přerušení iráckých zásobovacích cest. Do boje o kótu 73 Easting po obsazení města a letiště Safvan při postupu ke Kuvajtu přes jih Iráku koalice týž den nasadila proti pěti tisícům iráckých vojáků s 245 obrněnci 22 0000 mužů a 846 obrněnců. Ve stejném dni proběhla i bitva o Phase Line Bullet, což přispělo ke zničení divize republikánské gardy Tawakalna.

Největší bitva ale byla svedena 27. února o kótu Norfolk. Na straně koalice se do ní zapojilo 12 divizí, jen Američané nasadili 334 taktů M1A1 Abrams a 224 bojových vozidle M2A2 Bradley. Střetu předcházela mohutná dělostřelecká příprava, kdy bylo vypáleno 14 000 dělostřeleckých granátů a 4900 raket. V bitvě bylo zničeno 850 iráckých tanků, 550 si jich připsali Američané, dalších tři sta britské jednotky. V americkém sektoru bylo zničeno také 480 iráckých obrněných vozidel a 296 děl.

Týž den proběhla i bitva o Medínský Ridge u Basry, kde koalice nasadila na 3000 vozidel včetně 348 tanků M1A1 Abrams. Narozdíl od mnoha dalších střetů tam Američané čelili tvrdé obraně, ani ta však nezabránila irácké porážce. Husajnovy ozbrojené síly tam ztratily 186 tanků, většinou typu T-72, Američané jen čtyři. K iráckým ztrátám přispěly útoky vrtulníků AH-64 Apache a bitevních letadel A-10A, sestřeleny byly dva vrtulníky.

Po tvrdých porážkách v poli Bagdád 27. února oznámil, že splní podmínky rezoluce Rady bezpečnosti OSN a týž den Saddám Husajn nařídil iráckým vojákům, aby se stáhli z Kuvajtu. O den později vyhlásil George Bush příměří, když řekl: „Kuvajt je osvobozen. Irácká armáda je poražena. Naše vojenské cíle byly splněné.”

Na konci bojových operací 28. února postoupily koaliční síly o 260 km, přičemž zajaly 22 000 iráckých vojáků. Na kontě měly 1350 zničených iráckých tanků a 1224 obrněných vozidel.

Bush byl kritizován, že nepokračoval v tažení na Bagdád, ale k tomu neměl oprávnění a panovaly obavy, že by pokračování války mohlo rozklížit koalici. Američané tak neopakovali chybu z války v Koreji, kdy po osvobození jihu postupovali na sever, což vedlo k eskalaci konfliktu a zapojení Číny. Husajn ovšem zůstal u moci a mohl zmasakrovat šíity, kteří po porážce povstali. Naděje, že by porážka mohla vést k jeho pádu, se nenaplnila.

„Abych byl k vám upřímný. Nepociťuji nádhernou euforii, jakou mají mnozí Američané. Zmiňoval jste druhou světovou. Tam byl jasný konec konfliktu. Ale teď tu stále máme Saddáma Husajna,“ nadiktoval už 28. února George Bush do svého deníku.

Ve válce bylo nasazeno před 950 000 koaličních vojáků, z toho 697 000 amerických vojáků, přičemž 299 jich padlo v bojích, celkem bylo amerických obětí 382, koaličních přes 400. Čechoslováci utrpěli jedinou ztrátu, při poplachu zahynul 18. ledna četař Petr Šimonka, který neopatrně manipuloval s vlastní zbraní. Zraněných bylo na 1500 vojáků.

U části veteránů se objevil tzv. syndrom války v zálivu, projevující se únavou, bolestmi svalů, nespavostí i alergickými vyrážkami a problémy s vnímáním i psychikou. Jeho příčinu se nikdy nepodařilo přesně odhalit. Zvažoval se uniklý sarin, ochuzený uran používaný v protipancéřové munici, kterého bylo použito asi 235 tun, i zplodiny z hořících ropných vrtů, jichž zapálil Irák 732, což vedlo k úniku 15 000 tun zplodin a podle Organizace spojených národů pro životní prostředí (UNEP) to způsobily ekologickou katastrofu. Irák také vypustil 11 milionů barů ropy, ropná skvrna pokryla 600 km čtverečných a ropou byla zamořen čtvrtina kuvajtského území. Kromě organofosfátů, ať už z nervových plynů, nebo z pesticidů mohl syndrom vyvolat i pyridostigmin-bromid v tabletách, které vojáci USA a Velké Británie v poli museli několikrát denně polykat jako prevenci proti efektům nervových plynů.

Počty obětí na irácké straně se obvykle odhadují na 25 000 až 100 000 padlých vojáků, i když se objevují i čísla výrazně vyšší, a několik tisíc mrtvých civilistů. Do zajetí padlo 71 000 příslušníků irácké armády. Koaliční síly ztratily přes 70 letadel, většinou v důsledku palby prostředků protivzdušné obrany. Irácká armáda byla z velké části zničena.

Náklady na válku se odhadují na 61 miliard amerických dolarů, přičemž 54 miliard zaplatili spojenci. Kuvajt, Saúdská Arábie a další státy zálivu dali 36 miliardy, Japonsko a Německo dohromady 16 miliard. Škody v Iráku se odhadovaly na 200 miliard dolarů a v Kuvajtu na 60 miliard.

Reparace ze strany Iráku komisi OSN byly omezeny jen na podíl z ropy, aby na ně nedoplácel lid a nemohly překročit roční irácké výdaje na armádu před válkou ve výši pěti miliard dolarů a mezinárodní společenství neuspělo u reparací v ropě. Irák ale čelil ekonomickým sankcím až do americké invaze v roce 2003, které vedla ke svržení Saddáma Husajna.

Paradoxně se ukázalo, že Irák v té době už neměl žádné zbraně hromadného ničení, jejichž hrozbou se operace zdůvodňovala.