Mosul: Krutá cena černobílého pohledu

Dramatický rozdíl zůstává stranou mediální pozornosti. A to až do té míry, že kurdskou statistiku se zatím nepokusil nikdo ze západních zpravodajů v oblasti ověřit. K dispozici je tak zatím suché konstatování majora irácké policie Imada Hassana, který podle webu antiwar.com po dobytí Mosulu na adresu místních řekl: „Doufám, že tato zkáza jim dá lekci.“

Strkání hlavy do písku před tragickým údělem Mosulu vede samozřejmě k frustrujícímu podezření: takový přístup lze totiž vykládat i tak, že ti, kteří se jindy ohánějí humanitou a bytostným zájmem o bezpečí nebo aspoň o přežití civilistů, se tentokrát cíleně snaží vyhnout momentu, kdy by museli vysvětlovat, proč mohli pobít více bezbranných než ti, kteří své útoky na civilisty nepřesvědčivě popírají, nebo zcela zamlčují.

Lze samozřejmě ideologicky tvrdit, že za všechny civilní oběti v Mosulu může vlastně jen Islámský stát (IS). Ten nepochybně povraždil mnoho obyvatel a další používal jako „živé štíty“. Pokud se ale zaměříme jen na IS, hrozí, že budeme dál opomíjet klíčovou skutečnost: že totiž množství bezbranných lidí – mužů, žen i dětí – pobily i irácké vojenské síly a letectvo americké koalice, která je podporovala.

Unikne tak důležitý a varovný moment, že v zuřivé obraně iráckého velkoměsta zřejmě teroristé přišli na způsob, jak prohloubit nepřátelství vůči Bagdádu i vůči Západu, který ho podporuje.

Spojené státy v květnu potvrdily svou novou taktiku, jejímž cílem je obklíčit a „vyhladit“ ISS v Mosulu a také v syrské Rakce. Jako by tu zaznívala ozvěna slov z vietnamské války, kdy podle agentury AP americký důstojník o tamním Ben Tre řekl: „Toto město bylo nezbytné zničit, abychom je zachránili.“ Jenže v případě Mosulu šlo už o velkoměsto.

Islámský stát svým tvrdým a úporným odporem v Mosulu zřejmě přiměl protivníky, aby šli doslova přes mrtvoly civilistů, pokud chtěli dosáhnout rychlého vítězství. A pokud byly civilní oběti tak vysoké, jak tvrdí Kurdové, lidé v Mosulu i jinde v oblasti na to jistě jen tak nezapomenou. A kdo ví, jak tato otřesná vzpomínka ovlivní budoucnost Iráku i Blízkého východu. Kdo ví, kdy z půdy připravené dnešním Islámským státem vyroste nějaký superIS.

Při zkoumání zpráv o osudu civilistů v bitvě o Mosul lze jistě upřít pozornost i na čistě vojenské zřetele. Lze dojít ke zjištění, že masivní používání dělostřelecké palby iráckými vojenskými silami, po jakém se v hustě osídleném městě sáhlo, je prakticky jistým krokem k masakru. Děla proti obytným čtvrtím by určitě neměl nasazovat nikdo, kdo o sobě prohlašuje, že dbá na bezpečnost civilistů, jak to dělal Bagdád i jeho západní spojenci.

Ani čistě vojenské hodnocení dopadů mosulské bitvy však nevyřeší jednu záhadu. Syrsko-íránsko-ruská koalice dobyla během tří měsíců povstaleckou část Aleppa, již bránilo asi deset tisíc povstalců a teroristů. Počet bojovníků IS, kteří bránili Mosul, nebyl nikdy odhadován na výše než pět tisíc. Přesto trvala bitva o irácké velkoměsto třikrát déle.

Proč ale? Kvůli ohledům na ochranu civilistů to určitě nebylo, jak už nyní tušíme. Přitom protivníci IS měli drtivou početní i technickou převahu – ještě podstatně větší než dobyvatelé Aleppa. Určitě nic nevysvětlí ani tvrzení, že v Mosulu teroristé z IS bojovali (a možná ještě bojují) až do posledního dechu.

Pak se ale lze ptát: proč tak nebojovali teroristé spjatí s Al-Káidou v Aleppu? Nebo ještě jinak: proč jen Syřané, Íránci a Rusové dokázali najít politické řešení, jež umožnilo, aby z města mohly odejít i tyto síly označované za teroristické a zločinné? Proč to nešlo v Mosulu?

Zazní možná stereotypní odpověď, že zločinci z IS představují absolutní zlo, které je nutné vyhladit za každou cenu, a proto s nimi nelze jednat. Opravdu ne? Ani tehdy ne, když by se tím mohly zachránit tisíce a možná desetitisíce nevinných životů? A navíc: Jak víme, že všichni, kteří bránili Mosul, byli příslušníci IS?

Síla Islámského státu přece netkvěla v jeho počtech, nýbrž v tom, že na sebe dokázal nabalit početné sunnitské síly, které nenávidí šíitskou vládu v Bagdádu. Ta je podle nich brutální a utlačovatelská. Západ včetně Česka je z jejich hlediska jen spojencem tohoto zdroje útlaku a brutality.

Rusům a spol. se v Aleppu podařilo kombinací bomb a jednání přimět protivníky k odchodu. Západ a jeho spojenci nedokázali v Mosulu použít nic než jen ty bomby a granáty.

„Ruská“ koalice byla schopna dospět k pragmatickému ujednání i s těmi nejhoršími ze svých nepřátel. Západ viděl v odpůrcích irácké vlády pouze příslušníky zločinného IS, a tak mu nezbylo než dobývat v Mosulu doslova každý kámen – se všemi důsledky, jež to přináší jak pro vojáky, tak zejména pro místní civilisty.

Na děsivém osudu Mosulu měl tedy nemalý podíl i černobílý přístup Západu, který pokrytecky, samolibě nebo zcela hloupě dělí svět na ty dobré (tj. sebe a své spojence) a na ty zlé (své soupeře).

Jestliže totiž do boje nastupuje ztělesněné dobro, nemá jinou možnost než prosazovat, aby ztělesněné zlo na druhé straně fronty bylo vymýceno do kořene. Z tohoto protikladu není úniku, ani když „dobro“ představují zkorumpované vojenské síly vlády, jež „isákům“ za úplatu umožňují únik, nebo hrdlořezové z různých milicí a tupé zelené mozky, přikazující brutální bombardování civilních čtvrtí.

Šíitský Bagdád se s černobílým přístupem Západu plně ztotožnil. Získal tak možnost uplatnit vlastní plán. Jeho cílem nepochybně bylo oslabení či zničení všech sunnitských protivníků vlády, ať už k IS patřili, nebo ne. Nebylo v zájmu irácké vlády upozorňovat, že na území Islámského státu mohou existovat i jiné síly než jen IS.

Zatím nevíme, co vyroste z krvavé setby v Mosulu. Lze se jen obávat, že cena našeho černobílého pohledu na barvitý a složitý svět může být vskutku vysoká. A to nejen v Iráku.