Jiná Sýrie: Fungující Drúzové novým vládcům nevěří, islamizaci se budou bránit tvrdě

(exkluzivně od našich spolupracovnic v Sýrii)

Cesta z Damašku na jih Sýrie do města Suvajdá trvá jen dvě hodiny, ale člověk se ocitne v jiném světě. Suvajdá je hlavním městem Drúzů v Sýrii, na jejich autonomním území žije 750 tisíc lidí, přičemž půl milionu tvoří právě Drúzové. Město je čisté, na rozdíl od jiných zde funguje svoz odpadků, po ulicích chodí nezahalené a moderně oblečené ženy, obchody přetékají zbožím. Hlavně zde člověk nepotká žádné zakuklené ozbrojence ze skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS), která dnes ovládá velkou část Sýrie. V jejím čele stojí Mohamad al-Džulání, dnes Ahmad Šara, donedávna ještě terorista.

Drúzové se ale Šarovi nechtějí podvolit a odmítají mu odevzdat svoje zbraně. Už od roku 2011, kdy vypukla v Sýrii válka, se Drúzům dařilo bránit svůj region před nájezdy Islámského státu a radikálních islamistů z al-Káidy, které v té době vedl právě al-Džulání.

„Roky jsme proti nim bojovali, unášeli naše ženy, vraždili naše lidi a teď je máme respektovat jako novou vládu a odevzdat jim zbraně?“ ptá se Fadi Azzam, velitel největší drúzské milice Liwa al-Džabal.

Stojíme na střeše domu, kde mají drúzské milice jeden ze svých 40 strážních bodů. Zde se drúzští muži nonstop střídají na hlídkách a sledují, zda se na jejich území nesnaží dostat nevítaní hosté. Drúzové vytvořili přes 50 milic, v nichž slouží 15 tisíc mužů.

„Zbraně máme svoje, některé nám zbyly po Asadově armádě. Všichni muži v milicích jsou dobrovolníci. Nejsme za to placeni, děláme to pro ochranu našeho území a našich rodin. Jednou měsíčně zorganizujeme cvičení. Problém ale je, že máme jen lehké zbraně a s nimi bychom se silnějšímu nepříteli neubránili,“ přiznává Azzam. Podle něj navíc drúzské milice nemají jednotné velení. „Jsou mezi námi rozpory a neshody, ale nikdy proti sobě nebojujeme, proti společnému nepříteli se dokážeme spojit,“ dodává.

HTS po ovládnutí asadovské části Sýrie vyzvala ostatní skupiny a milice v zemi, aby odevzdaly svoje zbraně právě HTS. To ale Drúzové kategoricky odmítají.

„Chceme zůstat součástí Sýrie, ale ne pod radikály. HTS zbraně neodevzdáme, Džulánímu nevěříme ani slovo. Proti Džulánímu jsme bojovali od roku 2011 – bojovali jsme proti frontě an-Nusra a ISIS, ne proti Asadovi,“ říká odhodlaně Fadi Azzam.

Na sobě má taktickou vestu a přes rameno kalašnikov. Podle něj jsou teď bojovníci Islámského státu 55 km severně od drúzského území. V průběhu silvestrovské noci se na drúzské území snažili dostat i militanti z HTS. „V noci sem přijelo asi 15 policejních aut a v nich bojovníci HTS. Chtěli dojet až do Suvajdá, ale nepustili jsme je, museli se zase vrátit zpět,“ popisuje Azzam.

Vyjíždíme nahoru nad město, kde nad jedním z prostorných domů vlaje barevná drúzská vlajka. Sídlí tu drúzský náboženský vůdce, jedna ze tří místních respektovaných autorit. Bránu střeží ozbrojenci, je tu ale čilý ruch. Na přijetí u šejcha čeká mnoho lidí, mužů i žen.

„Kdo zvolil Šaru do čela země? Proč ho teď máme respektovat jako vůdce? Dáváme mu ještě ale šanci, ať vytvoří ústavu pro všechny a vypíše svobodné volby. Své zbraně nesložíme a nechceme na svém území HTS. Pokud ale bude vytvořena nová syrská armáda, můžeme být její součástí,“ potřásá šedými vousy šejch Hikmat al-Hažarí, když se dostaneme na řadu. Podle něj pro Drúzy pád Asada nebyl až takovým překvapením jako pro zbytek světa. „Turci s námi vyjednávali několik měsíců před Asadovým pádem a zjišťovali naše postoje a naše zapojení,“ dodává al-Hažari.

Drúzové během války nebojovali proti armádě Bašára Asada, i když se zapojili do protestů v roce 2011. Od roku 2015 si vyjednali s asadovským režimem autonomii a zároveň dovolili, aby přes jejich území proudily zbraně pro rebely bojující proti Asadovi. „My se snažíme vycházet s každou vládou v Sýrii, válka je proti principům našeho náboženství. Ale je naší povinností chránit si své území,“ vysvětluje al-Hažari.

Před vchodem do šejchova sídla se dáváme do řeči se sympatickým mužem s krátce střiženými vousy. Je zima, tak se všichni snažíme ohřát v nenadálých paprscích slunce, které se prodralo skrze mraky.

„Asadovi špehové dřív byli v každé vesnici, režim tu měl i svoji věznici. Já sám jsem v roce 2013 opustil Asadovu armádu a přidal se ke Svobodné syrské armádě. Pak mě chytili a tři roky věznili ve věznici Sednaja, pustili mě vloni. Asada jsme rádi neměli, ale stejně tak je špatný i Džulání. Nechceme, aby jednoho diktátora vystřídal druhý,“ říká Sami, jeden z velitelů drúzské milice Sultan Baša.

Stejný názor má i většina místních obyvatel. Přijíždíme na hlavní náměstí v Suvajdá, které se zaplnilo stovkami lidí. Hraje hudba, na pódiu se střídají řečníci. Nad jejich hlavami se skví obrovské nápisy v angličtině „Freedom for all Syrians“ a „Peace for all Syrians“ (Svobodu a mír pro všechny Syřany).

Transparenty s hesly jako „Chceme nezávislou justici, požadujeme svobodné volby, nechceme vládu ozbrojených milic“ drží v rukou většinou mladé dívky v evropském oblečení, s výrazným make-upem a dlouhými rozevlátými vlasy.

„Požadujeme, aby teď, když máme svobodu, se stala Sýrie demokratickou zemí. Dosáhli jsme obrovského vítězství a musíme si vybudovat novou Sýrii, která bude založena na demokracii a právu. Už nechceme, aby se bojovalo, nechceme vidět žádné zbraně v ulicích,“ vysvětluje jeden z demonstrujících, učitel angličtiny Salmán al-Kásim.

Organizátor demonstrace Talli Bali dodává: „HTS tu nechceme. Nás chrání naše milice, kterým věříme. Džulání je pro nás radikál, chceme volby a práva pro všechny menšiny.“

Na demonstraci přijeli i syrští novináři ze Syrské televize a televize Aleppo Today. Obě tato média mají dnes svoje vedení v Turecku, které stojí spolu s Katarem za současným převratem v Sýrii a za postupem HTS. I tito novináři se stejně jako Drúzové obávají islamizace Sýrie: „Džulání se musí změnit, nemůže být tak radikální. Musí dělat to, co po něm chtějí jeho podporovatelé, ale bojíme se, že se bude země islamizovat.“

Islamizace se bojí i Wadžíha Hažárová, místní feministka z organizace Baladi. „Odmítáme jakoukoliv formu restrikcí ohledně oblékání žen, vzdělávání a práce. Nejvíc se teď bojíme, že bude u moci sekta sunnitů, s čímž nesouhlasíme. Už nechceme být jen menšina, trváme na tom, aby Sýrie měla ústavu, která zaručí všem svobody a práva. Než bude ústava, nebudeme vyjednávat s HTS, protože oni nejsou zvolenou vládou. Nechceme vládu, která je extremistická, a jsme připraveni udělat další revoluci,“ říká odhodlaně tato mladá žena.

Na rozdíl od Kurdů ale v drúzských milicích ženy nebojují. „My Drúzové věříme, že muž má chránit ženu. Ochranitelé rodin jsou u nás muži a to jim dodává sílu a důležitost v boji s nepřítelem,“ vysvětluje velitel Fadi Azzam.

Feministka Wadžíha má na sobě jasně zářivý červený kabátek a vlasy sepnuté do drdolu. Jak po chvíli dodává, hidžáb, tedy muslimský šátek zakrývající vlasy, je pro ni a další Drúzky nepřijatelný. Drúzské náboženství kombinuje prvky šíitského islámu, judaismu, křesťanství, ale i hinduismu a dalších východních vyznání. Na rozdíl od sunnitského islámu nezakazuje ani alkohol a uznává rovnoprávnost mužů a žen. Většina ostatních muslimů považuje Drúzy za odpadlíky od víry. Bývají častým cílem pronásledování radikálních islamistů.

V roce 2018 Islámský stát zavraždil 258 žen a dětí a dalších 30 lidí z drúzských území v Sýrii unesl. V bojích proti Islámskému státu a frontě an-Nusrá bylo zabito přes 400 drúzských bojovníků. Sunnitští radikálové, k nimž patří právě i současný lídr Šara alias Džulání, se snažili drúzská území ovládnout mezi lety 2011 a 2018. Za cenu velkých obětí se Drúzové ubránili.

Pozici Drúzů v Sýrii ale ovlivňuje i fakt, že jejich další komunity žijí v sousedním Libanonu, Jordánsku a hlavně v Izraeli, kde jsou rovnoprávnými občany, a dokonce slouží v armádě židovského státu. Celkem na Blízkém východě žije přes milion lidí hlásících se k tomuto etniku.

Po pádu Asadova režimu a po jeho nahrazení sunnitskými milicemi HTS se část Drúzů ze Sýrie dokonce chce připojit k Izraeli. Zatím to požaduje ale jen šest vesnic. „Připojení k Izraeli požaduje jen menšina z nás a samostatný drúzský stát bychom teď sami nebyli schopni vytvořit,“ potvrzuje šejch al-Hažari. Podle něj to tedy není téma a prioritou zůstává jednotná Sýrie.

Už během syrské války občas Drúzové od Izraele získávali pomoc, jak vojenskou, tak humanitární. Od nástupu HTS a Džuláního do čela Sýrie jsou ale Izraelci vývojem v Sýrii znepokojeni. Obávají se nejen islamizace, ale i posílení moci Turecka. Turecký prezident totiž často ve svých proslovech burcuje národ k tomu, že Jeruzalém a tamní mešita al-Aksá patří Osmanům. A že Jeruzalém musí být osvobozen z židovských rukou a musí být vrácen zpět Turecku.

Jeruzalém byl totiž až do roku 1917 součástí Osmanské říše. A expanzivní touhy nemá jen Putin, ale i turecký prezident Erdogan. Hned 8. prosince proto začala izraelská armáda bombardovat strategická místa zhrouceného režimu. Izrael tak zlikvidoval asadovské základny, letiště, továrny, muniční sklady a další strategické objekty. Celkem Izrael od 8.12. provedl v Sýrii více než 500 úderů.

Izraelští představitelé Džuláního vnímají jako velkou hrozbu a kritizují evropské politiky, kteří s ním navazují vztahy. „USA, Británie a Německo se předhání, aby zahájily partnerství se Šarou, kterého my považujeme za nebezpečného jedince. Západ záměrně ignoruje hrozbu, kterou představuje, zatímco sousední arabské země chápou rizika a varují před ním. Západ se chová naivně a nebezpečně,“ napsal nedávno izraelský deník Jedi'ot Achronot, který anonymně citoval vysoce postaveného izraelského představitele.

Izraelci také nesouhlasí s tím, že USA rozhodly zrušit odměnu 10 milionů dolarů vypsanou na hlavu Šary a zmírnit sankce vůči Sýrii.

Židovský stát se rostoucího vlivů sunnitů obává tak, že údajně plánuje zřídit nárazníkovou zónu sahající 15 kilometrů do syrského území, což má zabránit útokům na Golanské výšiny. Zároveň chce mít Izrael na jihu Sýrie oblast svého vlivu sahající až 60 kilometrů hluboko do Sýrie. Do této zóny by měli spadat i Drúzové.

Drúzové však nejsou jedinou autonomní menšinou v Sýrii. Na severovýchodě země ještě rozsáhlé území kontrolují Kurdové, kteří dnes ovládají asi čtvrtinu Sýrie. Ani Kurdové se nechtějí HTS podvolit a odevzdat jim zbraně.

Stále častěji se tak mluví o tzv. balkanizaci země, tedy rozdělení na několik menších států – ve hře je i scénář vzniku kurdského, drúzského, sunnitského a alavitského státu. Zatím však všichni hlavní aktéři dění v Sýrii prohlašují, že preferují zachovat jednotu. Rozpory mezi nimi jsou však hluboké. Stejně mezi ně vráží klín i staré či nedávné křivdy, takže udržení celistvosti země může být problém.

Nová vláda dosazená HTS dnes tvrdí, že stát bude příslušníky menšinových komunit chránit a garantovat jim stejná práva, jaká mají většinoví sunnité. Zatím však neexistuje ani ústava, ani zákon, které by tyto sliby podporovaly. Nová, nikým nevolená vláda je navíc složena pouze ze sunnitských muslimů. Teprve čas tedy ukáže, nakolik se sliby promění v realitu.