Článek
Norská rada pro uprchlíky (NRC) tvrdí, že jde „de facto o detenci“, kdy je více než tisíc cizinců „drženo ve vojenském táboře s omezenou svobodou pohybu.“
To potvrdil irácký plukovník Ahmad Taji s tím, že pro Islámský stát použil arabský akronym: „Držíme rodiny z Daíše za přísných bezpečnostních opatření a čekáme na rozhodnutí vlády, jak s nimi zacházet.“
„Zacházíme s nimi dobře,” tvrdí plukovník a pokračuje: „Jsou to rodiny drsných zločinců, kteří chladnokrevně zabíjeli nevinné. Když jsme je vyslechli, zjistili jsme, že byly poblouzněny krutou propagandou Daíše”. Irácké ministerstvo vnitra uvedlo, že jedná se zeměmi, odkud pocházejí, aby je převzaly. To ale například Francie odmítá s tím, že dospělí by měli být souzeni v Iráku.
Tábor v Hamán Alílu navštívili reportéři agentury Reuters. Viděli, jak stovky žen a dětí sedí na matracích hemžících se hmyzem ve stanech bez klimatizace. Mnohé byly stále v černém a měly zakryté obličeje.
Jedna francouzsky mluvící žena čečenského původu uvedla, že žila v Paříži a do Iráku ji vzal její muž. „Chci zpátky, ale nevím jak,“ prohlásila. Také Alžířanka z Francie uvedla, že ji obalamutil manžel, aby s ním jela přes Turecko do Sýrie a Iráku.
Zástupci irácké armády a tajné služby novinářů řekli, že řada žen a dětí nemá žádné dokumenty, ale většina jich je z Turecka. Mnoho dalších pochází z bývalých zemí Sovětského svazu, z Tádžikistánu, Ázerbájdžánu a také z Ruska. Několik jich je z Německa a Francie.
Jeden z důstojník uvedl, že se ženy i se svými manželi vzdaly kurdským pešmergům u Tall Afaru. Předpokládá se, že muži jsou bojovníky samozvaného chalífátu. Ženy a děti předali Kurdové iráckým vojákům, osud mužů není zcela jasný. Kurdský generál Amal Harki řekl agentuře AP, že někteří byli předání iráckým úřadům, další skončili ve vězení a někteří byli pozabíjeni, když se ukázalo, že se vzdali jen naoko a na vojáky zaútočili.