Idlib – dvanáct let zmaru a Evropa v nedohlednu

(Od zvláštního zpravodaje Práva ze Sýrie) „Sedmdesát procent populace nemá přístup k čisté vodě, 62 procent se nemůže pravidelně najíst. Před válkou žilo v celé oblasti přibližně 150 tisíc obyvatel,“ zasazuje do kontextu překladatel Júsuf Salmán Inanç. A do toho všeho v únoru udeřilo zemětřesení.

Děti, ženy, muži v rumištích. Žijí každodenní životy v provizorních budovách, přístřešcích, táborech a mezi stany. Od hranice chybí v oknech skleněné tabulky, zato všude se povaluje spoustu neomítnutých cihel, špinavých plachet a vlnitého plechu. A to je Sýrie považována za zemi původu sklářského umění. Mohu ji navštívit díky pomoci tureckého prezidentského úřadu pro komunikaci.

Mashad Ruhin Bricket Houses, ve vší té mizérii jeden z lepších táborů, protože je cihlový, leží přibližně dvacet kilometrů od města Idlib.

Vybudovaly ho turecký vládní úřad pro řešení katastrof a mimořádných situací AFAD a turecká nevládní humanitární organizace IHH. Podílely se i Červený půlměsíc a další neziskovky.

Kam až oko dohlédne, se táhnou příbytky z hrubých, ne­omítnutých cihel. Šplhají přes stráně dvou hor, až překonají jejich hřebeny.

V pěti tisících domech žije na 40 tisíc lidí. Přibližně polovina děti. Jsou všude. Oblečené do darů dobročinnosti obklopují nově příchozí s tradiční dětskou zvědavostí, rozpustilostí a vstřícností.

Střed tábora tvoří humanitární centrum s provizorní nemocnicí. „Devět lékařů denně zdarma ošetří 60 pacientů. Každý den odesíláme ty, kteří se zde léčit nemohou, například s rakovinou, do Turecka. Maximálně ale 30 během 24 hodin, protože Ankara uplatnila omezení na počet Syřanů překračujících hranici,“ říká zdravotník Ahmad.

Syřané podávají každý den zhruba tisíc žádostí o léčbu, hlavně dětí.

Hlavním zdrojem obživy lidí v táboře se staly dary neziskových organizací. Idlib je hornatá oblast, nejsou tady farmy. Někteří zkouší obchodovat, většina má ale jedinou možnost – čekat na balík měsíční humanitární surovinové pomoci. Šťastlivci mají plat díky práci pro humanitární organizace.

„IHH v Sýrii zaměstnává Syřany,“ říká Júsuf v nemocnici o osmi místnostech, v níž vlajka Kuvajtu a turecký půlměsíc neumožňují pochyby o původu dobrodinců.

„Nejdřív jsem se bál vrátit, ale chyběla mi rodina. Teď jsem rád, že jsem zpět, mám se dobře, protože se živím jako překladatel,“ pochvaluje si Ahmed, syrský navrátilec z tureckého azylu.

V táboře o velikosti českého okresního města funguje určitá místní samospráva s vlastním soudem. Snaží se vycházet s ozbrojenými skupinami ovládajícími okolí.

„Bojují často mezi sebou, pokud zrovna neválčí s vládními silami. Za dvanáct let občanské války se vytvořil určitý systém, propletenec vztahů,“ říká mladík, předtím debatující opodál s mužem v polní pouštní uniformě. Nepřeje si být jmenován.

V prachu a horku léta, mrazu zimy a deště mezitím funguje v centru tábora obchodní zóna s nuzným zbožím.

Obchodník Abdul Salem, přibližně 65letý, říká: „Děkuji Bohu za všechny dary, vše je dobré, nemám velký problém. Hlavně že žijeme. Vyhnalo mě sem bombardování, které mi na jihu Sýrie zničilo dům. Moc rád bych rodinu dostal do Turecka.“

Během chvíle se kolem něj vyrojí dalších nejdříve pět, pak deset, nakonec dvacet mladíků a mužů. Ochotně vyprávějí své příběhy.

„Válka je pořád intenzivní. Jednou týdně dochází v oblasti k ozbrojeným střetům. Žiji v Turecku, sem jsem přijel navštívit příbuzné. V Turecku je to super, jsem tam moc rád, tady není žádná práce. Zbytek rodiny chce také do Turecka, ale teď to nejde, jsou zavřené hranice,“ říká 26letý Džavas.

Orhan, stejného věku, dodává: „Žil jsem v Turecku v Antalyi, ale vrátil jsem se, protože se ke mně Turci nechovali dobře. Zbili mě, jsou to rasisti,“ naráží na třenice, které mezi některými vyvolávají přibližně čtyři miliony syrských uprchlíků v Turecku.

Rahan, původem z nedalekého Aleppa, které drží vládní síly, říká: „Zpátky nemohu. V režimem kontrolovaných místech zatýkají, vězní a mučí vojáci Asada (syrského prezidenta – pozn. Práva) a íránské milice. Přijdou k tobě domů, zbijí tě, jedí, pijí, hrozné. Navíc řádí příšerné sektářství, sunnity šikanují šíiti a další, takže lepší spát na zemi tady než jít do Aleppa.“ Džavasův bratr a strýc byli před dvanácti lety uvězněni kvůli protestům. „Dosud nevím, co se s nimi stalo, takže jsem moc rád tady v táboře a děkuji Turecku za vše, co pro nás dělá,“ uzavírá.

Doha a Zahíja jsou dvě ženy vyššího středního věku, původem z Idlibu: „Všechno je tady špatné! Copak to nevidíte, jak jsme nešťastní?! Rozhlédněte se kolem sebe, jak žijeme. Není infrastruktura, nic nefunguje, jídlo, které nám dávají, nám nestačí, děti nemají vzdělání. Nemáme ale kam jít.“

Jedna má sedm, druhá šest dětí, obě přišly o manžely. Na otázku, jestli by rádi do Evropy, všichni o překot říkají, že moc rádi. Vzápětí dodávají, že ale nemají peníze na pašeráky.

Ředitel Ahlan, původem z Idlibu, pyšně ukazuje na naše poměry velmi chudé prostory školy u hlavní silnice k táboru. Obehnaná zdí uprostřed kamenitých strání s výhledem na tábor rozkládá se naproti mešitě, vybudované v roce 2019. Zaměstnává 60členný personál včetně uklízeček. Je sekulární, jako cizí jazyk se učí angličtina.

„Jeden z hlavních problémů ve válce je vzdělávání. Učitelé by měli být na vrcholu společnosti, a ne že musí ráno do školy a pak večer dělat těžkou práci, aby měli na živobytí. Tady pracují za jednu krabici humanitární pomoci měsíčně,“ vysvětluje.

Žáci od 6 do 30 let chodí do školy ráno a odpoledne, střídají se podle pohlaví. Absolvovalo jich už 1011. „Studují vše jako v normální škole a k tomu dobrovolně náboženství. Mezi studenty je 780 dívek,“ dodává Ahlan a vyprovází mě na dvůr školy obehnaný vysokou zdí. Z vyvýšeného schodiště se opět marně pokouším očima obsáhnout tábor. Konce nedohlédnu.

Na zpáteční cestě zahlédnu také ženu s kojencem u prašné cesty a děti hrající si mezi polorozpadlými domy. Asfaltová silnice a kolem ní prach, zmar a ztracené existence bez budoucnosti.

Nedaleko od hraničního přechodu navštěvuji logistické centrum IHH, která se mimo jiné zasloužila v roce 2015 o vysvobození dvou Češek unesených v Pákistánu. Júsuf Tunç, koordinátor IHH v Sýrii, vysvětluje fungování.

„Lidé nám darují přímo zboží. Pomáháme od začátku občanské války všem bez rozdílu. Jen při ramadánu jsme distribuovali deset tisíc balení jídla a pět tisíc krabic kuchyňského náčiní. V současnosti se soustředíme na pomoc obětem zemětřesení i uprchlíkům.“ Humanitární balík na měsíc pro čtyřčlennou rodinu obsahuje například rýži, olej, luštěniny.

„Do roku 2019 patřily mezi hlavní dárce Evropa a arabské země. V posledních třech letech jejich podíl klesl pod 20 procent, 80 procent pomoci pochází z Turecka. Nezískáváme žádné dotace od Evropské unie. Po zemětřesení podporu obnovily státy Perského zálivu – např. Katar, Kuvajt, Bahrajn. Dorazilo deset kamionů.“ Tak jako jeho kolegy i Júsufa zemětřesení zasáhlo – jeho žena uvízla pod troskami v nedaleké turecké Antakyi. „Postaral jsem se o ni a hned přijel,“ vzpomíná na únorové přírodní neštěstí.

Po zemětřesení, které zničilo stanové tábory uprchlíků, začala humanitární organizace bezprostředně budovat stany nové a distribuovat rychlou potravinovou pomoc. „Udělali jsme krabice s jídlem, osvědčily se nám čínské instantní nudle, tuňákové konzervy nebo sladkosti. První kamion v kooperaci s vládním úřadem přijel první den,“ přibližuje Júsuf Tunç.

„Bezpečnostní situace práci nekomplikuje, od zemětřesení je klidněji, ale přesto máme bezpečnostní skupinu, která nás chrání. Dříve jsme čelili leteckým a raketovým útokům, ale s tím se nedalo nic dělat. Jižně od Idlibu teď není aktivní fronta, dále na frontové linii jsou přestřelky minimálně jednou týdně,“ pokračuje koordinátor.

Po obřím skladišti plném regálů s krabicemi jídla, kuchyňských potřeb, dětských plen, kočárků a invalidních vozíků se přesouvám do pekárny a nemocnice.

„Syřanům pomáháme od začátku občanské války. Každý měsíc ošetříme přibližně 750 pacientů, sto operujeme, hlavně šedé zákaly. Jinde stojí zákrok 700 dolarů, čeká se měsíc. U nás se neplatí, lékaři pracují dobrovolně zdarma a poskytujeme vysokou kvalitu,“ vysvětluje Šenol Topal ze sdružení tureckých neziskových organizací koordinovaných s tureckým vládním úřadem Afad.

Zdravotní krize je jedním ze zásadních problémů oblasti sužované dvanáct let válkou a nyní i přírodní katastrofou. Základní ošetření stojí v Sýrii tři americké dolary, ale i to je podle Šenola pro syrskou rodinu hodně.

„Jen v Idlibu je na 280 tisíc lidí, kteří ztratili končetinu. Bohužel většinou děti. Je třeba myslet i na to, že dle růstu pacienta se musí protéza vyměnit. Opět vše zdarma,“ objasňuje Šenol v místnosti s protetikou.

„Spotřebujeme 3,5 tuny mouky, z níž upečeme 5500 chlebů denně pro 3800 rodin ve 20 různých táborech. Máme pět dalších pekáren, cíl je mít pekáren 50,“ říká hrdě koordinátor Júsuf o plně automatizované pekárně.

Péct přímo na místě je velmi chytré a efektivní, není to ale bez rizika. Pekárna byla dříve bombardována, museli ji vybudovat znovu.

Jedno balení tradičního syrského chleba je pro čtyřčlennou rodinu, dvě pro šestičlennou, tři pro osmičlennou atd. Dochází i na černý humor. „Říká se, že když nemůžeš najít nic k jídlu, můžeš to zabalit do syrského chleba a to nic sníst,“ říká Júsuf se smutným úsměvem.