Článek
Kurdové, kteří jsou největším národem bez vlastního státu, utíkají opakovaně. Evropa zažila silnou vlnu kurdských uprchlíků v době, kdy příslušníci PKK bojovali proti Turkům.
Exodus ve velkých skupinách
I letošní vlna sílí. Jestliže dříve utíkali jednotlivci, 8. listopadu opustilo patnáctitisícovou iráckou Hadžíavu padesát mladých Iráčanů. A to není výjimečný případ. V noci na 20. října opustila Saidsadik skupina 74 mladých Iráčanů a 19. září jich ze Sulajmaníje odešlo 420.
Mladí touží odejít do Evropy a vidí to jako jediné řešení. Sedmnáctiletý mladík z Halabži, která se stala za vlády Saddáma Husajna terčem brutálního plynového útoku, novináři Farhangovi Farydoonovi Namdarovi ze serveru Intpolicydigest.org řekl: „Dokonce i když zemřu, nechci zemřít tady.”
Islámský stát není pryč. Stojí za krvavým útokem v Bagdádu
Ekonomická krize
Namdar upozorňuje, že Kurdové neutíkají před válkou, ale hlavně kvůli zoufalé ekonomické situaci. Nyní jich utíká do EU více než v letech 2013 až 2017, kdy čelili na tisíc kilometrů dlouhé linii Islámskému státu. Když ztratili své domovy, většinou tehdy ze severu Iráku utíkali na sever Sýrie, nebo se stahovali k Irbílu. Věřili ve svou sílu, protože měli vojenskou podporu Západu.
Po porážce Islámského státu se však jejich situace nezlepšila, bagdádská vláda odepřela iráckému Kurdistánu možnost vyslovit se pro samostatnost a ústřední vláda dává regionu méně, než by potřeboval. Kurdistán žil z ropy, jenomže její cena v roce 2014 klesla a už se nevrátila na původní hodnotu.
Islámský stát nezmizel, Kurdové v Sýrii s ním bojují každý den
Bagdádská vláda navíc Kurdům neposkytuje dost z ropy, kurdské vedení si stěžuje na nerovnost, protože se peníze dělí podle počtu obyvatel, náklady na infrastrukturu v hornatém Kurdistánu jsou však vyšší.
Irácká vláda ani nemá čas problémy Kurdů řešit. Má potíže s mladými arabskými Iráčany, včetně těch z jihu, kteří se v roce 2018 bouřili, protože neměli práci ani bydlení.
Situaci nyní ještě zhoršuje Islámský stát, který se od loňska konsoliduje a působí jak v horách na severu Iráku, jak jižně od Kirkúku, tedy v oblastech obývaných převážně Kurdy.
Konec boomu
Hlavně však skončila konjunktura. Po invazi do Iráku a svržení Saddáma Husajna byl autonomní a na ropu bohatý irácký Kurdistán vzácnou oázou klidu v zemi, což vedlo k prosperitě. Stavěly se tam nové domy, i hotely a obchodní střediska. Pomoc do Kurdistánu plynula i v době války proti Islámskému státu, protože v Irbílu a dalších kurdských městech byly koaliční základny.
I my se potýkáme s migrační krizí. Může za ni Západ, zní z Běloruska
Po jeho porážce se ale začaly západní síly stahovat a hospodářský boom skončil. Američané, kteří představovali zdroj peněz, odešli. Když se ceny ropy nedostaly na hodnotu před pádem v roce 2014, museli se mnozí Kurdové vrátit k zemědělství. Pokus o odtržení nevyšel, ale ještě zhoršil vztahy s Bagdádem. A i v Kurdistánu utužují moc vládnoucí klany. Mnozí mladí Kurdové tak nevidí jinou možnost než odejít, protože v oblasti žádné vyhlídky nemají. Kurdové jsou z trojice hlavních skupin v Iráku nejslabší, nejpočetnější jsou šíité, po nich následují sunnitští Arabové, kteří za vlády Saddáma Husajna představovali elitu. Naopak Kurdové byli po většinu doby párii.
Po první světové válce jim sice byl v Sevreské smlouvě slíben samostatný Kurdistán na severovýchodě Turecka s hlavním městem Diyarbakirem, ale k tomu nedošlo, protože celé dnešní Turecko ovládl Mustafa Kemal Atatürk.