Dnes mocní, zítra v márnici. Blízkovýchodní drama nabírá na síle

Je tak riskantní formulovat jakékoli „hotové skutečnosti“. Zpravodajci, analytici i obvykle opatrnější komentátoři z akademických kruhů si musí vystačit jen s předpoklady a domněnkami, byť opřenými o znalost reálií nebo brzké výhledy vývoje.

O mnohých událostech lze jen spekulovat – situace na bojištích, jména mnoha aktérů či jejich ideologických postojů v hlavních městech dotyčných států i salónech, kde se scházejí opoziční skupiny, jsou naprosto proměnlivé hodnoty.

Dokonce ani ti, kteří by v jistou dobu chtěli být onou pověstnou „mouchou na zdi“ při jednáních Moskvy s Ankarou, Washingtonu s Bagdádem či Irbílem, ale hlavně mezi jednotlivými komponenty konfliktu samého, jež jsou finančně a osobně navázány na zájmy velmocí, by své odposlouchané informace mohli uplatnit někdy jen pár týdnů.

Pak už může být všechno jinak. Do současné syrské „občanské“ války a do situace v Iráku se promítají zájmy tolika místních a mezinárodních faktorů s tolika proměnnými, že nemá smysl činit předem jasné závěry.

Na rozdíl od situace koncem roku 2012, kdy se mnozí novináři a analytici domnívali, že režim prezidenta Asada prožívá politickou agónii, je dnes vojenská a politická situace odlišná.

Jednotky tvořené převážně syrskými Kurdy, pešmergy z Lidových obranných jednotek (YPG), částečně bojovníky tzv. Syrské svobodné armády (většinou zběhy z vládních oddílů) dobyly Rakku, organizační a ideové centrum tzv. Islámského státu (ISIS), za pomoci amerického a tureckého letectva. Syrská vládní armáda zanedlouho dobyla město Dajr az-Zaur, významnou křižovatku na Eufratu po cestě do Iráku. Stalo se tak s podporou ruského letectva.

Mezitím irácké „vládní“ jednotky dobyly město Káim na své straně téhož polopouštního území, jehož hranice kdysi po první světové válce rozdělili Francouzi a Angličané doslova „podle pravítka“, když jim dotyčná území svěřila Společnost národů jako mandátní území. Je obtížné říci, zda si obyvatelstvo na obou stranách této geometrické hranice skutečně oddychlo, neboť jejich identita nepatří ani jednomu z obou států.

Na obou stranách žijí někdejší kočovníci a usedlíci v oázách, vyznávající lidové formy sunnitského islámu a žijící velmi tradičním způsobem. Dosavadní životní styl se jim bojovníci ISIS snažili vytlouci z hlavy svými fundamentalistickými představami o životě.

Tyto akce v každém případě povedou jak k definitivnímu krachu ISIS na územích, která od roku 2014 snadno ovládl, tak k pomstě obou vítězných režimních sil na tamějším obyvatelstvu, ať už žilo pod vládou ISIS dobrovolně, nebo ve strachu a z donucení.

Na jedné straně je „osvobodili“ vládní vojáci pod velením alawitských kádrů, podporovaní Íránem a šíitským libanonským hnutím Hizballáh, na druhé straně šíity ovládaná armáda, která tuto část Iráku rozhodně nepovažuje za součást své vlasti, nýbrž za území, které Bagdádu patří a je třeba ho očistit od někdejších sympatizantů Saddáma Husajna a nynějších obyvatel nakažených ideologií ISIS.

Vítězství převážně kurdských jednotek v Rakce nebo obsazení Dajr az-Zaur jednotkami věrnými Damašku si není třeba představovat v detailech. Zatím nebyly zaznamenány případy, že by příslušníci kurdských oddílů pešmerga („Ti, kteří jdou na smrt“) své zajatce veřejně křižovali, podřezávali jim hrdla nebo je jinak lynčovali za účasti teenagerů, kteří si s umučenými pořizují selfie, což se prokazatelně dělo za vlády ISIS, jež se s tím dokonce veřejně chlubila.

Nikdo však nemůže pro světovou veřejnost prokázat, jak se chovali syrští vládní vojáci a tajní policisté v Dajr az-Zaur, Kurdové a syrští „demokraté“ v Rakce nebo iráčtí vojáci v Káimu k místnímu sunnitskému obyvatelstvu. Nejde o náboženství, jde především o odstrašení obyvatelstva na zpět dobytých územích. A také o to, kdo koho udá či kdo se jak dokáže z ohrožení své rodiny vykoupit.

Není pochyb, že tu nejde v první řadě o islám, jako spíš o rodinné a kmenové sváry – ale především o výsostně aktuální politické faktory. Na syrské straně jde o to, aby Asadova široká rodina a alawitský systém jeho moci, na nějž je navázáno zhruba 14 procent obyvatel Sýrie, zůstaly u moci a v bezpečí.

Mají to zajistit ruské jednotky na území Sýrie, především specialisté na zemi, a také ruské letectvo, v situacích, kdy to bude potřeba. Rusové nyní mají v hranicích SAR zcela volný prostor a Američané to respektují. Izrael situaci bedlivě sleduje a zasahuje tehdy, když má pocit, že je ohrožena jeho bezpečnost.

V Iráku mají stabilitu poté, kdy tam vláda prezidenta George Bushe ml. uskutečnila v roce 2003 nesmyslnou intervenci, zajistit američtí „poradci“ o síle několika tisíc mužů a žen. Jaká je momentální koordinace mezi ruskou a americkou mašinérií, to nevím, nejsem tou mouchou na zdi při jednáních tajných služeb. Avšak ISIS na územích, která v roce 2014 obsadil, definitivně vojensky skončil.

Otázkou je, co se stalo či změnilo v myslích obyvatel oblastí, které v minulých dnech a týdnech syrské a irácké jednotky, podporované „mezinárodním společenstvím“ obsadily.

Otázkou nyní je, jak daleko půjde msta syrských a iráckých vládních míst. Je možné, že „mezinárodní organizace pro lidská práva“ bude v příštích týdnech mlčet, protože jejich činitelům bude do dobytých oblastí zcela znemožněn přístup.

V Sýrii je nyní zásadní otázkou, jakou podobu bude mít stát v hranicích SAR, která je stále členským státem OSN, má uznávanou vládu a jakžtakž vytyčené hranice. Spojeným státům zde patrně „ujel vlak“ – ať už by se byly po syrském „arabském jaru“ postavily za „demokratické síly“ tak, či onak.

Tehdejší opozice proti Asadovu rodinnému klanu a celému systému ovládanému převážně alawitskou komunitou byla tak roztříštěná a pro Západ nespolehlivá, že se USA či nikdo jiný nezmohl ani na vyhlášení bezletové zóny, ačkoli v době „arabského jara“ takové nařízení nemuselo být problematické.

Když se ukázalo, že demoralizované vládní jednotky neumějí nic než vraždit, a na druhé straně se stále posiluje tendence odporu pod radikálně náboženskými hesly, začaly Asadovy jednotky shazovat na civilní obyvatelstvo povstaleckých měst tzv. barelové bomby a patrně i několikrát použily chemické zbraně. To se jim při nečinnosti, ba dokonce pochopení „mezinárodního společenství“ vyplatilo.

Damašek nyní stále podporuje kurdské síly na severovýchodě státu, protože ty mají tradičně daleko k zralému politickému pohledu. Rusové efektivně (letecky a logisticky) podporují režimní jednotky a alawitské kádrové speciální oddíly, jež bojují bok po boku s íránskými gardami a bojovníky libanonského Hizballáhu.

Hovořit v té souvislosti o tom, že Asad je představitelem sekulárního proudu syrské a arabské politiky, je pouze jedna strana mince. Ta druhá spočívá v tom, že brutální režim má v Evropské unii nejen tiché pochopení, ale i spojence – tím je česká zahraniční politika a zdejší veřejnoprávní média.

V Iráku jde spíše o to, zda radikální šíitská vláda v Bagdádu – poté, kdy jí v zjitřeném ovzduší mezinárodní politiky prošly všechny prohřešky proti normám mezinárodního a válečného práva při dobývání Mosulu a dalších měst – dokáže udržet pod kontrolou dobyté sunnitské oblasti.

Druhý problém Bagdádu spočívá v tom, že pociťuje naléhavé nutkání pokračovat v tažení proti kurdské autonomní oblasti poté, co se jí podařilo dobýt Kirkúk s důležitými nalezišti ropy a vyhnat odtud dominantní kurdskou část obyvatelstva, jejíž domy byly dílem vypleněny, dílem se staly majetkem vítězů.

V bagdádské státní televizi se dobytí Kirkúku oslavovalo jako významný krok ke znovusjednocení státu. V západních médiích to prošlo téměř bez povšimnutí, respektive s notnou dávkou porozumění pro Bagdád. Nic proti tomu, jde jen o to, jak daleko půjdou vládci v Bagdádu, aby si zajistili geopolitickou konjunkturu, která se jim nyní v kontextu mezinárodní politiky nabízí.

Jinými slovy – znovusjednocení Iráku, na nějž má současný Bagdád chuť, nemusí být pro USA a Evropskou unii tak jednoduchý problém. Všichni už od roku 1991 (akce „Pouštní bouře“) investovali do „kurdské autonomie“ tolik, že nepředložené akce tamějších Kurdů i bagdádské vlády by pro Západ znamenaly ztracené peníze, zvlášť kdyby do toho nevypočitatelně vstoupilo Erdoganovo Turecko.

Snadné dobytí Kirkúku Bagdádem může být chápáno jako vzkaz iráckým Kurdům, aby nepomýšleli na nezávislost, o níž se 90 procent obyvatel na autonomních územích koncem září vyslovilo v neprozíravém referendu. Turecký režim tento irácko-americký vojenský tah respektoval, ale stále ještě promýšlí, jak to zařídit, aby se někdejší mosulská otázka opět dostala na přetřes na různých mezinárodních fórech a Turecko mohlo vstoupit do rozhovorů o dalším vývoji Iráku se svými „historickými nároky“, až se tento stát případně rozpadne.

Padla-li zmínka o oné mouše na zdi v souvislosti se Sýrií a Irákem, tím spíše to platí o vývoji v Saúdské Arábii. Tam v posledních dnech dochází k čemusi tak turbulentnímu, že to lze nazvat vnitřním převratem.

Děje se tak pod heslem boje proti korupci. To je v souvislosti s tímto státem zvlášť podivuhodné, ale Západ na podobná hesla rád slyší. Opět jde o vývoj, který lze zatím sotva přirovnat k událostem „arabského jara“, které se Saúdské Arábii vyhnuly. Žádné masy v ulicích, žádné krvavé zásahy režimu proti opozici. Jako již několikrát v dějinách místního saúdovského rodu, děje se tak i nyní tajně, v rámci „rodiny“, bez tiskových konferencí nebo diskusí, kdo se měl zmíněného korupčního skandálu dopustit.

Vypadá to na pokus následníka trůnu, Muhammada bin Salmána, s posvěcením tatínka, krále Salmána, o čistku v rámci saúdovského rodu. Smyslem má být vyřadit ze hry konzervativní složky režimu a umožnit „modernistům“, aby se tamější politický a ideologický systém posunul kamsi blíže k soudobým arabským systémům – ať jsou jakkoli brutální.

Stát, který v roce 1932 vznikl jako násilně sjednocené území v hranicích, které dnes známe pod názvem Saúdskoarabské království, ani nyní nemá problém s decentralizací podle kmenových nebo jiných kritérií. Vše se zatím opět odehrává za zdmi paláců v Rijádu a v diskusích s místními kmenovými náčelníky. Příští dny a týdny ukážou, jak daleko se vývoj v této zemi ubírá.

Lze si však představit, jak bedlivě vývoj v Rijádu sledují specialisté v USA. Jejich jednostranná orientace na tuto zemi v souvislosti s americkým nepřátelským postojem k Íránu může být důvodem ke značné nervozitě. Jakékoli modernizační tendence v centru se totiž mohou setkat s naprosto odlišnými reakcemi v provinciích.