Článek
SOBOTA
"Gaza je odříznutá od světa. Všechny přechody jsou uzavřené a země, která je plně závislá na humanitárních dodávkách potravin a lékařských prostředků, nedostává žádné. Stejné je to s pohonnými látkami. Poté, co byl rozbombardován bezpočet ilegálních tunelů na jihu Gazy, odkud proudila nafta i benzín z Egypta, v brzké době nastane další problém. Zkolabuje doprava, kanalizační systém a také přestanou fungovat generátory, které tady suplují již tak sporadické dodávky elektřiny z elektrárny v Izraeli."
"Během leteckých náletů byly zničeny téměř všechny policejní služebny, kontrolní stanoviště, vojenské objekty, ministerstva, několik továren, mešita a také Islámská univerzita. Úder na příslušníky Hamásu se z izraelské strany jeví jako úspešný, nicméně umírají civilisté, včetně žen a dětí. Nemocnice musejí odmítat pacienty s lehčími i středně těžkými zraněními, mezi něž se již řadí i otevřené zlomeniny. Márnice překračují kapacity a mrtvé není kam pohřbívat. Život v Gaze se zastavil. Lidé nechodí do práce, děti nenavštěvují školy."
"V posledních třech dnech jsem spala asi čtyři, pět hodin a cítím, že únava už začíná pracovat. "
NEDĚLE
"Zhruba před hodinou jsem málem dostala panický záchvat. Generální komisařka se uprostřed všeho toho běsnění rozhodla navštívit nemocnici, kam odvezli zraněné školáky z naší školy. Nejdříve jsem tam měla jet provést průzkum a rozhodnout, jestli to pro ni bude bezpečné. Vydupala jsem si, že nikam sama nepojedu. Komisařka nakonec s cestou souhlasila."
"Bylo mi příšerně, protože baráky se tu sesypávají jako domečky z karet a na všechno tu padá prach, který se zvedá s každým novým výbuchem. Ze zoufalství nad svojí situací jsem zavolala známému, izraelskému vojákovi, se kterým celkem pravidelně spolupracujeme při zajištování výjezdů našich VIP z Gazy. Když jsem mu řekla, co se plánuje, tak se zděsil. Moje už tak pochroumaná psychika se nad jeho výkřikem málem sesypala. Samozřejmě že mi řekl, že podobný výlet může být pro nás jistá sebevražda. Místní šéf ochranky ale řekl, že bychom měli vyrazit."
"Okamžitě jsem nažhavila linku na svého známého a roztřepaným hlasem jsem ho prosila, at naši cestu zkoordinuje s izraelským letectvem. Mám k němu plnou důvěru."
"Když jsem přecházela z polní kanceláře na naše ústředí připravit konvoj a lidi, zase to přišlo. Někdy ty slzy skutečně nejde udržet i přesto, že se snažím přemýšlet co nejvíc rozumně. Hlava mi začne třeštit a já mám pocit, že moje minuty jsou tady spočítané. Když jsem se se zarudlýma očima blížila k ústředí, naši nejlepší řidiči stáli mlčky, mrtvolně bledí u svých aut."
"Ještě před odjezdem jsem očekávala poslední povolení od Amiho (onen izraelský kolega), který měl informovat letectvo. V tom se ozvala další rána. Všichni jsme z parkoviště naskákali pod střechu a všechno a všichni byli na kolenou. Fyzicky i psychicky. Izraelci vyhodili do povětří místní věznici asi tři minuty od našeho ústředí."
"V těsném sousedství bydlí Raghda, naše tlumočnice. Okamžitě jsem se jí snažila dovolat na mobil, ale spojení nefungovalo. Tento problem nastává v blízkosti výbuchu pravidelně. Většinou výpadek trvá pár minut, tentokrát spojení nefungovalo téměř půl hodiny."
"Naše výprava do nemocnice byla odvolána. V televizi jsme zakrátko sledovali živý přenos z místa výbuchu. Bylo tam údajně zavřeno kolem jednoho tisíce lidí. Raghdu se později podařilo zkontaktovat. Byla v pořádku a to, že v jejich domě nezůstalo jediné okno, je celkem podružné."
"Už je skoro půl třetí odpoledne a my dostáváme zprávy, že Izraelci kumulují podél celé hranice s Gazou tanky a povolávají rezervisty do služby."
"My všichni tady v bunkru jsme relativně v pořádku a zajištění. Máme jídlo, máme vodu, matrace a spací pytle. Jediné, co tu malinko vázne, je hygiena. Nicnedělání ubíjí. Už jsme tu zavření přes 30 hodin. Máme tu dva počítače, naštěstí funkční telefony a dlouhou úzkou chodbu na procházky... Nic ale není horší než skutečnost, že nevíme, co přijde za minutu, za hodinu, co se bude dít v noci."
ÚTERÝ
"... aneb nejjednoduší den byl ten včerejší. Tohle přísloví jsem poprvé zaslechla v Kosovu, na kurzu při výběru do jednotky Close Protection. (Pavlína Reš, bývalá policistka, strávila v Kosovu dva roky v misi UNMIK. Nyní je zaměstnankyní humanitární organizace OSN UNRWA - pozn. red.). Během tohoto výcviku nám dali instruktoři celkem srozumitelně najevo, co se za těmito slovy skrývá. Od jeho ukončení jsem neměla příležitost plně poznat jeho význam. Až do soboty."
"Je něco před pátou ranní. Sedím u počítače už víc jak půlhodinu a nevím, jestli se mi psát chce nebo nechce. Nechce, ale psát budu, protože tady v Gaze se všechno zhoršuje. Na nebi nepřetržitě krouží několik bezpilotních letadel, půda pod nohama, stejně jako celý náš bunkr se otřásá a exploze v bezprostředním okolí mi vhánějí do krve další adrenalin. A ten je pravděpodobně příčinou toho, že nemůžu ani na minutu usnout, ačkoliv už chvílemi nevím, co skutečně dělám, prsty se mi třesou. Kromě dvou hlídek, které pravidelně chodím kontrolovat, všichni spí. Tedy, jsou zalezlí ve spacácích."
"Noční nálety začaly před druhou hodinou ranní. Izraelci uvádějí, že je to odplata za raketu GRAD vystřelenou na přístav Ašdod, která zabila dva Izraelce a čtyři zranila. Na první tři výbuchy jsem ve svém zahřátém spacáku nereagovala, protože jsem byla ve stadiu, kdy mi mozek konečně dovoloval usnout. Zhruba po desáté detonaci jsem byla plně probuzená a začala pobíhat po chodbě, protože nám chybělo několik lidí. Nějaké hlasy jsem slyšela z venku, tak jsem otevřela dveře a chtěla zavolat, aby se přišli všichni schovat dovnitř."
"Než se stačily zavřít dveře za posledním ze čtyř lidí, dopadla další raketa na ministerskou budovu, která byla bombardována už předevčírem (kdy nám to tam zabilo naše školáky). Celá čtveřice se svalila na mě. Popadali jsme na zem jako švestky a zdi se opět roztřásly, okna řinčela a hluk bodal do uší."
"Z kamer umístěných kolem vchodu do ústředí jsme po chvíli pozorovali, že na nejbližší křižovatce se shromáždilo několik ambulancí, které tam se zapnutými majáky vyčkávaly na zklidnění situace. Zhruba po další minutě přišla další rána. Raketa zasáhla jednu z ambulancí."
"Od té doby, každou půlhodinu, hodinu se bombarduje něco v našem okolí. Jedná se převážně o opakované útoky z předchozích nocí. Na řadu přišla i sousední Islámská univerzita."
"Kolem čtvrté ranní utichla veškerá činnost vysílaček. Bylo s podivem, proč se nikdo nehlásí. V ústředně mi řekli, že zpravodajští operátoři odpadli."
"Budu končit. Ne že bych neměla co psát nebo byla ospalá... Stejně už je půl sedmé, začalo svítat a za chvíli to tu začne cvrkat."