ANALÝZA: Irácký sud s prachem

Z Iráku přicházejí jen drobné zprávy o atentátech nebo o ostřelování základen využívaných Američany a tu a tam se objeví informace o nějakém odvetném náletu, jehož cílem však nejsou jen základny radikálních šíitským milicí podporovaných Íránem, ale také bojovníci Islámského státu, který už přitom měl být zcela poražen.

Největší pozornost vyvolávaly zprávy o tom, že z Běloruska sílí proud iráckých uprchlíků dostávajících se do Litvy. Litevské bezpečnostní složky jich letos zadržely už přes čtyři tisíce. Jejich počet byl tak vysoký, že Litva chystá výstavbu plotu na hranicích. Irák nakonec pod tlakem EU zrušil lety do Minsku a Iráčany, kteří tam uvázli, repatriuje zpět do vlasti.

Je tu však taky druhá strana problému - proč Iráčané ze své vlasti utíkají. V Iráku neprobíhá vleklá občanská válka jako v chudém Jemenu, není to ani rozpadající se Sýrie. Situace v nábožensky a etnicky rozděleném Iráku se slábnoucí vládou není dobrá, v zemi se nedaří za horka zajistit dodávky vody a elektřiny. Přibývá také chudých, kteří jsou závislí na jídle z charit.

Symbolem selhávajícího státu jsou nedávné dubnové a červencové požáry nemocničních oddělení pro pacienty s covidem-19 v Bagdádu a Násiríji, kde zemřely desítky nakažených. Vláda premiéra Mustafy Kadhímího kvůli tomu uprostřed léta ztratila podporu bloku Muktady Sadra, jehož Mahdího armáda v letech 2003 a 2004 dělala na jihu Iráku velké problémy americkým jednotkám.

Kadhímího vláda přitom měla uklidnit situaci v Iráku po masových demonstracích mladých Iráčanů na šíitském jihu z podzimu 2019, které si vyžádaly stovky obětí. Protestovali kvůli vysoké nezaměstnanosti, vysokým nájmům, které si nemohli dovolit platit, když neměli žádné vyhlídky získat zaměstnání, selhávání služeb a infrastruktury i proti korupci a neschopnosti vlády. Šíitské elity, které zemi vládnou od svržení Saddáma Husajna, si nechávají značný podíl z příjmů státu, místo aby investovaly do infrastruktury. Vláda v zemi vzniká na základě zákulisních dohod mezi partajemi, takže v ní nejsou žádní odborníci.

Podpora Sadra, jehož blok je v parlamentu nejsilnější, obsadil 54 křesel z 239, přitom byla pro Kadhímího, který slíbil vyšetřit, kdo a proč zabil stovky demonstrantů, klíčová, protože parlament je rozdělen etnicky a nábožensky. Sadr sice za demonstracemi mladých nestál, ani se nepostavil do jejich čela, když však na ně začaly útočit radikální šíitské milice podporované Íránem, slíbil jim ochranu. Sám také několikrát kritizoval neschopnost vlád.

Do října, kdy se mají konat další volby, se tak v zemi nic nezmění a po nich zřejmě asi mnoho taky ne, protože voliči hlasují podle své etnické příslušnosti a vyznání.

Kurdové dlouhodobě usilující o samostatnost sledují vlastní zájmy a se šíity se do spolupráce nehrnou. Když plánovali v roce 2017 vyhlásit po referendu samostatnost a rozšířit území i o Kurdy obývané oblasti u Krikúku, zasáhly v roce 2017 proti pešmergům šíitské milice.

Sunnité zůstávají stranou politického dění, šíitům od sektářské války nevěří.

Situaci ještě komplikuje Teherán, který do dění v Iráku zasahuje. Nerad by v zemi ztratil své pozice, protože přes ni vede přímé pozemní spojení do Sýrie a Libanonu. Bašár Asad je na íránské podpoře závislý, v Libanonu působí na Írán napojené hnutí Hizballáh. Teherán chce mít Irák ve vazalském vztahu a nevyhovuje mu Kadhímího posilování vazeb se Saúdskou Arábií. Se Sadrem sice pojí Íránce nechuť k Američanům, jenomže Sadr je nejen velkým odpůrcem přítomnosti amerických sil v zemi, ale je také proti íránskému vměšování, i když sám hodně času strávil v Íránu v posvátnem městě Kom.

Problémem Iráku je jeho roztříštěnost a to, že tam kromě Iránců nepůsobí žádná významnější síla, která by dokázala dění v zemi alespoň trochu kočírovat, jako je tomu v Sýrii, kde se angažují Rusko, Turecko a pozice Íránu tam navíc oslabuje Izrael. Američané sice mluví o strategickém partnerství s Irákem, chtějí po stažení bojových sil v zemi ponechat poradce, značná část obyvatel americkou přítomnost odmítá kvůli invazi z roku 2003. Rusko se v zemi výrazněji neangažuje a Turecko se soustředí na útoky na tábory příslušníků Strany kurdských pracujících (PKK) v horách na severu iráckého Kurdistánu.

Po osmnácti letech se ukazuje, že invaze do Iráku byla velkou chybou, která destabilizovala oblast, ekonomicky ji potopila a vytvořila tam příznivé podmínky pro působení sunnitských teroristických skupin. Husajnův režim byl brutální a krutý, trest smrti si za to, co dělal šíitům a Kurdům, zasloužil, ale v době invaze žádnou reálnou hrozbu nepředstavoval. Žádné zbraně hromadného ničení, kvůli nimž byl svržen, se v Iráku nenašly. Američané soustředili dost sil na to, aby Husajna rychle porazili, ale chyběl jim plán na uspořádání země. Podlehli mylné představě, že bude stačit odstranit struktury spojené s diktátorem a uspořádat svobodné volby.

Očekávané výsledky se nedostavily, svržení Husajna a odstavení sunnitských elit od moci naopak uvolnilo prostor pro ještě většího amerického nepřítele, jímž je Írán, a zmatku v zemi využili teroristé, proti nimž vedly USA válku. Husajn představoval nejen hráz proti Íránu, ale také tvrdě potíral teroristy, protože je jako hrozbu vnímal i on sám.

Jen kritizovat Američany však nejde, problém sahá ještě hlouběji do minulosti, do dob první světové války, kdy se Británie a Francie v Sykes-Picotově smlouvě tajně dohodly, jak si rozdělí území Osmanské říše. Zóny nectily tradiční etnické a náboženské rozdělení, což Britům vyhovovalo. Podle starořímského hesla rozděl a panuj rádi využívali rozpory mezi jednotlivými skupinami obyvatel v koloniích. V oblasti to však vytvořilo obrovský problém, Kurdové nemají vlastní stát a etnicky a nábožensky rozdělené jsou Irák, Sýrie i Libanon, který se také pomalu stává zhrouceným státem. Snadné řešení bohužel neexistuje. Možné je jediné - nepodceňovat nebezpečí krizových scénářů.