Američané v Sýrii vědomě zasáhli přehradu, na kterou nesměli útočit. Ohrozili tisíce lidí

Americký list zjistil, že se největší přehrada v Sýrii ležící na Eufratu asi 40 kilometrů nad Rakkou terčem náletu skutečně stala. Mluvčí amerického středního velitelství, pod které spadá oblast Blízkého východu, Bill Urban poté přiznal, že byly shozeny tři bomby, každá o hmotnosti 900 kg. Popřel, že by cílem byla sama přehrada, ale jen věže na obou koncích hráze.

Dodal, že i když útok nebyl notifikován, byly údery na věže předem schváleny.

„Analýza potvrdila, že údery na věže spojené s přehradou zřejmě nezpůsobí strukturální škody na samotné přehradě Tabka,“ řekl kapitán Urban a dodal: „Analýza se ukázala přesná.“

Hráz vysoká 60 metrů a dlouhá 4,5 kilometru údery vydržela. Přesto se ocitly v ohrožení stovky lidí. Kvůli po náletu nefungovaly pumpy. Došlo ke zkratu. Velín zaplavila voda, zastavily se nejen turbíny, ale zavřená zůstala i vrata přehrady. Jeřáb, který je umožňoval otevřít, byl poškozen v bojích. Přehrada se tak rychle začala plnit vodou. Ohroženi tak byli paradoxně lidé žijící nad přehradou. Místní správa za nimi vyslala lidi s megafony, aby je varovali.

Útok popsal syrský elektrikář, který byl v den náletu na přehradě. I když Islámský stát oblast ovládal, přehradu nechal v provozu. Zásobovala vodou zavlažovací systém a dodávala elektřinu Rakce, což bylo hlavní město samozvaného chalífátu. Pravidelně do ní docházeli syrští technici, kteří na ni dohlíželi.

V den útoku byli na přehradě dva pracovníci. Elektrikář listu řekl, že viděl bojovníky IS u severní věže, kde se obvykle pohybovali, aby přehradu střežili, neboť severní břeh držely Američany podporované kurdské Syrské demokratické síly (SDF). Protože ale neprobíhaly žádné boje, zamířili oba na inspekci chladicího systému.

Elektrikář se dostal ven dveřmi, které vyrazila tlaková vlna. Ztuhl, když nad sebou zahlédl křídla bombardéru B-52. Bál se, aby si ho útočníci nespletli s bojovníkem IS a nezaútočili na něj, tak se vrátil do poničené věže.

Až po odletu bombardéru si elektrikář našel motorku a jel k domu manažera přehrady, aby ho informoval o škodách a o tom, že se přehrada rychle plní vodou. Inženýři pracující v oblasti pod kontrolou Islámského státu zavolali bývalé kolegy v oblastech kontrolovaných Bašárem Asadem a jeho vláda požádala ruskou armádu o pomoc.

Několik hodin po náletu se přes horkou linku ozvali Rusové americkému velitelství v Kataru. Na druhý den se podařilo domluvit příměří, které dodržely všechny strany, takže se přehrada mohla nouzově opravit. Elektřinu sice přestala dodávat, ale nehrozily už záplavy, které by zasáhly zasáhly obydlenou oblast přes 150 kilometrů po proudu řeky.

Obvinění, že na přehradu zaútočili Američané, odmítl jejich velitel generál Stephen Townsend s tím, že stojí na „bláznivých zprávách“. Přehrada byla na seznamu cílů, na které se neútočí.

List The New York Times však na základě zákona o volném přístupu k informacím zjistil, že bomby skutečně shodila americká B-52. Skupina, které byla pověřena dobytím přehrady při pozemní operaci, uvažovala, jestli by se nenašel jiný způsob. Obrátila se na vojenskou rozvědku DIA, její oddělení pro infrastrukturu ale doporučilo jen použití raket Hellfire s desetikilogramovými hlavicemi a za žádnou cenu nepoužívat klasické letecké pumy, protože při protržení přehrady by mohly zahynout tisíce lidí.

Nakonec ale byly použity právě letecké bomby včetně jedné BLU-109 pro ničení bunkrů. Proč se rozhodlo velení operace sáhnout k bombardování, jasné není.

Podle Urbana se Syrské demokratické síly dostaly pod palbu nepřítele a utrpěly těžké ztráty. V případě těžkých bojů bylo možné povolat na pomoc letectvo i bez předchozího potvrzení, protože schválení se provádělo v naléhavých případech ve zkráceném režimu.

Velení kontaktovalo posádku bombardéru B-52 a požádalo o okamžitý útok na tři cíle. Ne však kvůli tvrdým bojům a hrozbě velkých vlastních obětí, jak bývá v podobných případech obvyklé. Mělo jít jen o akci v rámci tzv. „terrain denial”, tedy zabránění nepříteli v ovládnutí určité oblasti. Podle Pentagonu však byl útok proveden v souladu s postupem, který schválil Townsend.

Posádka B-52 nejdříve shodila bomby nastavené tak, aby vybuchly ještě ve vzduchu před dopadem. Když ale nerozprášily nepřátelské bojovníky, přišla další žádost o shození tři devítisetkilogramových bomb včetně jedné určené pro ničení bunkrů, které měly explodovat při nárazu do betonu. Zničeny byly obě věže.

I když Urban tvrdí, že útok prokázal, že postup byl správný, realita je jediná. BLU-109 sice proletěla pěti patry věže, ale podle svědků nakonec nevybuchla. Pokud by explodovala tak nízko, mohla poškodit i samotnou hráz. Následky by zřejmě byly nedozírné.