Aleppo: Obraz po bitvě o „syrský Stalingrad“

Trvá už od července 2012. Nyní je otázkou prakticky už jen dní, kdy se Bašáru Asadovi a jeho spojencům může podařit Aleppo na opozičních povstalcích úplně dobýt. Z muže, jejž na počátku války odsuzoval nejeden analytik k politické – a dost možná i fyzické – smrti, se, byť v pozici klienta Ruska a Íránu, Asad postupně stal figurou, s níž všichni chtě nechtě musí v budoucí Sýrii počítat.

V rozvrácené zemi nepochybně ještě dojde k mnoha dalším nečekaným zvratům. Ale i tak nadešel čas k úvahám nad situací vynořující se z nejkrvavějšího konfliktu současnosti.

Ať již se podaří udržet Sýrii centralizovanou, anebo – a to pravděpodobněji – dojde k její federalizaci, je nyní rozumné uvažovat o této blízkovýchodní zemi jako o uskupení tří hlavních regionů: toho na západě země jako svého druhu pokračovatele předválečného Asadova režimu, dále většinově kurdského regionu Rojava na severu a konečně regionu na východě, což je území, jež momentálně z větší části ovládá Islámský stát (Dáiš).

Vše nasvědčuje tomu, že západní představitelé, vytrvale požadující Asadův odchod (jenž od počátku konfliktu překračoval veškeré jejich pomyslné „červené čáry“), budou muset vypít až do dna kalich hořkosti a protrpět bolestivou morální kocovinu.

Během svých zaťatých prohlášení o nutnosti odstranit brutální syrský režim totiž nedokázali západní politici nalézt a rozhodujícím způsobem podpořit jakoukoli důvěryhodnou a umírněnou – když už ne demokratickou – opozici, jež by byla schopna Asada nahradit.

Exilová „hotelová“ vláda Syrské národní koalice, považovaná dosud řadou zemí Západu, arabského světa i Tureckem oficiálně za jedinou legitimní reprezentantku syrského lidu, je jen rozhádané, amorfní těleso a její vliv na dění v zemi se objektivně blíží nule. Na bojišti samém byly původní nesektářské projevy a oprávněné požadavky na politickou, ekonomickou a sociální změnu z roku 2011 velmi brzy zcela přehlušeny radikální náboženskou frazeologií. Nyní mají v rámci protiasadovské ozbrojené opozice převažující vliv otevření extremisté typu Ahrár aš-Šám či Džabhat fatah aš-Šám (někdejší Džabhat an-Nusra), tedy uskupení s vazbami na Al-Káidu.

Rovněž „umírněná“ Svobodná syrská armáda (FSA), původně zastřešující organizace syrských rebelů a vedená dezertéry z Asadova vojska, je dlouhodobě nepřehlednou směsicí nejrůznějších frakcí, z nichž převážná část snese bez nejmenších obtíží označení islamistická.

V rámci západních, saúdských či tureckých vojenských dodávek „umírněné opozici“ se dostaly zbraně i skupinám, které si na ovládaných územích nepočínají ve vztahu k náboženským menšinám, „špatným“ muslimům či ženám ve výsledku o moc lépe než Islámský stát – pouze vykazují o poznání vyšší míru pragmatismu a flexibility při politických kšeftech.

Za daného vývoje, kdy je opozice roztříštěná a je prakticky vyloučeno, že by ji kdokoli podpořil stejnou měrou, jako Asada podpořilo Putinovo Rusko, nemá syrský režim mnoho důvodů k dalším vyjednáváním o příměří. Po psychologicky důležitém ovládnutí Aleppa se pokusí Asad vojensky zcela dobýt hlavní kapsy odporu na západě a konsolidovat souvislé hustě obydlené území s největšími městy – Damašek, Homs, Hamá, Aleppo – jako výchozí pozici pro jednání o poválečném uspořádání.

V rámci těchto snah povede zjevně ofenzívu rovněž na severozápadě v oblasti guvernorátu Idlíb, jemuž dominují džihádistické skupiny, a pokusí se jej ovládnou, či alespoň kolem vytvořit nárazníkovou zónu.

Na jihozápadě Sýrie v guvernorátu Dará, v jejímž hlavním městě začal v březnu 2011 syrský konflikt zatčením skupiny chlapců za protivládní graffiti, je situace odlišná. Přes přítomnost džihádistických formací zde převládají skupiny místních v zásadě korumpovatelných válečníků napojených na FSA. Pro celkový výsledek války není tato „jižní fronta“ příliš podstatná.

V případě úspěchu naváže Asad na západě na svoji předválečnou vládu, byť v omezené rozloze. Tento autoritativní nadkonfesionální, kvazisekulární systém zcela pragmaticky jako „menší zlo“ přivítá naprostá většina syrských nesunnitských menšin (alavitů, ismáílitů, drúzů i křesťanů), jakož i nezanedbatelná část většinových sunnitů, zvláště příslušníků privilegovaných městských vrstev. Ti jasně preferují Asadův režim před povstaleckými strukturami.

Připomeňme v tomto ohledu, že alavita Asad se vždy prezentoval jako muslim bez přívlastků a v rétorické rovině nikdy nepřistoupil na hru sunnitských extremistů o náboženské válce. V praxi západní region zůstane součástí „šíitské osy Teherán–Bagdád–Damašek–Bejrút“, což bude další tvrdá rána pro Saúdskou Arábii. Té se totiž podporou syrské radikálně sunnitské opozice nezdařilo zvrátit trend nastolený po pádu Saddáma Husajna. Rijád v domácí i zahraniční politice stíhá po nástupu krále Salmána na trůn v roce 2015 jeden neúspěch za druhým. Daná situace naopak plně vyhovuje Íránu, který nyní v boji o regionální hegemonii se Saúdskou Arábií hraje jednoznačně prim.

Na severu Sýrie bojují o podobu příštího uspořádání Kurdové s levicovou Stranou demokratické unie (PYD) a Lidovými obrannými jednotkami (YPG) jako svými hlavními politickými a vojenskými reprezentanty. Syrští Kurdové, ač většinově sunnitští muslimové s tradičně špatným vztahem s baasistickým režimem v Damašku, se ve vyšších počtech nepřidali do řad protiasadovských rebelů. Naopak nesou od počátku tíhu bojů s džihádisty, především s Islámským státem.

V březnu 2016 Kurdové jednostranně vyhlásili federativní region Rojava a snaží se propojit v celistvé území své tři kantony: Efrine, Kobani a Cizire (provincie al-Hasaka). Tomu se v rámci svých neoosmanských ambic snaží zabránit Erdoganovo Turecko, jehož „protiteroristická“ invaze na syrském území, vedená od letošního srpna, nicméně působí zatím značně rozpačitě.

Ať již bude finální rozloha Kurdy ovládaných území jakákoli, lze předpokládat, že své de facto nezávislé postavení uhájí a že se s tímto stavem Asad nakonec smíří. Zda se syrským Kurdům v Rojavě reálně podaří nastolit myšlenky demokratického federalismu, sociální spravedlnosti a inkluzivní společnosti, o něž se nyní opírají, či uvíznou ve frakčním boji a v osidlech korupce a nepotismu, rozhodne teprve čas.

Největší neznámou představuje východ Sýrie, aktuálně stále součást Bagdádího „chalífátu“ s centrem ve městě Rakka. Tuto oblast tvoří z větší části poušť a je obydlena především chudou a vůči Damašku většinově nepřátelsky naladěnou sunnitsko-arabskou populací. Pro Asadův režim není její znovuovládnutí prioritou, byť oficiálně samozřejmě stále trvá na nedělitelnosti země. Islámský stát zde bude dříve či později zničen, otázka je však kým – a kdo poté vyplní vzniklé vakuum.

Někdejší předpovědi, podle nichž mělo dojít k definitivnímu přepsání koloniálních hranic a na území východní Sýrie a západního Iráku měl vzniknout nový arabský sunnitský stát, se tak nyní ocitají v rovinách žánru sci-fi. Lze si představit různé reálnější scénáře. Jedním z nich je razantní vstup Američanů do boje proti Islámskému státu, jak v předvolební kampani sliboval Donald Trump, a následné komplikované hledání legitimní a umírněné reprezentace místních obyvatel.

Jako jiný scénář – v případě pokračující americké laxnosti – není vyloučena ani kooperace mezi Asadovou armádou, kurdskými a arabskými složkami multietnických Syrských demokratických sil (SDF) a iráckými Jednotkami lidové mobilizace (PMU), nepřesně označovanými za „šíitské milice“, jež nyní bojují proti Islámskému státu na území Iráku. Tato pro Írán výhodná varianta by ale vyžadovala nutnost nalezení určité formy statu quo s místními sunnitskými kmenovými představiteli.

Toto vše jsou samozřejmě zatím odhady možného vývoje. Výsledná realita závisí na řadě faktorů, jako je například otázka úspěchu dalšího Asadova postupu (a jeho spojenců) či výsledky operací tureckého vojska na severu země.

Hlavní proměnnou je však zatím špatně čitelná podoba americké politiky vůči Sýrii i celému Blízkému východu po Trumpově nástupu do Bílého domu. Vítěz voleb v USA vedle definitivního vyhlazení Islámského státu sliboval zásadní změnu dosavadního kurzu a vyšší míru spolupráce s Putinovým Ruskem, potažmo přímo s Asadovým režimem. V tomto ohledu ale nelze předem odhadnout míru vlivu protiíránských jestřábů a také proizraelské lobby na nového amerického prezidenta.

Jisté je, že současné íránské úspěchy krajně nevyhovují jak Saúdské Arábii, tak Izraeli – tedy oběma dlouholetým klíčovým spojencům Američanů v blízkovýchodním regionu.