Blair je nejdéle sloužícím labouristickým premiérem

Stín na něj však nejvíce vrhá aféra kolem smrti zbrojního experta Davida Kellyho. Ale Blair to nevzdává. Dle vlastních slov odstoupit nehodlá. Naopak. V dalších volbách se chce ucházet o třetí mandát ve funkci šéfa kabinetu.

Dnešním dnem tak končí prvenství labouristického premiéra Clementa Atleeho, který vládl v letech 1945-51. Celkově však déle vládl labourista Harold Wilson, který vydržel v úřadu osm let, ale přerušených konzervativcem Edwardem Heathem.

Cesta do Downing Street 10 netrvala Blairovi zase tak dlouho. Ve svých 43 letech se stal nejmladším britským premiérem od dob Lorda Liverpoola v roce 1812.

Blair a jeho tým ukončili 18leté panství konzervativců v roce 1997. Voliči tehdy chtěli především změnu. Konzervativní politikou je již unavila a neměla co nabídnout. A do toho přišel charismatický vůdce labouristů, který Britům uchvátil svou propracovanou image, sympatickou tváří (kterou okouzlil davy žen) i příslibem změny. Do vlády vstupoval plně sebevědomý, jelikož se mohl opřít o naprosto ojedinělou parlamentní většinu 180 poslanců.

Po šesti letech u moci labouristé v průzkumech veřejného mínění stále mírně vedou. Důvěru lidí však ztrácí. Nejen kvůli tomu, že si již povšimli nesplněných slibů, nejen kvůli "poločasu" v druhém volebním období, kdy je nespokojenost s vládou obvyklá, ale hlavně kvůli prezentaci, pro kterou se v tomto případě ujalo slovo "spin", tedy faleš. Blair prý vsadil na špatné poradce. Především v médiích, kde se řídil radami Alastaira Campbella, velmi ztrácí, shodují se analytici..

Bezprostředně po nástupu vláda osamostatnila centrální banku. Úrokové sazby tak přestaly být předmětem politických hrátek a to výrazně pomohlo ekonomické stabilitě Británie, která za labouristů přestála světovou hospodářskou stagnaci zřejmě nejlépe ze sedmi nejvyspělejších států světa.

Dnešní Británie se hodně liší od Británie v roce 1997. Skotové po staletích získali zpět vlastní parlament. Samosprávu dostali i Walesané, kteří o ni stáli mnohem méně. Samospráva se díky Blairovi vrátila i do Londýna. Severní Irsko sice nežije v naprosté normalitě, ale občanská válka tam skončila.

Na poli zahraniční politiky se Blairova vláda nechala zavléct do řady sporů. Nedávný konflikt v Iráku je toho jasným dokladem. Britové souhlasili s válkou, protože věřili vládě, že Saddám Husajn vlastní chemické a biologické zbraně, které je připraven použít během 45 minut. Po zbraních se však slehla zem. Dosud je v zemi nikdo nevypátral. A Britům již začíná docházet trpělivost.

Blair se snažil být aktivní také uvnitř Evropské unie, která je jeho konzervativním oponentům stále spíše trnem v oku. Ačkoli se mu nástup do "srdce EU" nezdařil, byl duší zásahu proti srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi. Již koncem 90. let nechal společně s Američany bombardovat Irák. Poslal vojáky do Sierry Leone. Rozhodně podpořil mezinárodní trestní tribunál ICC.

Svým postojem k ekonomice, mírnou privatizací státní zdravotní služby, systémem velkých vládních zakázek pro soukromý sektor Blair opanoval politický a ekonomický střed tak dokonale, že se konzervativci dosud nevzpamatovali. Nynější vedení Iaina Duncana Smithe se pomalu snaží získávat voliče prakticky stejnými politickými prioritami, jaké má vláda. Věří, že v příštích volbách, které by se měly konat za dva roky, Brity nalákají na změnu. "Proč něco měnit, když to funguje," odrážejí často Britové narážky na svůj konzervatismus. Události posledních měsíců ale ukazují, že labouristům začíná docházet dech. Jejich politika přestává fungovat. A to je čas na změnu, prohlašují shodně opoziční konzervativci.