Článek
Dnes už je č. 760, jinak 44letý Mauritánec Mohamedou Ould Slahi, privilegovaným vězněm – má v cele televizor, počítač. Navíc mu teď knižně vycházejí jeho zápisky z Guantánama, které dokončil v roce 2005. Slahi líčí, jak ho vyšetřovatelé sexuálně zneužívali, připravovali ho o spánek, vystavovali ho zimě, inscenovali před ním falešné únosy a popravy a hrozili, že na Guantánamu skončí i jeho matka.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
„Neboj, mami, brzy budu zpátky,“ řekl své matce 20. listopadu 2001, když si pro něj domů přišla policie. Jenže se už nevrátil a matku už neuvidí, protože před dvěma lety zemřela.
Američané měli po teroristických útocích v září 2001 důvod se o Slahiho zajímat – během svých studií v německém Duisburgu zkraje 90. let propagoval džihád, a pak dokonce podstoupil výcvik v táboře radikálů v Afghánistánu. Navíc jeho jméno zmínil jeden z koordinátorů útoků. Slahi ovšem od začátku tvrdil, že s útoky z 11. září neměl nic společného, což uznal i někdejší hlavní žalobce na Guantánamu Morris Davis a na protest odstoupil, stejně jako vojenský právník Stuart Couch, který měl Slahiho případ na starosti.
Nejdříve Slahiho osm dnů vyslýchali mauritánští vyšetřovatelé a zástupci FBI. Pak ho převezli do Jordánska, pak do Afghánistánu. Na Guantánamo ho dopravili v srpnu 2002. O rok později tehdejší ministr obrany USA Donald Rumsfeld povolil, aby Slahi podstoupil mučení v rámci tzv. zvláštního výslechového programu. Slahi po několika týdnech podle svých slov povolil a začal říkat to, co vyšetřovatelé chtěli slyšet.
Záznamy o svém mučení dokončil v létě 2005, ale publikovat je nemohl. Jeho právníci však nakonec šestiletou bitvu o zveřejnění vyhráli a 460 stran deníkových zápisků nyní vychází knižně. Německý magazín Spiegel z nich zveřejnil úryvky. Datují se do léta 2003. Jména a některé další podrobnosti jsou v textu začerněny.
„Nechali mi jen slabou matraci a velmi slabou, malou a omšelou deku. Sebrali mi knihy, sebrali mi Korán. Sebrali mi mýdlo, zubní pastu a toaletní papír, který jsem měl s sebou. V cele – nebo spíš v krabici – byla taková zima, že jsem se povětšinou třásl. Nesměl jsem na denní světlo,“ popsal Slahi.
„Příštích 70 dní jsem nepoznal slasti spánku: 24hodinový výslech, sotvakdy jsem měl den na oddych. Nevzpomínám na jedinou noc, kterou bych v klidu prospal,“ doplnil.
Vyšetřovatelé mu slibovali, že se mu spánku i teplého jídla dostane, jakmile začne spolupracovat. To se ale nestalo, a tak použili další metody.
Sex s dozorkyněmi
„Dnes tě naučíme skvělý americký sex. Vstaň! řekla XX. Stál jsem ve stejné bolestivé pozici jako všech těch zhruba 70 dnů. Raději jsem poslouchal a limitoval bolest, kterou by mi dozorci způsobili, kdyby si se mnou pohráli. Každý kontakt byl pro ně příležitostí, jak z vězně všechno vymlátit.“
„Jakmile jsem vstal, dvě XX si sundaly blůzy a začaly říkat veškeré oplzlosti, které si vybavíte. To mi vadilo méně. To, co mě zraňovalo nejvíc, bylo to, že mě nutily, abych se tím nejvíce ponižujícím způsobem zúčastnil hrátek ve třech. ... Říkaly mi oplzlosti a hrály si s mým pohlavím. Ušetřím vás těch nechutností, které jsem musel poslouchat od poledne do deseti hodin večer, kdy mě předaly XX.“
Následně podle něj následovalo znásilnění jinou osobou. Jelikož se u toho Slahi modlil, zakázali mu modlitby na další rok.
Snažil se držet hladovku, ale vyživovali ho násilně. Nesměl držet ani půst během ramadánu. Doufal, že umře, ale ujišťovali ho, že to se nestane. „Neumřeš, budeme tě krmit pr..lí,“ říkali.
Odvlečen na samotku
„Najednou vtrhlo do výslechové místnosti komando tří vojáků s německým ovčákem. XX mě tvrdě udeřil tak, že jsem upadl tváří na zem. ,Ty zk...synu, říkal jsem ti, že skončíš‘,“ prohlásil XX. Jeho parťák mě dál bil po celém těle, většinou do tváře a do žeber. Také on byl maskovaný od hlavy po paty. Celou dobu mě beze slova bil. Třetí muž zamaskovaný nebyl, stál ve dveřích a držel psa za obojek, připraven pustit ho na mě,“ vylíčil Slahi.
Nasadili mu tmavé brýle, aby nevěděl, kam ho vedou. „Slyšel jsem samé klení – ku..a sem, ku..a tam. Myslel jsem, že mě popraví. Zbitý jsem nemohl vstát, a tak mě XX s dalším strážcem vyvlekl ven. Hodili mě do auta, které se hned rozjelo.“
„Bití pokračovalo další tři nebo čtyři hodiny, než mě předali dalšímu týmu,“ popsal Slahi a dodal, že mu ústa natekla tak, že nemohl mluvit. Buď ho bili přímo, anebo s ním mlátili o kovovou konstrukci korby auta. Slahi netuší, jestli ztratil vědomí, pamatuje si ale na to, jak ho opakovaně stimulovali čpavkem.
Pak ho naložili do motorového člunu a vydali se s ním na moře. Bili ho a nutili pít slanou mořskou vodu. Podle Slahiho v něm chtěli vyvolat dojem, že ho převážejí jinam, on ale od ostatních vězňů, kteří už jízdu podstoupili, věděl, že ho posléze vrátí zase zpět.
Rozhodl se říkat, co chtějí
Několik příštích dnů však musel strávit na neznámém místě. „Málem jsem se zbláznil,“ uvedl Slahi. Netušil, zda je noc, nebo den. „Celou dobu jsem strávil v šílené tmě. Naschvál mi rozhodili stravovací režim. Dlouze jsem hladověl, pak mi dali jídlo, ale nedali mi čas se najíst. ,Máš tři minuty, jez!’ křičel na mě strážce a asi za minutu a půl mi talíř sebral,“ popsal vězeň, jehož mimo jiné informovali, že zatkli také jeho matku a dopravili ji do zvláštní věznice.
Hladovku střídalo přecpávání. „Pak nastoupil opačný extrém: dali mi moc jídla a dozorce mě nutil všechno sníst. Když jsem řekl, že se potřebuji napít, protože mi jídlo neklouže krkem, dal mi za trest vypít dvě sedmičky vody.“ Ty mu pak dávali vypít každé dvě hodiny, takže nemohl spát, protože musel co chvíli na toaletu.
„Dovolili mi jen tři věty: Ano, pane!, Chci vyšetřovatele! a Potřebuji lékaře.“
Strážci i lékaři nosili přes obličej masky, které Slahi popsal jako halloweenské. Nespal, nemyl se, pil litry vody, každou chvíli očekával nové mučení a myslel na smrt jako vysvobození, až došlo ke zlomu a Slahi začal vypovídat podle představ vyšetřovatelů.
„Celý ten čas zhruba do 10. listopadu 2003 (Slahi čas odhadoval podle hodinek dozorců, které občas zahlédl) mě vyslýchali kvůli Kanadě (Slahiho jméno zmínil radikál Ahmed Ressam, jehož na hranici s Kanadou zatkli v roce 1999) a 11. září. Na Německo, ke kterému se ve skutečnosti můj život vztahoval, se jedinkrát nezeptali,“ popsal vězeň.
