Války, teror, růst islámského extremismu. To je svět patnáct let po atentátech z 11. září

Událost se stala přelomovým momentem začínajícího 21. století. Následovalo patnáct let válek, intervencí, teroru, únosů, posilování americké bezpečnosti i eskalace islámského extremismu na Blízkém východě, v Africe – a nakonec i v Evropě.

Zpětně viděno je po půldruhé dekádě neuvěřitelné, že tohoto všeho dosáhl osamělý teroristický vůdce Usáma bin Ládin s jen asi dvěma tisícovkami stoupenců, s rozpočtem nepřevyšujícím půl miliónu dolarů a 19 sebevražednými únosci  většinou ze Saúdské Arábie. S minimem zdrojů způsobili geopolitický obrat globálního dosahu a lze říci, že šlo o nejhorší teroristickou akci v moderních dějinách.

Paradoxem přitom je, že až do roku 1994 Usáma nevedl primárně válku proti USA, kde ostatně strávil několik let života. Mstil se arabskému světu, jejž chtěl uvrhnout do chaosu a zbavit prozápadních zkorumpovaných režimů.

Šokem pro něj byl už souhlas Rijádu s rozmístěním amerických sil v roce 1990 a ještě drastičtěji ho zaskočilo, když CIA zařídila v Rijádu, že přišel o saúdský pas a byl ze své rodné Saúdské Arábie vyhnán. Stal se psancem – a začal spřádat plány pomsty Spojeným státům.

„Takticky viděno bylo 11. září 2001 dokonalou ukázkou přesně cíleného útoku, o němž v následujících letech nepřestávali snít američtí generálové,“ napsal bloger Tom Engelhardt. Stačil jediný úder – a vše se dál rozběhlo jakoby samo od sebe. Spojené státy zažily svůj apokalyptický moment – a změnilo je to k nepoznání. S nimi ovšem i svět.

Místo v New Yorku, kam udeřila dvě unesená letadla, dostala název Ground Zero, termín do té doby používaný pouze pro epicentra výbuchu jaderné bomby. Ve své zraněné a zjitřené fantazii se Američané začali považovat za terč pomyslného nukleárního útoku, za největší oběť planety, která přežila jenom zázrakem – a nyní má tak svrchované právo na odplatu. Noviny chrlily titulky jako Nový den hanby či Pearl Harbor 21. století. V americké politice se zabydlel pocit, že nyní je možné udělat cokoliv.

Tehdejší viceprezident Dick Cheney o mnoho let později přiznal, jak moc jeho uvažování ovlivnila jeho manželka Lynne Cheneyová, historička literatury a konzervativní filozofka. Ta mu vnutila jednoduchý řetězec úvah: „Tři tisíce obětí, to je mrtvých jako za války, tudíž jsme ve válce a potřebujeme nutně s nějakým státem válčit.“

Administrativa prezidenta George W. Bushe využila usámovskou zbabělou a odpornou vraždu tisíců lidí k jedné z nejpřehnanějších a nejnepromyšlenějších vojenských reakcí v historii. Rozjela globální válku proti teroru, jež tak či onak vtáhla do bojů téměř 60 zemí světa a spolykala desítky, možná i stovky miliard dolarů – jen invaze do Iráku a následné vleklé tažení proti povstalcům přišly USA dráž než druhá světová válka.

Válečné nálady byly velmi silné a Bílý dům bezmezně věřil možnostem americké armády. Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld dokonce sliboval, že USA jsou schopny vést dva velké válečné konflikty na různých místech planety (zřejmě snil o tom, že paralelně „vyřídí“ i Severní Koreu). Šéf Bílého domu dokonce hovořil o vzniku „největší osvobozenecké armády, jakou kdy svět viděl“.

Válka proti teroru byla oficiálně vyhlášena už 7. října 2001, kdy bombardéry B2 Stealth i B1 a B52 odlétly na základnu Diego García v Indickém oceánu. Následovala druhá afghánská válka, pak druhá a třetí irácká válka – a nakonec i první syrská válka.

Do prosince 2001 dopadlo na Afghánistán 17 500 bomb. Rok a půl po 11. září byl na řadě Irák, ostatně v záznamech Pentagonu je doloženo, že šéf Pentagonu Rumsfeld hned v první reakci na pád věží WTC nařídil chystat útok na Irák, ač dobře věděl, že za 11. zářím je al-Káida. „Smeťte je všechny, ať už v tom mají prsty, nebo ne,“ zapsal tehdy ministrův poradce osudová slova.

V onom „nebo ne“ se skrývá tragédie celé éry, která následovala. Američané se rozhodli neoplatit jenom Bin Ládinovi, ale „vyřešit“ i Afghánistán a Irák. Dobově doloženým rčením se stala tehdy v amerických ozbrojených silách věta: „Na Bagdád chce táhnout každý, ale opravdoví chlapi půjdou na Teherán.“

Koho by tehdy napadlo, že armáda jediné supervelmoci světa v boji proti pár tisícovkám džihádistických extremistů nevyhraje ani jednu válku, neporazí žádného nepřítele a nedotáhne úspěšně ani jednu okupaci. A patnáct let poté si demokratická prezidentská kandidátka Hillary Clintonová dává práci, aby všichni slyšeli, že žádná další okupace Iráku nepřichází v úvahu.

Současně se však američtí vojenští poradci nedokázali vyvázat ani z Iráku a Afghánistánu, ačkoliv oficiálně je US Army vyklidila už v roce 2011. Potichu se tam vrátily tisícovky poradců, včetně pětitisícového kontingentu v Sýrii.

Váhavý přístup k Iráku za Obamovy administrativy nicméně ve zničených částech Iráku a Sýrie otevřel cestu ke vzniku samozvaného chalífátu, tzv. Islámského státu, který je novou Nemesis Západu: je daleko krvavější, než byl Usáma, mediálně obratnější, lstivější a v útocích na měkké cíle ďábelsky přímočařejší.

Vojensky viděno bylo největším úspěchem Američanů nasazení bezpilotních letounů, které umožňují na dálku likvidovat úhlavní nepřátele. S pomocí bezpilotních letounů značky Reaper, tedy Smrťák, a Predator, tedy Lovec, odpalují Američané z bezpečné vzdálenosti rakety Hellfire neboli Pekelný oheň, ačkoliv americké zákony tento způsob boje minimálně problematizují.

Ani nové metody boje však nic nezmohou proti mocenskému vakuu na Blízkém východě, proti vzniku prvního skutečného teroristického státu v moderních dějinách a obrovské uprchlické vlně, která až u bran Evropské unie otřásla schengenským systémem.

Toho všeho dosáhlo devatenáct saúdských mladíků, kteří 11. září 2001 brzy ráno dorazili na scénu vyzbrojeni jen plastovými noži na řezání papíru.