Článek
Naše cesta na jednou za dva roky se konající summit NATO, tentokrát do Chicaga, začíná mezipřistáním na Islandu. Po necelých čtyřech hodinách letu zastavujeme v Keflaviku doplnit palivo na zbývající, podstatně delší část cesty.
Přistáli jsme tam v pravé poledne (u nás je o dvě hodiny více), ale procházíme zcela liduprázdným letištěm, které se fakticky otevírá až ve dvě hodiny odpoledne. Domácí lety na Islandu žádné nejsou, mezikontinentální lety mají svoje časy, které s Islandem moc nesouvisejí. Zastávka má svůj půvab i v tom, že jsme právě prožili dvoudenní oficiální návštěvu islandského prezidenta v Praze a o Islandu jsme si s ním mnohé řekli. Od příštího týdne začne jedna islandská letecká společnost létat na pravidelné lince do Prahy. To jistě zvýší oboustranný pohyb turistů.
Na letišti v islanském Keflavíku
Let z Keflaviku do Chicaga – kolem Grónska, které bylo bohužel pod mraky, přes severní část Kanady, až ke kanadsko-americkým jezerům, po celou cestu žádné větší místo osídlení – trvá dalších šest hodin. Člověk si jenom uvědomuje, jak jsou evropské vzdálenosti nicotné. Během letu napříč severoamerickým kontinentem se navíc přesvědčujeme, že je to „lautr rovina“, bez jediných hor, nebo aspoň kopců.
Právě se hraje hokej Česká republika – Slovensko, ale my se výsledek dozvídáme až po přistání. V Chicagu je o sedm hodin méně než v Praze.
S velvyslanecem v USA Petrem Gandalovičem u chicagské fazole.
Chicago je mé nejoblíbenější město v USA, jeho mrakodrapové panorama je úžasné, mám ho radši než newyorské. Městu také více rozumím, konec konců je v něm i slavná University of Chicago, ke které jsem od okamžiku, kdy jsem objevil ekonomii, vzhlížel jako k nedotknutelnému ideálu. Jména Friedman, Stigler, Becker (ale i některá další) jsou stálicemi na ekonomickém nebi. Půjdu tam na besedu s pány profesory v úterý ráno.
Chicago je ale také blues (a slavný Buddy Guy), Chicago je Art Institute of Chicago, který považuji za jedno z nejkrásnějších muzeí na světě, Chicago je i neuvěřitelný dopravní konglomerát, kde – když jdete po ulici – různé dopravní prostředky jezdí vedle vás, pod vámi i nad vámi. Pod vámi ve více poschodích. U Chicaga je i obrovské jezero, které pro našince vypadá jako moře. Chicago je i „windy city“, kde vždycky fouká a kde v libovolné roční době nečekaně z Kanady zavane mrazivý arktický vzduch.
Chicagští sokoli
Chicago o nás ví, je tam mnoho našich krajanů. Masaryk zde má jezdeckou sochu rytíře ve středověkém brnění. Jdeme k ní dát květiny a přitom si vzpomínám, jak mi kdysi při podobné příležitosti jedna americká studentka položila otázku, jestli se u nás v Masarykově době používala taková brnění. Řekl jsem jí, že ano. V Chicagu měli slavného českého starostu Čermáka, který se stal obětí atentátu místo prezidenta Roosevelta.
Památník TGM
Chicago je „midwest“, taková skutečná Amerika, ani kosmopolitní New York, ani úředně nudný Washington, ani surfující Kalifornie, ani rentiérská Florida. Pro mne tak akorát. Lidé jsou zde na první pohled velmi milí, příjemní a usměvaví. Je vedro, mají trička a krátké kalhoty.
Projít se kolem několika bloků v „downtown“ Chicagu je pro mne vždy radostí. Naposledy jsem zde byl před rokem v mrazivém lednu, několik dnů po velké sněhové bouři a hned na letišti mi věnovali klapky na uši, abych neomrzl. Teď není v Chicagu ani vítr, teplota při přistání byla 33°C (i když oni uvažují ve Fahrenheitech). Dát si kávu ve všudypřítomném Starbucks považuji v Americe za povinnost, stejně jako si tam koupit jedno jejich vždy dobré jazzové CD.
Výhled z hotelu Hyatt
Bydlíme v hotelu Hyatt Regency v 33. poschodí s krásným výhledem na svými mrakodrapy k nebi mířící město. Jdeme se skoro povinně podívat ke známé „fazoli“ do Millenium Park. Je pěkné zjišťovat, že je Chicago tak velké, že umí absorbovat i takovou akci, jakou je summit NATO, který by jiná velká města zcela ochromil. Chicago se tím moc vychýlit nenechá. Ale lidi se na nás nemračí, spíše zamávají.