Článek
Čtveřice dnešních šedesátníků se potkala na internetovém fóru a vzájemně si vyměnila vzpomínky na bičování a záhadná zmizení svých společníků. Pak se rozhodla konečně promluvit. U budovy někdejšího nápravného ústavu pro chlapce je 32 mělkých hrobů označených anonymními kříži, o něž se dosud stát nezajímal.
Čtveřice si podle nízkého betonového domku, kde chovance mlátili, říká Kluci z Bílého domu. Domnívají se, že v 50. a 60. letech v hrobech skončili delikventi a sirotci, kteří brutální zacházení vychovatelů nepřežili.
Proviněním někdy teprve osmiletých hochů mělo kolikrát být třeba jen zpívání či snězený koláč navíc ke snídani. Svědci vypověděli, jak je vychovatelé v Bílém domě připoutávali k posteli a do krve bili železnými předměty a koženými řemeny. „Sebemenší zamračení či slovíčko mimo kontext vás tam mohlo dostat. Bili vás, dokud jste neomdlel a silně nekrvácel,“ řekl stanici CNN Bryant Middleton.
Náhlá zmizení
Dick Colon nikdy nezapomene na to, jak se jednou v tamní prádelně podíval přes orosené sklo sušičky. Uvnitř se zmítalo tělo hocha. „Toho kluka už nikdo nikdy neviděl. Cítil jsem vinu. Mohl jsem ty dveře otevřít a nějak mu pomoct, ale co by se mnou ksakru bylo, kdybych to udělal,“ řekl Colon, kterého do instituce poslali v padesátých letech.
Nápravný ústav v Marianně otevřeli v roce 1900 a od té doby jím prošly tisíce mladíků. Ne všichni byli delikventi, někteří utekli od rodičů před domácím násilím.
Roger Kiser žil jako sirotek od dvou let a ve dvanácti se do ústavu těšil. Také on zažil bití na posteli v nenáviděném domku. Zaklel totiž, když uklouzl. „Popadli mě a tlačili k zemi. Prosil jsem Boha, aby mne zachránil, křičel jsem o pomoc. Všude byla krev. Do konce života nezapomenu na to zvrácené bití, které jsem podstoupil, aniž bych věděl proč,“ řekl.