Článek
NATO, které vede 130tisícovou mezinárodní koalici 48 zemí, se sice s afghánským vedením dohodlo, že mu v roce 2014 předá plnou odpovědnost za bezpečnost, ale nemíní znovu nechat zemi jejímu osudu, jak to udělaly USA po odchodu sovětských vojsk v 80. letech.
„Aby nedošlo k omylu: přechod neznamená odchod,“ prohlásil šéf Aliance Anders Fogh Rasmussen na schůzce ministrů obrany, kteří přislíbili pomoc Kábulu i po roce 2014.
Kamenem úrazu dvojí hra Pákistánu
Už teď podle Rasmussena výcvik vládních sil přináší plody – už zajišťují bezpečnost čtvrtině Afghánců. Přestože vládní síly mají nad povstalci převahu 15:1 a v zemi je silný mezinárodní kontingent, Tálibán je s to dál bojovat a podnikat atentáty přímo v metropoli.
Nálady obyvatel proti zahraničním silám podněcují civilní oběti jejich akcí, ačkoli drtivou většinu jich způsobují povstalci, kteří na civilisty útočí i cíleně. Emoce Afghánců často přehlušují pomoc, kterou jim koaliční země poskytují přes provinční rekonstrukční týmy.
Poté, co USA zlikvidovaly Usámu bin Ládina v pákistánském Abottabádu, se vztahy s Pákistánem ještě vyostřily. Islámábád přitom ve válce hraje dvojí hru, a to i přes miliardy, které jeho armádě i civilnímu sektoru Američané poskytovali. Pentagon už nepokrytě říká, že tamní tajná služba ISI podporuje Tálibán a má prsty i v atentátech v Kábulu.
Zapomenutá válka
Pákistán, který jako jedna z hrstky zemí uznával vládu Tálibánu, se ve své mnohaleté konfrontaci s Indií snaží mít v Kábulu svá želízka v ohni. Proto povstalci dál nacházejí útočiště na pákistánských kmenových územích. Islámábád ne náhodou tak podrážděně zareagoval na čerstvou novou smlouvu o spolupráci, kterou Afghánistán jako první dokument tohoto druhu uzavřel právě s Indií.
Nejméně šest let, počínaje americkou invazí do Iráku v roce 2003, nazývala média konflikt v Afghánistánu „zapomenutou válkou“. Irák odčerpal značné lidské i materiální zdroje USA a na afghánském bojišti tento propad prohloubily omezené kapacity ostatních zemí NATO.
Běh na dlouhou trať
Třicetitisícová americká posila, o jejímž vyslání nakonec rozhodl ještě George W. Bush, sice dostala Tálibán pod tlak, ale bez součinnosti Pákistánu půjde stále o válku bez konce.
Konflikt delší než ve Vietnamu |
---|
- Padlo 2753 koaličních vojáků (z toho 1801 z USA, čtyři Češi); |
- Přes 60 procent úmrtí způsobují nastražené nálože; |
- Zraněno bylo 14 tisíc amerických vojáků; |
- Válka stála USA 455 miliard dolarů (8,4 biliónu korun); |
- Nejtužší odpor klade Tálibán v Kandaháru a Hílmandu |
Stanley McChrystal, bývalý vrchní velitel spojeneckých sil v Afghánistánu, ve čtvrtek připustil, že USA zahájily válku s „děsivě zjednodušujícím“ pohledem na Afghánistán, a dokonce i teď jim chybějí znalosti, které by pomohly dovést konflikt k úspěšnému konci.
Od loňského léta bojují Američané v Afghánistánu déle než ve Vietnamu. Veřejnost doma už toho má dost. Korupce, vrtkavost prezidenta Karzáího, vzmáhající se pěstování opia a kšefty s drogami navíc budí dojem, jako by USA se spojenci zachraňovali tonoucího proti jeho vůli.
Pomoci může jen zadlužená Evropa
V Afghánistánu padlo už podle serveru Icasualties.org 1801 amerických vojáků, což je 65 procent celkových ztrát koalice (2753). Válka stála USA podle odhadů přes 455 miliard dolarů (8,4 bil. Kč). Prezident Barack Obama sice chce odvolat v příštích letech z této země velkou část kontingentu, avšak aby plán vyšel, budou USA muset ještě mnoho investovat do životaschopnosti afghánských sil, přičemž se budou moci spolehnout jen na velmi omezené příspěvky Evropanů s jejich napjatými rozpočty.
Jinudy než přes výcvik Afghánců ale cesta z války nevede. Jak Washington, tak spojenci si přitom nemohou dovolit za tři roky jen tak odejít a riskovat návrat Tálibánu. Afghánistán tedy zůstává těžkým během na dlouhou vzdálenost.