Stíhačka páté generace je létající počítač

Nedaleko americké letecké základny Patuxent River Naval Air Station na jižním cípu státu Maryland se nachází jen pár set metrů od světelné signalizace přistávací dráhy na travnatém pahorku malebný katolický kostelík. Je obklopen prostými náhrobky. Stojí od roku 1796 coby němý pamětník bojů za nezávislost. Americká armáda zabrala letiště pro válečné účely v roce 1940 – a se hřbitůvkem byl rázem problém.

Piloti létajících pevností, mustangů i lightningů si stěžovali, že přelétat během přistávacího manévru nebožtíky nosí smůlu. Velení základny nenechalo nic náhodě – náhrobky tehdy musely pryč. Hroby přikryli kamením, nahoru přišly drny.

Dnes už ale nikdo na smůlu nevěří, jinak by sem armáda neumístila speciální testovací středisko, kde zkoumá v současnosti nejnákladnější letecký projekt U.S. Army, stíhací letoun páté generace.

F-35 vzniká od roku 2000, sériová výroba začala v únoru 2006 a podle rozpočtu celý projekt nakonec spolkne neuvěřitelných 1508 miliard dolarů. Pro Lockheed je to snová zakázka, ale pro testovací specialisty bezesné noci. V letech 2013 a 2015 došlo k několika poruchám, po nichž dostaly všechny „ef pětatřicítky“ zákaz startu. Porodní bolesti dokonalého stroje, který přechází do kolmého letu pouhým zmáčknutím knoflíku a zvládá i boční a zpětný let, nebyly evidentně zanedbatelné.

Dostat se na základnu není jen tak. Novinářská akreditace a pas nestačí, host musí dopředu vyplnit obsáhlý dotazník s údaji o své výšce a váze, o době strávené ve vojenské službě a ještě si musí přibalit do batohu jeden až dva státem vydané průkazy totožnosti navíc. Na fotoaparát či mobil musí rychle zapomenout, veškerá elektronika zůstává na parkovišti před základnou. Ta leží na březích zálivu Chesapeake a má 22 tisíc zaměstnanců. Jen deset procent z toho ovšem připadá na vojáky.

Hlavní testovací inženýr Andrew Maack je u zkušebního provozu s názvem Intergrated Test Force od samého začátku. Jednomístnou stíhačku F35 STOVL CU přitom Američané zkoušejí i s Brity, kteří mají jako jediní spojenci na základně své lidi. Z Británie je i komodor Jonathan Murphy, ředitel testovacího provozu.

Na základně Patuxent River, důvěrně zkracované na Pax River, tedy „řeka míru“, mají stroje F-35 ve variantách B (svislý start a přistání) a C (služba na letadlových lodích). „Áčko“ je nejjednodušší a už v armádě postupně nahrazuje letouny F-16. Zatím bylo vyrobeno něco přes 265 strojů, americká armáda jich ale objednala desetkrát tolik. Některé již slouží v Izraeli, v těchto týdnech se sestavují z dílů stroje dovezené italskému vojenskému letectvu. Co se testování týče, je úzkoprofilovou záležitostí – kromě Pax River v celých USA probíhají testy už jen na Edwardsově letecké základně.

Pětatřicítka je jednomístný stroj, jehož zadání bylo revoluční. „V podstatě to není stíhač vybavený počítači, celý ten stíhač je vlastně jeden obří počítač,“ řekl Právu Andrew Maack. A na létání je to znát. Zatímco v britských harrierech, zatím jediných bojových stíhačkách s kolmým startem a přistáním, byl start neuvěřitelně komplikovaným manévrem, s F-35 se to prý na trenažéru naučí každý dobrý pilot za dvě sezení.

„Klasickou leteckou základnou ale nejsme. Když je stroj ve vzduchu, monitoruje ho nejméně 40 až 50 lidí. Bojové situace se tady nezkoušejí, pořád ještě probíhá zkoušení letových vlastností,“ říká šéfinženýr. S úlevou poznamenává, že právě teď se ale testy už chýlí ke konci.

V hangáru je hluk, čtyři stroje jsou tam napojeny na desítky počítačů a zejména spodní a zadní části trupů jsou jakoby polepeny jakýmisi cédéčky, tedy testovacími čidly. Jde o tisíce senzorů, za něž zodpovídají experti.

Denně se startuje minimálně šestkrát sedmkrát a dole je živo – do jednoho startu je zapojeno šest až sedm stovek lidí. „Stroj má naprosto jedinečnou aerodynamiku, jeho pohyb není srovnatelný s žádnou jinou stíhačkou. Skvělých manévrovacích schopností dosahuje otevíráním série klapek. Navíc dokonale eliminuje tepelnou a vysílací stopu. Není to sice v pravém slova smyslu „neviditelný“ stroj typu stealth, ale je „skoro neviditelný“. Pilot na něj může mluvit, říkat mu, kam by chtěl letět.

A díky počítačům pilot nejenže vidí všechny nepřátele okolo, ale vidí i vše, co mohou vidět oni. Je to obrovsky komplikované, pokazit se může leccos,“ připouští šéfinženýr Maack.

S komplikacemi se ale naučil žít. „Náš byznys je házet tomu projektu klacky pod nohy. Je třeba všechno důkladně prověřit,“ dodává.

Když dojde řeč na incident, při němž v roce 2015 Pentagon stáhl všechny stroje F-35 na zem a Lightning II přišel o premiéru na letecké show v anglickém Farnborough, krčí Maack rameny a s nelíčenou skromností říká, že povaze poruchy zatím nikdo úplně nerozumí. „V odborné hantýrce se tomu říká Onboard Accident Generation System neboli OBAGS. Náš program to ale nezbrzdilo. Vyšetřování ovšem pořád ještě běží, my ale stoprocentně věříme v bezpečnost stroje,“ říká.

Podle něj je F-35 velmi robustní, schopný vstřebat obrovské množství problémů a škod, aniž by kvalita letu a bojových schopností utrpěla. Má také obrovské množství paliva – devět tun–, britský harrier nesl jen tři.

Počítačový systém je natolik vyspělý, že dílčímu problému zabrání, aby se kaskádovitě promítl do celého systému. Každý zádrhel izoluje, a pokud ho zrovna nevyřeší, nedovolí mu škodit dál. „Je to opravdu létající superpočítač,“ říká Maack.

Třicet minut na simulátoru prý každému stačí, aby pochopil, jak to chodí. Pilot harrieru měl měsíce na to, aby se naučil hladce přistát. Tady se to naučí za dva testovací lety.

„Pilot by se měl starat o boj, o obranu naší země, ne o stroj. Měl by mít ideálně volné ruce k řešení taktiky.“ A co říká Maack na možnosti kybernetické války? „Ano, je to nová realita, musíme být připraveni,“ zní lakonická odpověď.

Na podzim povezou dva stroje na letadlovou loď třídy Queen Elizabeth, jinak F-35 zatím operovaly jen na letadlové lodi na USS Wasp. „Málokdo pochopí, jak bezstarostné je jeho dosednutí na letadlovou loď. Na harrieru bych se toho děsil, tady to jde jako po másle,“ říká Brit Murphy.

Jeden exemplář F-35 mají vystaven i v Udvar-Házyově leteckém muzeu poblíž Dullesova mezinárodního letiště u Washingtonu. Tamní průvodce, bývalý vojenský pilot a znalec Bill Pinney, si myslí, že stroj může být možná „přespříliš komplikovaný“. „Jeho složitost ve mně budí jisté obavy. Některé klapky se při vysouvání rozžhavily, až to nebylo hezké. Je to opravdu stíhačka pro bojové situace? A to mám jako věřit, že průměrný 19letý mechanik na letadlové lodi zvládne vše, co tenhle technický zázrak bude potřebovat?“ naznačil některé své pochybnosti.