Článek
Zlí jazykové o něm s chutí říkávali, že byl zvyklý každého dostávat na lopatky a že se nikdy nevyrovnal s tím, že se nedostal na OH v Melbourne v roce 1956, a tak si vše vynahrazoval tím, že na lopatky dostával všechny své politické protivníky.
A jeho politická kariéra byla skutečně hodně dlouhá, navíc plná vyhrocených soubojů kdo s koho. Zastával funkci personálního šéfa Bílého domu (u nás se tomu říká kancléř, ale v USA se do ní nedostane jen tak někdo) a podvakrát byl i ministrem obrany (1975–1977 jako vůbec nejmladší v celých dějinách USA, a hlavně pak v letech 2001–2006, kdy se prosazoval neobyčejně výrazně).
Dosáhl toho, že USA zahájily v Afghánistánu a Iráku dvě války v islámském světě, s jejichž následky se vyrovnávají dodnes, a ještě dlouho budou.
A teď na Saddáma
V obou případech se prosadila doktrína změny nepřátelských režimů. Ta vycházela z přesvědčení, že právě touto cestou je možné odstraňovat hrozby pro mezinárodní mír a bezpečnost a tím svět měnit k lepšímu.
Zemřel bývalý americký ministr obrany Rumsfeld
Přední americký politolog Francis Fukuyama to už tehdy odsoudil jako nebezpečnou směsici krajního idealismu (budeme svět měnit k obrazu našemu) a krajního realismu (nebudeme váhat ani s rozpoutáním válek). A Rumsfeld v té době postupoval neobyčejně tvrdě, zvláště v případě invaze do Iráku v roce 2003.
Hrozbu ztotožňoval s režimem Saddáma Husajna, o němž tvrdil, že se zapojil do 11. září 2001, a hlavně vyhlašoval, že dokončuje program zbraní hromadného ničení. A když byl dotazován na důkazy, vyhlásil nejpamátnější výrok své kariéry: neexistence důkazů není důkazem neexistence těchto zbraní.
Navíc zcela neomaleně úkoloval americké zpravodajské služby, když od nich chtěl poznatky potvrzující jeho doktrinální vidění tehdejšího světa. Později se v USA říkalo, že Rumsfeld v praxi předvedl tzv. alternativní vojenské zpravodajství, které spočívalo nikoliv na objektivitě a nestrannosti, ale na politické zakázce.
A s tímto přístupem prosadil válku, ve které nakonec bylo zabito 250 tisíc až půl milionu Iráčanů, padlo několik tisíc amerických i spojeneckých vojáků, střechu nad hlavou ztratil každý pátý Iráčan.
K dokreslení je třeba připomenout, že invaze do Iráku nedostala druhou rezoluci Rady bezpečnosti OSN (zmocnění užít všech nezbytných opatření), a tak byla nelegální. Byla i nelegitimní, protože se nikdy nepotvrdily důvody, pro které byla rozpoutána.
A k dovršení všeho způsobila vážnou krizi mezi spojenci USA. Kdo s tímto přístupem souhlasil, toho Rumsfeld poctil výrokem nová Evropa. Nesouhlasící zařadil do staré Evropy. Tam se ocitli i francouzský prezident Jacques Chirac a německý kancléř Gerhard Schröder.
Havel horoval pro
Rumsfeldovu logiku skvěle pochopil a dále rozvinul tehdejší český prezident Václav Havel, když připomněl, že ještě v roce 1944 Američané nechtěli věřit, že v Evropě byly koncentráky, a že tomu uvěřili, až když je viděli na vlastní oči, a že v případě Iráku se může stát něco podobného.
Naopak Václav Klaus, jeho nástupce, neváhal tehdejšímu velvyslanci USA říct, že pokud se důkazy najdou až po válce, budou nevěrohodné.
K Rumsfeldově cti je potřeba uznat, že později pod tlakem sílící kritiky vzal všechnu vinu na sebe. Jeho příběh ukázal, že i v tak vyspělé zemi se může asertivní politik utrhnout z demokratické kontroly, pobláznit velkou část své země, strhnout na svou stranu premiéry evropských států (Británie, Španělsko, Polsko a další) a rozpoutat dvě velké války s nesmírně těžkými následky.
Plným právem tak můžeme hovořit o Rumsfeldově mementu.
Autor je vysokoškolský učitel