Článek
Přistání Apolla 11 do oblasti Moře klidu asi 20 km od kráteru Sabine D bylo naplánováno na 20. července 1969. Při jedenáctém obletu Měsíce pilot lunárního modulu Buzz Aldrin otevřel přechodový tunel od modulu Eagle (Orel), kam ve 12:52 světového času přelezl. Velitel Neil Armstrong ho následoval.
Začali přípravu na sestup, kterou zahájili kontrolou všech systémů modulu, stavu paliva a nabití baterií. Zadali data do počítače a autopilota, nastavili zaměření orientačních bodů a prověřili komunikaci s velitelskou lodní i řídícím střediskem na Zemi.
V 17:44 se lunární modul oddělil od velitelského modulu Columbia, kde zůstal jeho pilot Michael Collins. Při kontrole zvenčí obkroužil modul, aby se přesvědčil, že je nepoškozený a že se jeho přistávací nohy vysunuly, což okomentoval slovy: „Orel má křídla.“
Edwin Aldrin u lunárního modulu Apolla 11 na Měsíci
V 19:05 zažehli Aldrin a Armstrong motor lunárního modulu DSP a dostali se na sestupovou dráhu, která je přiblížila na 15 km od povrchu Měsíce. Ve 20:05 zažehli motor DSP podruhé a zahájili vlastní sestup. Zjistili však, že minuli orientační body o čtyři sekundy dříve.
Oznámili, že budou dlouzí, tedy že přelétnou plánované místo přistání a dosednou několik kilometrů západně od něj. Ukázalo se, že modul letěl vyšší rychlostí, což mohlo být způsobeno tím, jak ho obletěla při kontrole loď Columbia, tlakem vzduchu z tunelu, jímž byl spojen s lodí, o něco delším během motoru, nebo gravitační anomálií v oblasti.
Pět minut po zahájení sestupu naváděcí počítač lunárního modulu LGC ohlásil chyby 1202 a 1201. Současně se rozsvítilo žluté varovné světlo. Armstrong informoval Houston: „Alarm programu.“ To vyvolalo velké obavy v řídícím středisku v Houstonu, ale 24letý počítačový expert Jack Garman řekl 26letému operačnímu důstojníkovi Steve Balesovi, který mohl zastavit sestup, že v případě chyby 1201 a 1202 je bezpečné pokračovat v přistání.
BEZ KOMENTÁŘE: Bývalí astronauti Buzz Aldrin a Charlie Duke navštívili v červenci v Pasadeně živou show Apollo 11Video: Reuters
Počítač jen indikoval „přetečení”, kdy nebyl schopen naráz provést všechny úkoly v reálném čase a některé odložil. Později se ukázalo, že vyhodnocoval data z potkávacího radaru, který nebyl při přistání potřeba. Přepínač radaru byl v nesprávné poloze a data z radaru přicházela krátce po jiných, což nemohl procesor s jedním jádrem zvládnout zpracovat.
Když se Armstrong podíval ven, uviděl z výšky asi 120 metrů, že místo, kde by měli přistát, je na kamenité pláni na okraji kráteru o průměru 90 metrů a místo hladké plochy jsou na něm veliké balvany. Přešel proto na poloautomatické řízení, aby vybral místo k přistání bezpečnější, které by navíc umožnilo odběr širšího spektra geologických vzorků.
Když letěl nad povrchem, zjistil, že jim dochází palivo, blížila se chvíle, kdy ho budou mít jen na šedesát sekund letu a nebylo jasné, jestli by tak to nízko šlo ještě přerušit přistání.
Posádka Apolla 11. zleva Armstrong, Collins a Aldrin
Pokud by byla výška letu příliš malá, lunární modul by dopadl na povrch dříve, než by ho startovací motor stihl vynést vzhůru.
Šéf směny v řídícím středisku Duke varoval posádku, že jí zbývá palivo na 60 sekund letu. „Když jsme slyšeli varování o 60 sekundách a rozsvítila se kontrolka nízké hladiny paliva, byl jsem si jist, že to znepokojilo řídící středisko,“ řekl po letech Aldrin, „Pravděpodobně očekávali, že jako obvykle přistaneme s palivem na další dvě minuty letu. A my jsme byli třicet metrů nad povrchem s palivem na 60 sekund.“ To byl kritický okamžik. Posádka se rozhodla přistát na nejbližším možném místě. „Když klesla na 30 sekund, byli jsme asi tři metry nad povrchem,“ dodal s tím, že Armstrong čísla nesledoval, díval se ven.
Nebylo dobře vidět, protože spaliny vířily měsíční prach. Pak se ale 170 cm dlouhá kovová tyč se snímačem umístěná na jedné z nohou modulu dotkla povrchu, rozsvítila se modrá kontrolka a Aldrin oznámil Houstonu: „Kontaktní světlo.“
O tři sekundy později lunární modul dosedl a Armstrong vypnul motor. Bylo 20:17:43 a v nádrži zbylo jen 98 kg paliva, které by umožnilo let po dalších 25 sekund.
Armstrong pak ohlásil: „Houstone, základna Tranquility. Orel přistál.” Použil v hlášení „základna Tranqulity” a ne jméno modulu, aby bylo jasné, že přistání bylo úspěšné. Komunikační důstojník NASA Charles Duke odpověděl: „Tranquility. Přepínám. Zase dýcháme.“