Článek
Narážel tím na skutečnost, že konstruktér hlavní rakety programu Apollo Saturn V, byl v mládí přesvědčeným nacistou a členem NSDAP i SS a stál za první balistickou raketou nasazenou ve válce V-2.
I když Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun začínal coby syn ministra zemědělství Výmarské republiky jako kosmický vizionář a člen Německé raketové společnosti (v letech 1929 až 1930), už ve dvaceti letech jej zlákala armáda, protože ta jediná mohla poskytnout peníze na vývoj raket. Navíc jejich vývoj nebyl omezen Versaillskou smlouvou.
A když v roce 1932 navrhl princip balistické rakety, velení pochopilo, jak velký strategický význam mohou jeho objevy mít. Velký rozvoj raket však nastal až po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Ve stejném roce navrhl von Braun první balistickou raketu Aggregat A1. Její následovnice A2 dosáhla v roce 1934 výšky 3500 metrů.
Otroci z koncentráků
Výzkumný ústav v Kummersdorfu u Berlína brzy nestačil a výzkum se v roce 1937 přesunul na supertajnou základnu v Peenemünde na pobřeží Baltu. Lokalita byla vybrána na doporučení konstruktérovy matky. Tam von Braun zkonstruoval raketu Aggregat 3, zkráceně A3, která vylétla do výše osm až deset kilometrů. A od A3 vedla přímá cesta k A4, která vešla do dějin jako V-2, což byla zkratka od slova zbraň odvety - Vergeltungswaffe.
Rakety V-2 dopadaly během druhé světové války na britskou metropoli a další cíle, především Antverpy. Na výrobě raket se v nelidských podmínkách podíleli vězni z koncentračního tábora Mitttelbau-Dora. Obětí výroby V-2 prý bylo dokonce více než těch, které rakety zasáhly na zemi. Konec války zastihl von Brauna v uniformě majora SS.
Celý život jej za to provázela kritika a v dobách studené války sloužil coby příklad pokrytecké americké politiky, ignorující válečné zločiny v zájmu vlastního technologického úspěchu. Paradoxem je, že se mu podařilo vinu aspoň zčásti setřást tím, že v Peenemünde řídil obrovský výzkumný komplex, a mohl tedy tvrdit, že za otrockou práci vězňů a další zločinné aspekty výzkumu nenesl odpovědnost, či dokonce o nich ani nevěděl. Přitom ale v srpnu 1944 v jednom dopise výslovně zmiňoval, že osobně vybírá dělníky v lágru v Buchenwaldu.
Doktor Divnoláska
Američany každopádně uchlácholil, i když ne všechny. Režisér Stanley Kubrick právě konkrétně von Brauna parodoval ve filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Von Braunovi obhájci se jej naopak snažili označovat za novodobého Fausta, který také využil mefistofelských sil k pokroku lidstva. Ostatně i Goethův Faust sem tam někoho zabije a necítí potřebu nést za to zodpovědnost.
Pravdou je, že von Braun byl géniem sebepropagace – nejprve se vnutil Hitlerovi a přesvědčil jej, že je třeba financovat raketový program, později se obdobně dokázal nabídnout Američanům.
Když o finančním paktu s Hitlerem říkal matce, ta prý odvětila, že „čarodějnice se taky musely domluvit s ďáblem, aby jim lítala košťata“. „Moje košťata létají bez satanovy pomoci. Ale kdyby nelétala, určitě bych se na něj obrátil,“ řekl bez zaváhání von Braun.
Jeho „košťata“ V-2 měla dolet zhruba 300 kilometrů. Létat začala na podzim 1944, na Anglii jich odpálila nacistická Třetí říše skoro 1500, celkem jich bylo vypuštěno přes 3000. Šlo o technicky nejvyspělejší zbraň druhé světové války, na druhou stranu velmi nepřesnou. Bylo jich také příliš málo, aby přivodily zvrat ve válce.
Se stovkami vědců do USA
Od začátku roku 1945 už von Braun mazal stopy. Ještě před obsazením komplexu na výrobu raket von Braun Američanům nabídl, že se vydá do amerického zajetí s pěti stovkami dalších prominentních vědců a inženýrů. S sebou vzali i stovku raket V-2, i když je odvezli z továrny Mittelwerk v Durynsku, která měla patřit Sovětům. V Alabamě začal pro USA navrhovat první balistické rakety, v roce 1960 jeho tým přešel pod vznikající NASA. A v půli 60. let už řídil kolos ještě větší než v Peenemünde.
V Alabamě měl pod sebou na 6700 lidí pracujících na vývoji obřího Saturnu V. Jeho otec Magnus, pruský baron, emigroval do USA za ním. Názorově ale přestěhování udělalo s von Brauny pramálo. V půli 60. let řekl Magnus Wernherovu synovi, že „demokracie je jen přechodný fenomén, než se zase vlády chopí silná ruka“.
Ani s Wernherem von Braunem nebyl život lehký. Byl vyhlášený sukničkář a příliš porozumění neměl ani pro vlastní děti. Když se jeho dcera Margrit (67) stala inženýrkou, odbyl to poznámkou, že „ženské v poslední době dělají fakt psí kusy“.
Nositel Hitlerova Válečného kříže s meči i amerického Národního vyznamenání za vědu zemřel v červnu 1977 ve věku 65 let na rakovinu slinivky.