Článek
Podle ní bylo jejich manželství „příšerně viktoriánské nebo asijské“. „Chtěl od ženy jasný vztah, ve kterém by měl muž hlavní slovo a žena byla jeho manželkou a obdivovala ho,“ vypráví Jackie, která podle historika Michaela Beschlosse takový pohled na vztah mezi mužem a ženou v určité době sdílela.
Ať se stane cokoliv, zůstaneme tu všichni s tebou.
Považovala prý za normální mít na politické otázky stejný názor jako její muž a měla strach z „citově založených“ žen vstupujících do politiky.
Podle ní trpěl její manžel bolestmi zad a každý den si na tři čtvrtě hodiny zdřímnul. Před spaním se vždy modlil vkleče u postele. „Byl to takový dětský manýrismus, ale mně to připadalo velmi sladké,“ přiznala. Dobu strávenou v Bílém domě označila slovy „naše nejšťastnější léta“.
Prozradila ale také, že v době kubánské krize v roce 1962 trvala na tom, že zůstane po manželově boku. „Ať se stane cokoliv, zůstaneme tu všichni s tebou,“ řekla prý tehdy Kennedymu. I kdyby prý už nebylo místo v protiatomovém krytu, z Bílého domu by neodjela. „Chci prostě být s tebou a chci s tebou zemřít než žít bez tebe. A děti také,“ dodala.
Podotkla rovněž, že se před ní Kennedy po neúspěšné invazi na Kubu v dubnu 1961 rozplakal. „Přišel do ložnice, složil hlavu do dlaní a rozplakal se, jen přede mnou. Bylo to tak smutné, jeho prvních sto dnů v úřadě a všechny jeho sny a pak se stala ta hrozná věc. Tolik mu na tom záleželo,“ dodala první dáma.
Publikace Jacqueline Kennedy: Historic Conversations on Life with John F. Kennedy, která vychází u příležitosti 50. výročí od nástupu Kennedyho do úřadu v roce 1961, je založena na rozhovorech s historikem a bývalým poradcem Bílého domu Arthurem M. Schlesingerem mladším. S ním se Kennedyová na jaře a v létě roku 1964, tedy jen několik měsíců po násilné smrti svého muže, sešla celkem sedmkrát. Jak napsal deník The New York Times, Jacqueline na svého manžela vzpomíná velmi vřele – jako na dynamického a vnímavého a jako na člověka, který netrpěl záští.
De Gaulle? Chorobný egoista
Naopak pro řadu jeho politických odpůrců, ale i souputníků a mezinárodních státníků nachází převážně tvrdá slova.
Tehdejšího francouzského prezidenta Charlesa de Gaulla označuje za „chorobného egoistu“ a „zlomyslného muže“, Indíru Gándhíovou, budoucí premiérku Indie, za „omezenou, zahořklou, trochu vlezlou, hroznou ženu“. Lídra Amerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga popsala jako „strašného muže“.
Kennedyová hovoří také o Lyndonu B. Johnsonovi, který se po smrti jejího muže stal prezidentem. „Jack mi jednou řekl: ,Bože, dovedeš si vůbec představit, co by se stalo se zemí, kdyby byl Lyndon prezidentem?‘,“ vypráví Kennedyová o politikovi, který byl v demokratických primárkách v roce 1960 velkým konkurentem jejího chotě.
Kennedyová se po smrti manžela, jenž byl zastřelen v Dallasu v listopadu 1963, vdala za řeckého magnáta Aristotela Onassise. Jedna z nejkrásnějších prvních dam americké historie zemřela na rakovinu v roce 1994.