Kdo jsou volitelé? Hlas mohou dát i Vírou poskvrněnému orlovi

Jak známo, Američané nevolí prezidenta přímo. Toho vybírá takzvaný sbor volitelů. Celkem jich je 538, na každý stát připadá jiný počet podle lidnatosti. To znamená, že k vstupu do Bílému domu potřebuje kandidát zisk nejméně 270 volitelských hlasů.

Až na dvě výjimky (Maine, Nebraska) získá vítězný kandidát všechny dostupné volitele – a nezáleží při tom, jestli svého soupeře porazil o jeden hlas, nebo o půl milionu.

Analytici často pro větší srozumitelnost mluví o volitelích, jako by šlo o hodnotu. Za každým volitelem se ale skutečně skrývá lidská tvář. Když jdou voliči na začátku listopadu hlasovat, nevolí vlastně jednoho nebo druhého kandidáta. Jen rozhodují, kteří volitelé je pojedou zastoupit při samotné volbě, která se koná v prosinci v Senátu.

Volitel je vlastně jakýmsi stranickým delegátem. Připadá-li na daný stát třeba 20 volitelů, mají jich připraveno republikáni 20 i demokraté 20. Volitelé musejí být vybráni před volbami, což se v případě hlavních stran děje na stranických sjezdech, ale nejedná se o pozici, po které by vyloženě prahli političtí matadoři.

Někdy se jimi stanou lidé, pro které jde o životní událost, někdy ale flegmatický přístup způsobí, že se volitelem stane kontroverzní osoba. V roce 2016 třeba missourští republikáni zvolili do této funkce protipotratového aktivistu Tima Dresteho, který byl v devadesátých letech odsouzen za podněcování k nenávisti. V Michiganu zase vybrali Williama Rauwerdinka, který seděl ve vězení za masivní daňové podvody.

Nešťastným aspektem vybírání volitelů je fakt, že jsou ve většině případů voleni ještě v průběhu stranických primárek. Tedy v situaci, kdy o tom, kdo se stane nominantem na prezidenta, ještě není rozhodnuto.

V roce 2016 tak na sjezdu volitelů reprezentovala demokraty řada podporovatelů Bernieho Sanderse, kteří pozdější prezidentskou kandidátku Hillary Clintonovou nemohli vystát.

To vyústilo v to, že ze 232 volitelů, které kandidátka na prezidentku získala, nakonec pět nerespektovalo vůli svých spoluobčanů a dalo hlas někomu jinému.

Stejná situace, byť v menším měřítku, nastala tehdy i u vítězného Donalda Trumpa, jemuž odmítli dát hlas dva z jeho volitelů.

Americké zákony umožňují volitelům dát hlas komukoli, dokonce i někomu, kdo se voleb vůbec neúčastnil.

Díky „nevěrným volitelům” si tak historikové pro rok 2016 zapsali následující výsledky: Donald Trump - 304, Hillary Clintonová - 227, bývalý ministr zahraničí Colin Powell - 3, bývalý guvernér Ohia John Kasich - 1, senátor Bernie Sanders - 1, bývalý poslanec Ron Paul - 1, indiánská aktivistka Faith Spotted Eagle (Vírou poskvrněný orel) - 1.

Amerika zažila celkem 164 nevěrných volitelů, z toho ale 63 pochází z roku 1872, kdy kandidát liberálů Horace Greeley zemřel měsíc po volebním dni, ale před tím, než se Sbor volitelů stihl sejít - „nevěra” tehdy spočívala v tom, že volitelé nemohli dát hlas zemřelému.

Nevěrní volitelé nikdy neovlivnili výsledek voleb, ve většině případů jde o manifestaci nějakého postoje nebo názoru, který často nesouvisí s volbami.

V současnosti má 33 států zákony, které takové chování postihují (ať už pokutou nebo zneplatněním hlasu).

Někteří volitelé si na postihy stěžovali, protože podle nich v ústavě není řečeno, že by museli hlasovat podle vůle voličů v daném státě. Nejvyšší soud USA jim v červenci roku 2020 dal sice za pravdu, zároveň ale uvedl, že ústava nezakazuje státům nevěrné volitele pokutovat.

„Nejvyšší soud jasně řekl, že volitel tam není od toho, aby volil podle svého svědomí. Je tam od toho, aby hlasoval tak, jak jeho stát určil,” vysvětluje Erwin Chemerisky, děkan právnické fakulty Kalifornské univerzity v Berkley.

On sám nepředpokládá, že by v roce 2020 došlo k mnoha případům nevěrných volitelů. Sbor volitelů by měl o příštím prezidentovi rozhodnout 14. prosince.

Více se o prezidentských volbách v USA roku 2020 se dočtete zde