Co se dělo po pádu vrtulníku s Kellnerem? První zpověď přeživšího Horvátha

Horváth uvedl, že na Aljašku tehdy letěli až na konci sezony. Vzpomínal, že bylo tehdy špatné počasí, později se zlepšilo. Let 27. března skončil tragicky, vrtulník narazil do skalní stěny.

„Bylo to hodně rychlé. Nebudu lhát a říkat, že jsem na něco myslel, byl to skutečně rychlý náraz. Nepamatuju si, kolikrát jsme se převrátili. Pak jsme se zastavili. Byl klid. Nic,“ popisoval Horváth redaktorce stanice Alaska´s News source.

„První, co mne napadlo, bylo, co se to sakra děje. Byl jsem připoutaný. Všude sníh. Byla to šílená situace,“ dodal. Snažil se hýbat, aby zjistil, kde všude je zraněný. Špatně se mu dýchalo, cítil tlak na prsou.

„Pak jsem uviděl Petra, byl daleko, malinký na svahu. Snažil se dostat někam blíž, ale nevím k čemu. Mluvili jsme česky. On mi říkal ‚počkej‘, nebo tak něco. Jen pár slov. Držel se za hrudník. Já jsem začal křičet, velmi hlasitě. ‚Hej Petře, my tu neumíráme, pojď, pojď mi pomoci.‘ Ale on byl asi v šoku, nebo tak něco. Možná, jak si myslím, něco viděl v zadní části helikoptéry. Tak šel, kolem mě, ne blízko, ale tak deset metrů, k zádní části helikoptéry. To bylo naposled, co jsem ho viděl,“ pokračoval.

„Dole byl další kluk. Nevěděl jsem, kdo to je, jestli je mrtvý. Pokoušel jsem se dostat ven, abych jim pomohl. V tu chvíli jsem si myslel, že Petr šel pryč pomáhat dalším, nebo tak něco, ale nevím. Neviděl jsem nic, nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem dobře dýchat. Žebra jsem měl zlomená, což jsem nevěděl. Pokoušel jsem se uvolnit pásy, ale byly daleko, ruku jsem měl uvězněnou,“ řekl a ukázal levačku bez prstů, o které při nehodě přišel.

„Viděl jsem blízko dva lidi. Jeden byl dole, možná mrtvý, druhý byl Petr, který šel pryč. Byl jsem tam sám, dlouho, osm hodin. Pokaždé, když to řeknu a myslím na situaci, ve které jsem byl – sedět v helikoptéře uprostřed Aljašky –, je to těžké,“ popsal situaci.

V první chvíli si myslel, že pomoc přijde brzo: „Myslel jsem si, že Petr viděl žlutou bednu, kde byla vysílačka, že už zavolal, aby někdo přišel. Ale nikdo nepřicházel a v půlce dne jsem slyšel letět vrtulník, ale nic se nestalo. Křičel jsem, byl jsem jako šílený. Nemohl jsem se hýbat, nebylo možné otevřít (dveře). Zraněný v zimě, všude byla krev a všude byl páchnoucí letecký petrolej. Prostě jsem čekal, snažil se být připravený, křičel jsem.“

Nakonec záchrana přišla: „Když jsem po sedmi osmi hodinách viděl helikoptéru, tak jsem usnul. Byla to helikoptéra, která nás našla. Letěla, měla zapnutá světla, protože se stmívalo. Ale helikoptéra nemohla přistát, protože byla tma. Až potom přišla záchrana. Po hodině. Poté jsem usnul a probudil se až v nemocnici.“

Přiznal, že několikrát myslel na smrt. Jeho žena čekala dítě a byl covid: „Na to jsem myslel. Je potřeba přežít.“ Snažil se být pozitivní: „Většinou jsem myslel na děti a měl vztek na Petra, že šel pryč a nepřišel. Ale možná byl v šoku. A nakonec také zemřel.“

Věřil, že pomoc přijde každým okamžikem. Byl v řadě táborů, kde se učili, jak přežít v lavině. Pořád se diví, že se po nich nikdo nesháněl. Organizátoři extrémního lyžování z Tordrillo Mountain Lodge vždy kontrolovali, co je s lidmi, kteří letěli lyžovat. Komunikovali s nimi.

Sám už ukončil soudní proces, ale příbuzní Kellnera ho vedou dál.