Americký program hypersonických střel provázejí problémy kvůli spěchu

Neúspěchy u vývoje nových zbraní bývají běžné, jenomže to, že se střelu AGM-183A AARW nepodařilo ani vypustit, svědčí o závažnějších problémech. Editor časopisu Nonproliferation Review, který se zaměřuje na rizika šíření zbraní hromadného ničení, Joshua Pollack upozornil na serveru Defence One, že problémem je přílišný spěch a vývoj hned šesti různých střel.

„Místo toho, aby vybrali jeden nebo dva koncepty a rozvíjeli je v cíleném hluboce strukturovaném procesu výzkumu, vývoje, testování a hodnocení, v Pentagonu se rozhodli pro více konkurenčních projektů, u kterých se rychle vyvinou prototypy, otestují se a začnou se rychle vyrábět a zavádět do výzbroje,“ uvedl Pollack a dodal, že některá selhání ukazují, že některé koncepty nelze ani vylepšit.

„Velcí dodavatelé obranného zbraní vystupovali stejně sebevědomě jako prospektoři za zlaté horečky,“ dodal jedovatě Pollack. Ono taky jde o velké peníze. Americké letectvo USAF podepsalo v roce 2017 kontrast s Lockheedem na vývoj AARW létající rychlostí až 20 krát vyšší než je rychlost zvuku, za 780 milionů dolarů.

„Vypadá to, že strategie urychleného vývoje vyžaduje víru, že americký aerokosmický průmysl může překonat všechny obvyklé potíže pouhou silou nadšení. Výsledky dopadají jinak,“ varoval.

Kongresový úřad pro odpovědnost vlády (GAO) už v dubnu 2021 uvedl, že se při vývoji používá nový postup, kdy se „obchází standardní postup ministerstva obrany při pořizování nových akvizic.“

Will Roper z letectva to hájil už v roce 2019 na serveru Flight Global: „Používáme rychlé schválení prototypů schválené Kongresem, aby bojová letadla mohla rychle využít schopnosti hypersonických zbraní. Tato rychlost akvizice je klíčová, umožní nám rychle využít jejich schopností, abychom se vyrovnali s hrozbami, kterým čelíme. Nastavili jsme rychlý plán vývoje.”

GAO především upozornil, že cílem projektů je mít hotové prototypy do půl roku a zavést střely do výzbroje do pěti let. Za hlavní problémy při vývoji označil „nevyzrálou technologii a agresivní harmonogram“.

Podle Pollacka to připomíná problémy okolo vývoje amerického protiraketového štítu v devadesátých letech, který nakonec vyústil v ustavení nezávislé komise expertů vedené bývalým generálem letectva Larrym Welchem. Ta tehdy konstatovala: „Tyto programy mají velmi napjaté rozvrhy, ale tyto rozvrhy nebyly v souladu se stavem testování. Pociťovaná naléhavá potřeba těchto systémů vedla k vysoké úrovni rizika, která měla za následek zpožděné nasazení.“ A zpoždění byla opravdu značná.

Protiraketový systém THAAD, který měl být původně zaveden do výzbroje v roce 1996, se do ní dostal až v roce 2008.

Nyní je však situace vážnější, protože v devadesátých letech neměly USA konkurenta, zatímco nyní mají hypersonické střely ve výzbroji Rusové a Číňané.

Dalším problémem je, že za čtyřmi z šesti projektů amerických hypersonických střel stojí jediná firma - Lockheed Martin. Ta má většinou stejné partnery - Raytheon a Dynetics.

Další střelu projektuje Northrop Grumman, který ovšem současně navíc vyvíjí motor pro střelu Lockheedu LRHW. Z toho je patrné, že výrobci své vývojové kapacity rozptylují do různých projektů.