Článek
Hartmannová napsala v knize Mír a trest, že seznam lokalit, kde si mohl Karadžič zdržovat, zahrnoval Srbsko, Černou Horu, Indii, Jihoafrickou republiku, Řecko a jednu ze zemí bývalého Sovětského svazu. Karadžič však nabídku odmítl.
Jako první s ním o podmínkách odchodu do Haagu vyjednával počátkem roku 1996 americký agent CIA Bill Steubner. Jako útočiště mu navrhl základny NATO, kde se mohl připravit na svou obhajobu. Američané podle Hartmannové pozvali do bosenskosrbského Pale italského soudce Antonia Casseseho, který se Karadžiče pokoušel přesvědčit, že ICTY není protisrbsky zaměřený.
Karadžič se rozhodl, že se nevzdá. Washington vyslal tehdejšího emisara pro Balkán Richarda Holbrooka, aby v červnu 1996 navštívil tehdejšího jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče. Ten měl zařídit, aby se Karadžič stáhl z politického života, nemusel však jít do Haagu.
"Nedovoluje nám, abychom na něj zapomněli"
Hartmannová dodala, že zatímco generál Ratko Mladič 17. března 1997 odešel z Bosny, Karadžič zůstal v Pale a poskytoval rozhovory, což USA velmi iritovalo.
„Madeleine Albrightová 31. března 1997 odjížděla do do Banja Luky. Žádala tehdejší prezidentku Biljanu Plavšičovou, aby Karadžiče přesvědčila o odchodu z Bosny, což měla být alternativa procesu v Haagu. Karadžič to odmítl,“ napsala Hartmannová.
Plavšičová v knize Svědčím se nepřímo zmínila o požadavku Albrightové. „Řekla mi: Ale on nám nedovoluje, abychom na něho zapomněli. Zeptali jste se už někdy, proč nemluvíme o Mladičovi? Protože odešel do anonymity“.
