Američané odstupují od bezpečnostních garancí. Hrozí závody v jaderném zbrojení se všemi riziky

„Nastávající éra rozšíří riziko šíření jaderných zbraní. První vlna nových jaderných států bude zahrnovat klíčové americké spojence, kteří aktuálně čelí bezpečnostním hrozbám a mají na jejich pořízení technické a finanční zdroje - Německo, Japonsko a  Jižní Korea,“ uvádí studie bývalého zpravodajce a politického představitele Zacharyho S. Davise a bývalého příslušníka CIA Glenna Chafetze, který stojí v čele organizace Skupina 2430 zaměřené na nešíření jaderných zbraní.

„Mezi další země, které mají technické a finanční zdroje a mohou se rychle zařadit mezi jaderné země, patří Švédsko, Polsko, Turecko, Egypt, Kanada a Austrálie,“ stojí v analýze otištěné v Defense One.

Jak David, tak Chafetz upozorňují , že tu jsou i další země, které mohou získat jaderné zbraně, i když nejsou tak ekonomicky silné nebo technicky vyspělé: „Na dobré cestě je samozřejmě Írán. Několik zemí, které se dávno vzdaly svých programů vývoje jaderných zbraní - Jižní Afrika, Brazílie a Argentina - by je mohly rychle restartovat. Pákistán, Indie a Severní Korea už dávno prokázaly, že silná motivace umožní překonat nedostatek financí a technologie.“

Mezi další možné členy jaderného klubu experti řadí Saúdskou Arábii, Sýrii, Kazachstán a Vietnam.

Se změnou bezpečnostní situace tak může skončit doba, kdy jaderné zbraně měl jen velmi omezený počet států. Stávající systém stojící na smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) vyházel ze shody, že svět plný jaderných mocností by byl mnohem nebezpečnější a méně stabilní než svět, kde má jaderné zbraně jen několik zemí.

To fungovalo, protože jsme svědky žádné jaderné války nebyli, USA a Sovětský svaz a následně Rusko přímo proti sobě válku nevedly, i když se nepřímo střetávaly v řadě zástupných konfliktů, jako byla vietnamská válka nebo války na Blízkém východě.

Kubánská krize, kdy se svět přiblížil k třetí světové válce, protože Sověti rozmístili svoje balistické rakety na Kubě, nakonec vedla k názoru, že je lepší, když jaderné zbraně bude mít jen několik zemí, což sníží riziko konfliktů, omylů nebo nehod. Garancí pak byla strategie Zaručeného vzájemného zničení (MAD), kdy obě supervelmoci měly tolik jaderných zbraní v plné jaderné triádě, že by napadená země stihla zareagovat a vymazat z povrchu zemského i protivníka.

Jaderné zbraně mohly mít v arzenálu na základě NPT pouze ty země, které je měly před jejím uzavřením v roce 1968, tedy USA, Sovětský svaz, Británie, Francie a Čína. Smlouvu nepodepsaly Indie a Pákistán, které vyvinuly vlastní jaderné zbraně. Ty také vyvinula Severní Korea, jež od smlouvy NPT odstoupila, a má je i nečlenský Izrael, který to však oficiálně nepřiznává.

Snahy dalších zemí patřit mezi jaderné mocnosti nezůstanou bez reakcí mocností, které je už mají, upozornila analýza. Připomněla několik případů, kdy se jaderná mocnost snažila zabránit tomu, aby atomovou bombu získaly další země.

Izraelci zničili při náletu irácký jaderný reaktor v Osiraku a budovaný syrský reaktor, který vznikl ve spolupráci s KLDR. Izrael také podnikl na íránský jaderný program několik útoků sahajících od kybernetických útoků až po vraždy jaderných vědců.

Sověti ještě za studené války chtěli získat souhlas USA s útokem na čínský reaktor a Clintonova administrativa zvažovala v roce 1994 i nálet na severokorejské jaderné zařízení v Jongbjonu.

„Čína, Rusko a Severní Korea nepřijmou s rukama v klíně Japonsko a Jižní Koreu jako jaderné mocnosti. Polské a německé snahy získat jaderné zbraně otřesou Kremlem a Čínská lidová republika bude jen těžko tolerovat tchajwanský program vývoje jaderných zbraní,“ varují autoři.

Saúdové už varovali, že pokud bude mít jadernou zbraň Írán, budou ji chtít mít i oni. To je také důvod pro zdánlivě paradoxní spolupráci Saúdské Arábie a Izraele - obě země spojuje společný zájem, aby Teherán nebyl jadernou mocností.

Konflikty vyvolané snahou někomu zabránit v získání jaderné zbraně, mohou vést k následným, původně nezamýšleným střetům, jež mohou vést i k válce. Také mohou vést ke vzniku nových aliancí, jako je ta izraelsko-saúdská.

V závěru studie autoři uvádí, proč se současná americká administrativa rozhodla rozvolnit garance poskytované spojencům: „Prezident Trump vytvořil nové prostředí nestability na základě svého přesvědčení, že stávající globální řád po konci studené války byl příliš nákladný. Stěžoval si, že spojenci jsou příliš drazí a předchozí vlády přeháněly nebezpečí vojenských hrozeb zejména ze strany Ruska.“

To se však nemusí vyplatit Spojeným státům. „Protože bývalí (američtí) spojenci hledají bezpečnost pomocí nových aliancí a (vlastních) jaderných zbraní a protivníci využívají šance rozšířit svou moc, nejpravděpodobnějším výsledkem je svoboda pro všechny zahrnující více států vyzbrojených jadernými zbraněmi. Je těžké se na to dívat jako na cestu k větší bezpečnosti nebo většímu bohatství pro Spojené státy, než jakou jim přinášel řád, který odmítly.“

Obrana proti jaderným zbraním je extrémně nákladná a nikdy není garantovaná. Antirakety jsou drahé, navíc žádný systém protiraketové obrany není nikdy stoprocentní, takže vždycky nějaká střela s jadernou hlavicí může zemi zasáhnout. U supervelmocí jejich použití blokovalo zaručené vzájemné zničení. Proto také byla mezi USA a SSSR podepsaná jako jedna z prvním smlouva o omezení protiraketové obrany.

U zemí, které nebudou mít tak velký arzenál a nezaútočí na supervelmoc, ale tato pojistka nefunguje. Může tak propuknout jaderná válka. Její hrozba stoupá s rostoucím počtem zemí s jaderným arzenálem, přičemž je potřeba pamatovat i na možnost, že se k jaderným zbraním mohou dostat i teroristé nebo apokalyptické skupiny, které v rámci své víry chtějí zničit svět, aby mohl nastat ráj.

Jaderné zbraně navíc umožňují zvrátit poměr sil, kdy i menší země s menší armádou může přes ně získat větší sílu.