Vznik a vývoj Komunistické strany Čech a Moravy

Komunistická strana Československa, která stála v čele země od roku 1948, změnila po listopadu 1989 svou zkratku z KSČ na KSČS pro zdůraznění federalizace strany. XVIII. sjezd na podzim 1990 stvrdil, že KSČS bude dále federací bez nadřazenosti jednotlivým složkám (Komunistické straně Slovenska a nedávno vzniklé KSČM).

Zákon č. 198/1993 Sb. (Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu) označil Komunistickou stranu Československa za „organizaci zločinnou a zavrženíhodnou“. Také stanovil, že odpor proti režimu založenému na komunistické ideologii, „a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“.

Definitivní zánik KSČS, jež si s sebou nesla odkaz z období totality, přišel v dubnu 1992 a v Česku se stala její právní nástupkyní KSČM.

Na webových stránkách strany stojí, že „program KSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům“. Cílem je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů.

Podle svých stanov komunisté usilují o demokratický, sociálně spravedlivý vývoj společnosti. Dokument vyzdvihuje i respekt k otevřenému, rovnoprávnému dialogu a demokratické pluralitě.

Logo strany – dvě červené třešně se zeleným lístkem – odkazují na boj komunardů, podporovatelů Pařížské komuny, která v roce 1871 převzala moc nad Paříží po pruském vítězství ve válce s Francií. Francouzská armáda revolucionáře potlačila po dvou měsících, poslední padli na hřbitově Père-Lachaise, kde dnes stojí Zeď komunardů. Jean-Baptiste Clément později složil píseň Čas třešní o své lásce, která ošetřovala raněné na barikádách.

Nejvyšší samosprávný orgán se nazývá sjezd, koná se zpravidla každé čtyři roky. Mezi sjezdy řídí stranu Ústřední výbor KSČM složený z předsedy, 1. místopředsedy a místopředsedů, jejichž počet stanoví sjezd. ÚV také volí členy Výkonného výboru ÚV KSČM, v němž jsou zastoupeni členové za jednotlivé kraje, nemusí však zde být současně reprezentováno všech 14 krajů.

V čele strany stojí od října 2021 europoslankyně a dřívější místopředsedkyně KSČM Kateřina Konečná. Na mimořádném sjezdu nahradila Vojtěcha Filipa, který vedl komunisty 16 let a odstoupil po sněmovních volbách, v nichž se strana nedostala do dolní komory.

KSČM se jako samostatná strana zapojila do voleb v roce 1992. O rok dříve slovenská Strana demokratické levice (do níž se převtělila KSS) vystoupila z Komunistické strany Československa, což vedlo k zániku hlavní strany minulého režimu.

Do voleb zamířila s Demokratickou levicí ČSFR v koalici nazvané Levý blok. Ve volbách do České národní rady, Sněmovny lidu i Sněmovny národů Federálního shromáždění získala koalice vždy přes 14 % platných hlasů a stala se druhým nejsilnějším uskupením v české části federace. Volby výrazně vyhrála koalice ODS Václava Klause s Křesťanskodemokratickou stranou.

V lednu 1993 Levý blok vyslal poslankyni a biochemičku Marii Stiborovou do prezidentské volby. Jelikož Senát byl ustaven až v roce 1996, prezidenta volila pouze Poslanecká sněmovna. Ctiborová obdržela 49 hlasů z 200, zvítězil Václav Havel se 109 hlasy.

Na III. sjezdu strany v roce 1993 nahradil stávajícího předsedu Jiřího Svobodu Miroslav Grebeníček. Svoboda neúspěšně prosazoval představu vyřazení zmínky o komunismu z názvu strany.

Místopředsedou zde byl zvolen Miroslav Ransdorf, který se stal jednou z tváří strany. Později osm let zasedal v Poslanecké sněmovně, od roku 2004 až do své smrti v roce 2016 působil jako europoslanec.

Po sjezdu začaly KSČM opouštět některé členské skupiny, zakládaly vlastní strany (Strana demokratické levice, Levý blok).

V roce 1996 získali komunisté ve sněmovních volbách 10,33 % hlasů. Vládní pravicová koalice ODS, KDU-ČSL a Občanské demokratické aliance však získala jen 99 mandátů, Václav Klaus vyjednal toleranci vlády sociální demokracií vedenou Milošem Zemanem. KSČM zůstala opoziční stranou.

Ve stejném roce se konaly první volby do Senátu, voliči obsazovali všech 81 křesel (třetinu na 2 roky, třetinu na 4 roky a třetinu na standardní šestileté období). Komunisté získali dva senátory – Ladislav Drlý zvítězil v Chomutově, Antonín Petráš v jednom z karvinských obvodů.

Do prezidentské volby roku 1998 nominovala KSČM fyzika Stanislava Fischera. Neprošel prvním kolem volby, do druhého postoupil z trojice uchazečů (třetím byl Miroslav Sládek) pouze Václav Havel a v něm byl zvolen.

V předčasných volbách po demisi úřednické vlády Josefa Tošovského v roce 1998 komunisté mírně posílili z 22 mandátů na 24. Pokračovali však dále v opozici, předseda vítězné ČSSD Zeman vyjednal toleranci své menšinové vlády Občanskou demokratickou stranou.

KSČM silně oponovala vstupu České republiky do NATO, negativní postoj zaujala i proti chystanému přijetí země do Evropské unie.

V letech 1998–2000 měli komunisté největší počet senátorů ve své historii – v horní komoře parlamentu zasedali čtyři. V tomto počtu však dle jednacího řádu nemohli sami ustavit senátorský klub, k tomu bylo zapotřebí nejméně 5 senátorů.

Podpora komunistů rostla, což vyjádřily i volby do Poslanecké sněmovny v červnu 2002. KSČM v nich obdržela 18,51 % platných hlasů a dosáhla na 41 mandátů. Vládu však sestavila vítězná sociální demokracie s koalicí KDU-ČSL a Unií svobody – Demokratickou unií, která dohromady čítala jen 101 hlasů z 200, držela nejtěsnější možnou většinu.

Do prezidentských voleb v dalším roce nominovala komunistická strana právníka Miroslava Kříženeckého, byl však vyřazen v prvním kole. V tajné volbě se pro něj vyslovili i někteří nekomunističtí poslanci, neboť dostal 44 hlasů, i když KSČM měla v té době 41 poslanců. První ani druhá volba však nevedla ke zvolení hlavy státu.

Ve třetí volbě, jež probíhala až po uprázdnění vrcholného úřadu koncem funkčního období Václava Havla, komunisté podporovali Václava Klause. Jeho protikandidáta Jana Sokola považovali za ještě méně přijatelného.

„Jde o Sokolovo celkové vidění světa, které je diametrálně odlišné od našeho. U nás nemá vůbec žádnou šanci získat podporu,“ znělo shrnutí předsedy Grebeníčka. Václav Klaus byl následně zvolen ve třetím kole třetí volby. Po Klausově výhře Grebeníček mj. prohlásil, že komunisté „dostali úkol zabránit zvolení Sokola“.

1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie, o šest týdnů později se poprvé účastnila voleb do Evropského parlamentu. Komunisté se ziskem 20,26 % hlasů skončili druzí za ODS a obsadili šest z 24 křesel.

Sněmovní volby v roce 2006 znamenaly pokles počtu komunistických poslanců z 41 na 26 a ztrátu téměř 200 tisíc voličů oproti roku 2002. Přesto díky více než 685 tisícům voličům zůstala KSČM třetí nejsilnější stranou v dolní komoře parlamentu.

Prezidentská volba v roce 2008 nebyla rozhodnuta napoprvé, jelikož Václav Klaus ani Jan Švejnar nezískali ani v jednom ze tří kol dostatek hlasů pro zvolení. Oba kandidovali i ve druhé volbě, do ní KSČM zařadila ještě Janu Bobošíkovou, která však kandidaturu krátce před prvním kolem hlasování stáhla. Ve třetím kole byl zvolen hlavou státu Václav Klaus.

I po volbách v roce 2010 komunisté stále zůstávali opoziční stranou. Kabinet sestavila ve volbách druhá ODS s TOP 09 a Věcmi veřejnými, novým premiérem se stal Petr Nečas (ODS).

V senátních volbách v říjnu 2012 Václav Homolka jako dosud jediný představitel KSČM obhájil svůj senátorský mandát. Chomutov (obvod č. 5) reprezentoval od roku 2007, kdy zvítězil v doplňovacích volbách. Funkci vykonával až do své neúspěšné kandidatury v řádných volbách v roce 2018.

Po demisi Nečasovy vlády a vyslovení nedůvěry kabinetu Jiřího Rusnoka podala Poslanecká sněmovna návrh na vlastní rozpuštění, který prezident Miloš Zeman přijal v srpnu 2013.

V následných předčasných volbách komunisté posílili ziskem 14,91 % hlasů. Skončili na třetím místě ze sedmi stran, které postoupily do skrutinia, procesu rozdělování mandátů.

Až po volbách v roce 2017 se komunisté opět stali silou udržující stabilitu vlády, a to navzdory nejhoršímu výsledku ve sněmovních volbách. Získali 7,76 % platných hlasů.

Sestavením vlády pověřil prezident Andreje Babiše (ANO) jako předsedu vítězné strany. Důvěru dostal až jeho druhý kabinet téměř devět měsíců po volbách. Podporu vládě posvětil X. sjezd KSČM v dubnu 2018. ANO utvořilo koalici s ČSSD za tolerance komunistických poslanců, kabinet tak dohromady disponoval 108 křesly.

Porážkou Václava Homolky a vypršením jeho funkčního období v roce 2018 ztratila KSČM svého posledního senátora a v současnosti tak nemá žádného zástupce v horní komoře parlamentu.

Neúspěchem skončily i souběžně konané volby do zastupitelstev obcí. V nich získali komunisté 1426 křesel, ale 1084 ztratili oproti předchozím volbám o čtyři roky dříve.

Zejména platforma Restart, v jejímž čele stál bývalý místopředseda Ústředního výboru KSČM pro ideologii, propagandu a mediální činnost Josef Skála, volala po vyvození odpovědnosti u členů vedení a chtěla svolat mimořádný sjezd. Skála o předsednictví usiloval již na X. sjezdu, silně konkuroval Filipovi, který však dosáhl svého znovuzvolení.

Snahy o změnu vedení strany zesílily po volebním zklamání v říjnu 2020, po němž komunisté zůstali nadále bez jediného senátora a v krajských zastupitelstvech ztratili 73 mandátů, drželi pouze třináct.

V té době již Filip prohlašoval, že nemá v úmyslu dále svůj post obhajovat kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu, v únoru 2020 prodělal infarkt a byl hospitalizován. Z funkce hodlal odstoupit na sjezdu strany.

Měl se původně konat v dubnu 2020, ale kvůli pandemii koronaviru byl vícekrát odložen. Filip rezignoval na předsednictví v říjnu 2021 po vyhlášení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny. Komunisté v nich obdrželi 3,6 % platných hlasů a poprvé neprošli do dolní komory. Následný mimořádný sjezd do vedoucí pozice zvolil europoslankyni Kateřinu Konečnou.