Jak je volen americký prezident

Proces výběru americké hlavy státu trvá běžně více než rok od prvních přihlášek. Nejbližší volby proběhnou 5. listopadu 2024. Funkční období zvoleného prezidenta poté začíná 20. ledna, jak stanovuje 20. dodatek Ústavy Spojených států amerických přijatý v roce 1933.

Ten den se koná inaugurace, na níž prezident a viceprezident skládají své sliby. Pokud 20. leden připadá na neděli, přísaha probíhá v soukromí a veřejná oslava inaugurace se uskuteční o den později.

20. ledna 2021 nastoupil do Bílého domu Demokrat Joe R. Biden Jr. jako 46. americký prezident. Viceprezidentského úřadu se chopila Kamala D. Harrisová jako první žena a první osoba tmavé pleti v amerických dějinách.

O prezidentský i viceprezidentský úřad se smí ucházet lidé starší 35 let, kteří se narodili na území Spojených států a nejméně 14 let na něm i žili. Není nutné tato pravidla splnit před vlastní kandidaturou, stačí to stihnout před dnem inaugurace.

Jednotlivec může být zvolen prezidentem maximálně dvakrát. Jediný Grover Cleveland vládl ve dvou obdobích, která nešla těsně po sobě (1885–1889 a 1893–1897).

Dříve šlo o tradici nastolenou prvním prezidentem Georgem Washingtonem. Počet zvolení omezil až 22. dodatek ústavy v roce 1951. Předtím byl Franklin Delano Roosevelt jako jediný zvolen víckrát – čtyřikrát (1932, 1936, 1940 a 1944).

Pokud prezident v úřadu zemře, odstoupí, je sesazen či není schopen vykonávat svou funkci, ujímá se úřadu viceprezident. Prezident se může pravomocí i sám dočasně vzdát. George W. Bush tuto možnost použil hned dvakrát kvůli lékařským zákrokům, vždy na několik hodin.

K trvalému předání funkce došlo naposledy v roce 1974. Richarda M. Nixona, který rezignoval kvůli aféře Watergate, nahradil Gerald Ford. Pokud dřívější viceprezident stráví v prezidentském úřadě více než 24 měsíců, ztrácí následně jedno možné řádné zvolení prezidentem.

V rámci politických stran všichni uchazeči soupeří o zisk stranické nominace. Způsob, jakým tento proces probíhá, se liší u jednotlivých stran a také v každém státě. Obvyklé jsou dvě formy – primárky (primaries) a členské schůze neboli kaukusy (caucuses). V některých státech jsou pořádány i obě dvě současně. Voliči vybírají delegáty pro stranické sjezdy, kteří poté volbou nominují stranického kandidáta.

Primárky jsou běžné volby pořádané vládou příslušného státu. V některých může přijít volit každý, jinde se primárek strany smí účastnit jen její členové a registrovaní příznivci. Kaukusy jsou soukromé stranické akce pořádané často v konferenční místnosti či školní tělocvičně, mají složitá pravidla přesvědčování voličů.

Liší se i modely výběru delegátů. Republikáni se spíše kloní k metodě „vítěz bere vše“, Demokraté je rozdělují poměrně mezi kandidáty, kteří překonají určený práh (běžně i 15 % hlasů). Také záleží, jak dlouho je delegát povinen hlasovat pro konkrétního kandidáta. Někdy ani volič neví, koho delegát hodlá podpořit. Vliv těchto „nezavázaných“ delegátů na celkový výsledek se však v poslední době snižuje.

Na celostátním konventu oficiálně nominují kandidáta své strany. Sjezdy dvou největších stran se nazývají Democratic National Convention a Republican National Convention, konají se v létě ve volebním roce.

Americké volby nejsou přímé, takže nezáleží na absolutním počtu odevzdaných hlasů pro toho kterého kandidáta. Hillary Clintonová získala v roce 2016 o téměř 2,9 milionu více hlasů než Donald Trump, přesto se prezidentkou nestala. Dalšímu Demokratovi Alu Goreovi nestačil v roce 2000 náskok asi půl milionu hlasů. Rozhoduje počet volitelů.

Každé území má stanovený počet volitelů podle počtu obyvatel. U států tento počet odpovídá zastoupení státu v Kongresu. Nejméně lidnaté státy mají jediného člena Sněmovny reprezentantů, každý stát má dva senátory – nejméně tak jde mít 3 volitele.

Aktuální počty volitelů vychází ze sčítání lidu z roku 2020 a platí pro volby v letech 2024 a 2028.

Volitelů je celkem 538. 23. dodatek ústavy v 60. letech umožnil účast obyvatel hlavního města Washingtonu, D.C. Náleží mu tolik volitelů, kolik by získal jako stát, avšak ne více než má nejmenší z 50 států. Zatím vždy měl tři volitele.

Nejvíce volitelů mají Kalifornie (54) a Texas (40), nejméně Aljaška, Delaware, Severní Dakota, Jižní Dakota, Vermont, Wyoming a Washington D.C. (po třech volitelích).

V úterý po prvním listopadovém pondělí se koná přímá volba členů Sboru volitelů. Nyní volby připadají na 5. listopad 2024. Řada států však umožňuje tzv. brzké hlasování (early voting) – hlasování ještě před dnem voleb – a rovněž hlasování poštou.

Na volebním lístku jsou stranické dvojice – vždy kandidát na prezidenta se svým viceprezidentským partnerem (tzv. running mate). Hlasuje se pro oba naráz.

Nevolí se na nezačleněných územích, kterými jsou Americká Samoa, Americké Panenské ostrovy, Guam, Portoriko a Severní Mariany. Guam však od roku 1980 pořádá neoficiální hlasování.

Ve většině států získá kandidát s nejvíc hlasy Američanů všechny volitele tohoto státu. To samé platí pro trojici volitelů Washingtonu, D.C.

Pouze Maine a Nebraska používají jiný systém. Po jednom voliteli zde získávají vítězové jednotlivých „kongresových obvodů“ – tyto obvody volí své zástupce do Sněmovny reprezentantů. V Mainu jsou dva, v Nebrasce tři. Další dva volitelé připadají kandidátovi s nejvíce hlasy napříč celým státem. Tak je rozložen celkový počet 4 volitelů za Maine a 5 za Nebrasku.

Volitelé jsou zpravidla členové stran. V některých státech je vybírají stranické sjezdy, jinde přímo voliči v primárkách.

Po konci sčítání hlasů a jejich oficiálním stvrzení se v hlavních městech jednotlivých států sejdou volitelé. Hlasují zvlášť pro prezidenta a viceprezidenta. Následně odesílají Kongresu certifikát s výsledky hlasování. Ten je na společném hlasování obou komor sečte a oficiálně vyhlásí vítěze. Pro zvolení je nutná většina všech – tedy nejméně 270 volitelů.

Termín těchto schůzí je také daný – 16. prosince 2024. Jde o první pondělí po druhé prosincové středě.

Ústava nenařizuje, že se volitel povinně musí držet kandidáta, pro něhož má hlasovat. Některé státy hlasy těchto „nevěrných volitelů“ nezapočítají a nahradí novými voliteli, další je i trestají pokutou či vězením.

Těchto případů se vyskytuje jen málo a nikdy nezvrátily výsledek voleb. V letech 1872 a 1912 způsobila nucenou nevěru smrt kandidátů přede dnem hlasování Sboru volitelů.

Kongres přichází na řadu, pokud ve Sboru volitelů nikdo nedosáhne na většinu (270 hlasů z 538).

Pravidlo určuje 12. dodatek ústavy, použilo se v letech 1801 a 1825. V komoře jsou státy zastoupeny poměrně podle počtu obyvatel, ale v této volbě hlasují představitelé státu jako celek. Každý stát má jeden hlas. Nehlasuje Washington, D.C. – není stát a nemá tedy řádné hlasovací zastoupení v Kongresu.

Volba probíhá ze tří kandidátů s nejvíce hlasy z volby ve Sboru volitelů. Přítomny musí být nejméně dvě třetiny delegací států, pro zvolení je třeba zisk nadpoloviční většiny – 26 států z 50. 

K tomuto kroku došlo pouze po volbách z roku 1836 – kvůli nevěrným volitelům. Volba probíhá mezi dvěma kandidáty s největším ziskem volitelů. Každý senátor hlasuje sám za sebe, pro zvolení je také nutná absolutní většina – 51 hlasů ze 100.

Obvykle je již po volebním dni z výsledků jasné, kdo získal dostatek volitelů. Takový člověk bývá hned titulován jako President-elect (zvolený prezident). Úřadující prezident následně se svým týmem pomáhá plynulému převzetí moci. Probíhají setkání s budoucími členy vlády, aby se seznámili s chodem úřadů. Budoucí prezident také má ochranku.

Oficiálně o této pozici však jde mluvit až po schůzi Kongresu, jež stvrdí výsledky hlasování Sboru volitelů. Nebo po dodatečné volbě konkrétní funkce komorou Kongresu.