Prezidenti České republiky a Československa: Seznam, zajímavosti a historické milníky

Devět různých mužů stanulo v čele Československa, Česká republika dosud zažila tři hlavy státu. Kdo vládl nejkratší dobu a kdo měl nejdelší „poprezidentský“ život? 

Kdo zažil nejvíce neúspěšných voleb a kdo byl odstaven s pomocí ústavní změny? Přinášíme přehled prezidentů i se zvláštnostmi a zajímavostmi, jež jste dosud možná neznali.

Filosof, poslanec a vysokoškolský profesor Masaryk patřil před vznikem Československa k známým a kontroverzním osobnostem. Horoval za zkoumání pravosti rukopisů královédvorského a zelenohorského, které byly považovány za cenné doklady vyspělosti české středověké literatury.

Rovněž hájil Žida Leopolda Hilsnera, který byl obviňován z rituální vraždy mladé křesťanské dívky Anežky Hrůzové.

Za první světové války byl velmi aktivní v zahraničním odboji a přesvědčoval velmoci o vhodnosti zániku rakousko-uherského císařství, na jehož místě měly vzniknout nové státy. Poprvé jej prezidentem zvolilo Národní shromáždění 14. listopadu 1918 provoláním souhlasu s volbou. Slib složil po svém příjezdu do země o pět týdnů později.

Ústava z roku 1920 mu dala výjimku, jako jediný směl být zvolen i vícekrát za sebou než dvakrát. Zvítězil ještě v letech 1920, 1927 a 1934, v roce 1935 kvůli chabému zdraví ve svých 85 letech rezignoval. Sedmnáct let ve funkci ustavilo nikdy nepřekonaný rekord.

K 80. narozeninám v roce 1930 Národní shromáždění uzákonilo Masarykovy zásluhy o vznik státu i dar 20 milionů korun osvobozený od daně. Další speciální zákon mu doživotně ponechal prezidentský plat i sídlo v Lánech, kde pobýval až do své smrti v roce 1937.

Více o T.G. Masarykovi čtěte zde >>

Za první světové války zorganizoval tajnou protirakouskou organizaci Maffie, kvůli hrozícímu zatčení odcestoval ze země. Společně s Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem založil v Paříži roku 1916 Československou národní radu a stal se jejím generálním tajemníkem. Z ní se později stala první československá vláda.

Od vzniku státu byl plných 17 let ministrem zahraničí, v letech 1921–1922 také předsedal vládě. Národní shromáždění jej zvolilo prezidentem v prosinci 1935, čtyři dny po Masarykově rezignaci. Krátce před tím uzavřel spojenectví se Sovětským svazem kvůli sílící hrozbě představované nacistickým Německem.

Po přijetí tzv. mnichovské dohody se Beneš na začátku října 1938 rozhodl z úřadu odstoupit a odjet do zahraničí.

Více o Edvardu Benešovi čtěte zde >>

Druhá republika žila téměř dva měsíce bez nejvyššího představitele. Až 30. listopadu 1938 se prezidentem Česko-Slovenska stal dřívější šéf Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Ve stejném roce zemřela jeho sestřenice a dlouholetá manželka Marie.

Stál v čele země bez již odebraných Sudet. Po slovenském prohlášení samostatnosti se Hácha 15. března 1939 v Berlíně zhroutil, poté v podroušeném stavu pod tlakem podepsal žádost státu o německou ochranu.

Ve funkci tak strávil pouhých 105 dnů, nejkratší dobu v československé historii. Dále až do května 1945 působil ve slabé pozici státního prezidenta Protektorátu Čechy a Morava. Poté byl zatčen a převezen do pražské vězeňské nemocnice na Pankráci, kde po šesti týdnech zemřel ve vazbě.

Během druhé světové války vystupoval jako prezident Československého národního výboru a poté Prozatímního státní zřízení – exilové vlády. Vydávala dekrety, které obsahovaly i jeho podpis a jsou někdy po něm nepřesně pojmenovávány.

28. října 1945 Prozatímní národní shromáždění potvrdilo Beneše jako prezidenta. Po volbách Ústavodárného národního shromáždění v červnu 1946 jednohlasně zvítězil v řádné volbě.

V únoru 1948 pod tlakem komunistů přijal demise většiny členů vlády a na uvolněná místa jmenoval kandidáty doporučené premiérem Klementem Gottwaldem. Nešlo jen o komunisty, KSČ měla své spojence i v dalších stranách Národní fronty Čechů a Slováků. Tento krok umožnil KSČ uchopit moc v zemi. 9. května 1948 přijali zákonodárci novou ústavu, Beneš ji odmítl podepsat. V červnu opět na prezidentský úřad rezignoval a tři měsíce nato zemřel.

Stejně jako T. G. Masaryk či M. R. Štefánik má i Beneš vlastní zákon o svých zásluhách o stát. Poslanecká sněmovna jej v roce 2004 prosadila přes senátní veto. V platnost a účinnost vstoupil, ačkoliv jej prezident Klaus odmítl stvrdit vlastním podpisem.

Benešovo odstoupení znamenalo další prezidentskou volbu. Jediným navrženým kandidátem se stal Klement Gottwald, vyslovili se pro něj všichni přítomní. V čele KSČ stál od roku 1929 jako generální tajemník, po roce 1945 nejvyšší funkce nesla titul „předseda“. Zůstal v ní i po zvolení prezidentem.

Gottwaldovu éru symbolizují vykonstruované politické procesy se „zrádci“ či jinými obviňovanými nepřáteli socialismu ve straně i mimo ni. Popraveni v této době byli např. Milada Horáková, Záviš Kalandra či bývalý generální tajemník Ústředního výboru KSČ Rudolf Slánský.

Dlouhodobě se potýkal se zdravotními problémy, zejména syfilidou a důsledky závislosti na alkoholu. Stal se prvním prezidentem, který v úřadu zemřel. V roce 1953 mu praskla výduť srdeční aorty krátce po návratu z pohřbu Josifa V. Stalina. Gottwaldovo nabalzamované tělo bylo devět let vystaveno v mauzoleu v Národním památníku v Praze na Vítkově. V roce 1962 bylo zpopelněno.

Od roku 1949 až do 1. ledna 1990 neslo město Zlín na jeho počet název Gottwaldov. Sám sice pocházel z Dědic u Vyškova, které tehdy již byly součástí Vyškova, tomuto městu však jméno dát nechtěl.

O čestné občanství Zlína Gottwald přišel až v roce 2010, kdy zastupitelé zjistili, že mu nebylo zrušeno při přejmenování města. V letech 1949–1960 také existoval Gottwaldovský kraj, jehož sídlem se stal Gottwaldov.

Do uprázdněné funkce zvolilo Národní shromáždění předsedu vlády Antonína Zápotockého, syna jednoho ze zakladatelů sociální demokracie v Čechách Ladislava Zápotockého.

Během jeho prezidentství proběhla měnová reforma, která značně znehodnotila veškeré peníze a připravila občany o své úspory. Dva dny před jejím uskutečněním Zápotocký přípravu reformy popřel. Zemřel v roce 1957 na infarkt.

Československým prezidentem byl následně zvolen 1. tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný. Opět tak vrcholnou státní funkci zastával nejvýše postavený člen komunistické strany. V roce 1960 podepsal amnestii, která znamenala propuštění některých vězňů z politických procesů z 50. let.

Reformní komunisté usilovali o Novotného odvolání z funkce 1. tajemníka strany, v lednu 1968 jej nahradil Alexander Dubček. V březnu byl donucen odstoupit z postu prezidenta.

Na rozdíl od svých komunistických předchůdců nezískal všechny hlasy zákonodárců, i když obdržel výraznou většinu. Nově volba probíhala tajně. Z 289 přítomných poslanců se šest zdrželo a jeden hlas neplatil.

V roce 1973 byl Svoboda znovuzvolen, již pro něj hlasovali všichni přítomní. V té době již bylo Svobodovo zdraví značně podlomené, v 70. letech jej postihly mozkové příhody a plicní embolie. V březnu 1974 přenesl své pravomoci na vládu, rezignaci však odmítal.

Kvůli jeho zdravotnímu stavu byl ústavní zákon o československé federaci doplněn. Nově mohl být zvolen nový prezident, pokud stávající nezvládal alespoň rok svou funkci vykonávat.

Předpis nabyl účinnosti 28. května 1975. Následujícího dne Federální shromáždění (FS) jednomyslně zvolilo prezidentem generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka. Svoboda tak byl odstaven z úřadu, Husák se stal prvním prezidentem ze Slovenska.

Právník Husák pocházel z Dúbravky, dnes již části Bratislavy. Účastnil se Slovenského národního povstání a po válce stanul v čele Sboru pověřenců, slovenské vlády. Patřil mezi obviněné z buržoazního nacionalismu a 50. léta strávil ve vězení. Propuštěn byl díky amnestii prezidenta Novotného v roce 1960, později dostal zpět členství v KSČ.

Jeho hvězda stoupala vzhůru po 21. srpnu 1968. Zaujal jako člen Svobodovy delegace do Moskvy orodující za návrat zadržovaných československých politiků. Záhy se stal 1. tajemníkem Komunistické strany Slovenska a rok nato vystřídal Dubčeka v roli 1. tajemníka KSČ. Později se funkce přejmenovala zpět na generálního tajemníka. Stát i stranu opět řídil stejný člověk.

Funkci obhájil v letech 1980 a 1985. V roce 1987 se generálním tajemníkem stal Milouš Jakeš a Husákovi zůstalo „jen“ prezidentství. 14 a půl roku v úřadě jej staví na druhé místo za T. G. Masaryka. Rezignoval 10. prosince 1989 po jmenování kabinetu Mariána Čalfy, který bývá označován jako „vláda národního porozumění“.

29. prosince 1989 byl jednomyslně provoláním souhlasu členů Federálního shromáždění zvolen dramatik Václav Havel. V té době se ještě FS skládalo téměř výhradně z předrevolučních členů, jen na několik uvolněných míst již byli kooptovaní nováčci, zejména nestraníci. Předseda vlády Čalfa na komunistické poslance naléhal, ať se řídí rozhodnutím zvolit Havla a neopováží se nepřijít na hlasování či rezignovat.

Další volby se měly konat po provedení prvních svobodných voleb do FS – v červenci 1990 mandát obhájil. Havlovi bývá vytýkán relativně smířlivý postoj k exponentům komunistického režimu, kritiky má i rozsáhlá amnestie.

V červenci 1992 nezískal dostatek hlasů pro znovuzvolení. Poprvé volba nevedla ke zvolení prezidenta. Poté ještě před vypršením funkčního období rezignoval, když Slovenská národní rada deklarovala svrchovanost Slovenské republiky.

Až do zániku federace zůstal prezidentský úřad prázdný. Vyhlašovaly se další volby, ale postupně jen s menším zájmem vybrat prezidenta pro zanikající stát. Do některých ani nebyl nikdo nominován.

Po sedmi měsících se Václav Havel stal opět prezidentem, tentokrát již v novém státě. Zvolila jej Poslanecká sněmovna. Volba čelila kritice, neboť dle Ústavy měl volit také Senát. Ten ale nebyl tehdy ještě ustaven a zamýšlený Prozatímní Senát nikdy ani nevznikl. Pravomoci přiznávané Senátu tak vykonávala dolní komora Parlamentu.

Během Havlova českého prezidentství se země přibližovala členství v Evropské unii a v roce 1999 vstoupila do NATO. Byla také podepsána česko-německá deklarace se vzájemnými omluvami za způsobená bezpráví. Havel jako jednoznačný spojenec USA otevřeně podpořil bombardování Jugoslávie v roce 1999 i útok na Afghánistán v roce 2001.

Kritizovány byly také okolnosti Havlova zvolení v roce 1998. Volby se neúčastnil poslanec a předseda republikánů Miroslav Sládek, po zadržení kvůli protiněmeckým výrokům pobýval ve vazební věznici. Zákonodárci zamítli možnost nechat ho hlasovat mimo Hrad, kde se schůze konala. Havel zvítězil ve druhém kole volby, kdyby ale byl Sládek přítomen (a nehlasoval by pro něj), neměl by v tomto kole mezi poslanci dostatek hlasů pro vítězství.

2. února 2003 opustil úřad s vypršením svého funkčního období. Žádný československý prezident toto nedokázal – končili (ne vždy zcela dobrovolnou) rezignací, smrtí nebo nahrazením. Havel také zažil nejvíce různých názvů států, jež vedl: Československá socialistická republika (1989–1990), Československá federativní republika (1990), Česká a Slovenská Federativní Republika (1990–1992), Česká republika (od 1993).

Více o Václavu Havlovi čtěte zde >>

První dvě volby Havlova nástupce skončily neúspěšně. Třetí se konala až po Havlově odchodu z Hradu, Václav Klaus v ní získal potřebný počet hlasů.

Krátce po nástupu do prezidentského úřadu podepsal smlouvu o českém vstupu do Evropské unie. Následně jej i schválilo celostátní referendum, sám hlasoval proti vstupu. Měl i výhrady vůči tzv. Lisabonské smlouvě, která měla reformovat některé instituce Evropské unie. Než ji podepsal, nechal Ústavní soud přezkoumat její slučitelnost s českými právními normami.

V roce 2008 byl zvolen znovu, tentokrát ve druhé volbě. Účastnil se i první, z níž vítěz nevzešel. Celkem Klaus vstoupil do pěti prezidentských voleb, přičemž ve třech nedosáhl svého zvolení. V tomto ohledu drží rekord. V roce 2022 překonal prvenství Václava Havla v délce života po odchodu z Pražského hradu.

Prožil také nejdelší nijak nepřerušenou politickou kariéru. V prosinci 1989 začal jako federální ministr financí, poté přidal i funkce federálního poslance a místopředsedy federální vlády. Od roku 1992 vedl českou vládu, od roku 1996 byl českým poslancem. V letech 1998–2002 i předsedal Poslanecké sněmovně. Poslanecký mandát mu skončil až složením prezidentského slibu. Vrcholnou politiku opustil v březnu 2013 po přibližně 23 letech a třech měsících.

1. ledna 2013 vyhlásil dílčí amnestii. Vyvolala kontroverze zejména ukončením řady kauz závažné hospodářské kriminality a korupce. Klaus kvůli ní čelil žalobě pro velezradu. Návrh podepsalo 28 senátorů a horní komora její text v březnu 2013 schválila. Ústavní soud však řízení zastavil, neboť Klausovi mezitím skončilo funkční období.

Více o Václavu Klausovi čtěte zde >>

V lednu 2013 se Miloš Zeman stal prvním českým prezidentem zvoleným v přímé volbě občany ČR. Do funkce nastoupil 8. března 2013, mandát o pět let později obhájil. O vrcholnou pozici se předtím neúspěšně ucházel již v roce 2003.

Po zvolení nechal na Pražském hradě vyvěsit vedle české také vlajku Evropské unie, kterou jeho předchůdce Klaus nechtěl.

Zkraje roku 2015 při příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi Zeman hovořil o článku „Hitler je gentleman“, který měl ve 30. letech napsat šéfredaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka. Pravost výroku neprokázal, soudní spor trval téměř sedm let. Stát se následně ústy ministerstva financí musel Peroutkově vnučce omluvit.

Zejména Zemanovo druhé funkční období poznamenal zhoršující se zdravotní stav. Neuropatie dolních končetin mu znemožnila chůzi. Na podzim 2021 byl hospitalizován na JIP. Kvůli obavám o jeho schopnost vykonávat funkci zákonodárci zvažovali odebrání prezidentských pravomocí podle článku 66 Ústavy ČR. Zemanův stav se následně zlepšil, od úvah tak upustili. Záležitost označil za sabotáž, Vrchní státní zastupitelství vyhodnotilo, že o ni nešlo.

Více o Miloši Zemanovi čtěte zde >>

Po desetiletém mandátu Miloše Zemana se v lednových volbách 2023 ucházelo o post prezidenta osm uchazečů. První kolo vyhrál Petr Pavel a společně s expremiérem Andrejem Babišem (ANO) postoupil do kola druhého. Ve druhém kole voleb výsledky byly zcela jasné: pro Petra Pavla hlasovalo 3 358 926 voličů a získal 58,32 %, Babišovi voliči vhodili do volebních uren 2 400 271 hlasů a získal 41,67 %. Pavel tak Babiše porazil o více než 15 %. Prezidentský slib Pavel složil 9. března 2023.

Více o Petru Pavlovi čtěte zde >>