Pavel: Každý není rusofil, vláda musí lidem naslouchat

Největší problém je v tom, že ani bývalá, ani současná vláda nedokáže dobře komunikovat, co dělá. Ta minulá nebyla ochotná komunikovat téměř s nikým, víme, jak dlouho to trvalo Andreji Babišovi, než si sedl s hejtmany, opozicí, neziskovkami nebo privátním sektorem. Současná vláda je v tomto lepší, ale špatně komunikuje s občany a toho zneužívá opozice.

Hlavně bych usnadňoval. Prezident nemusí držet stranickou linii, pokud není nominantem jedné strany. Pak by měl hledat společné jmenovatele mezi vládou a opozicí, aby dobré nápady od odborníků přenášel na politickou úroveň. Pokud se bude vláda stavět ke komunikaci laxně, může ji iniciovat prezident. Má přístup k médiím, může jít na jednání vlády, Bezpečnostní radu státu, do Parlamentu. Možností je řada.

Prezidentovi přece nejde o rozmělnění vlády a opozice do beztvarého guláše, ale o to, aby se konstruktivním názorům dostalo pozornosti.

Může se stát, že přijde například SPD s návrhem na řešení inflace. Nemusíme spolu souhlasit v otázce bezpečnosti a mezinárodních vztahů, ale v tomto s nimi třeba budu souhlasit, a jako prezident se postarám o to, aby návrh vláda vzala v úvahu.

Tímto přístupem se dá dosáhnout přinejmenším lepší kultury v jednání. Vidíme, že v Parlamentu jsou zazděny třeba i dobré návrhy, protože s nimi přišli „ti druzí“. Ať už je to vláda, nebo opozice. Druhá strana návrh nepodpoří, nechá ho půl roku vyhnít a pak ho prezentuje jako vlastní úžasný nápad. Ztratíme tím ale půl roku času.

Také jsem volil tuto vládu a jsem rád, že tam je. Vnímám, že se ujala moci v nejhorším možném období. Zdědila obrovské manko v rozpočtu a potýká se s problémy, které nemohl nikdo předvídat. Na druhou stranu to už zpočátku udělali špatně, když zvolili plošnější opatření, čímž zkonzumovali obrovské množství zdrojů s malým efektem. Teď se chtějí poučit, být adresnější, ale je to opět špatně. Teď by bylo lepší upřednostnit plošnost. Hlavní je rychlost i za cenu, že pomoc dostanou lidé, kteří ji úplně nepotřebují.

Problém je i v tom, že málo naslouchají odborníkům. Proč, když hrozí, že tu budou sociální nepokoje? Lidé se dostávají do situace, která je neúnosná a sami si nepomůžou.

Mluvil jsem s paní, která se tím hodnocením cítila dotčená, a já to naprosto chápu. Není dobré všechny označit za extremisty a rusofily. Mnoho lidí tam přišlo z frustrace, nevidí cestu ven. Souhlasím, že organizátoři velkou část demonstrantů zneužili. Když tam někdo vykřikuje v podstatě nacistická hesla o naředění společnosti ukrajinskými uprchlíky, tak s tím se asi ztotožnil málokdo z přítomných. Mělo by se to odsoudit, ale ne s tím odsoudit těch 70 tisíc lidí. Těm se naopak věnovat musíme, jinak bude demonstrantů přibývat. Když je někdo označí za extremisty, tak s sebou příště vezmou i svoje příbuzné.

Za prvé bych lidem pokud možno srozumitelně vysvětlil, o co jde a co nás čeká. Paralelně s tím bych svolal panel odborníků a podíval se na inflaci a energetickou krizi. Řekli bychom si, co se musí udělat hned, abychom se vyhnuli rozkolu a demonstracím. Souběžně s tím by se pracovalo na dlouhodobějším řešení, které z velké části leží mimo ČR. Na tom musíme aktivně spolupracovat s našimi partnery.

Nejsem si jist, že by to bylo vlivem jeho komunikační nekompetence nebo nedostatečné odbornosti. Pokud tam nejsou naprosto zásadní důvody, tak si myslím, že v době krize není rozumné přepřahat. Kontinuita je v tomto případě důležitější než nová tvář. Trvalo by několik týdnů, spíš měsíců, než by se někdo nový zapracoval. Luxus toho času teď nemáme. Pokud by tam nebyl zásadní problém, kdy by ministr ignoroval problémy lidí nebo byl neschopný, tak bych výměnu nepodporoval.

To je především jeho odpovědnost jako předsedy hnutí a premiéra jako předsedy vlády. Pokud si to dokážou před veřejností obhájit, tak nic proti tomu. Prezident by neměl být tím, kdo iniciuje demisi jakéhokoliv ministra. Jsou to lidi premiéra a on za ně nese odpovědnost před občany.

Časový horizont je dán tím, že Rusko musí na Ukrajině selhat. Pokud uspěje, je to prohra nás všech, demokratického světa, protože se to dřív nebo později obrátí proti nám. Nemusíme být z Ukrajiny zrovna nadšeni, i ona má své problémy, stejně jako my. V principu bychom si ale měli říct, že je to suverénní země, která byla napadena a chce sama rozhodnout o svém směřování. Ve válkách dochází ke ztrátám, ale mezi civilizovanými státy by měl panovat maximální ohled na civilní obyvatelstvo, a to Rusko nedělá. Už jen to by nás mělo vést k pomoci Ukrajině, dokud sama neřekne, že považuje daný stav za signál k zahájení jednání.

Není možné jim předepisovat, aby se smířili se ztrátou Krymu a celého jihu, protože pro nás je to dobře. I oni jsou v řadě ohledů racionální a chápou, že obnovit úplně územní celistvost před anexí Krymu je asi iluze. Nebudou na to mít dostatek sil a bez limitů nebude ani podpora Západu. Stav bude někde mezi, ale k tomu musejí Ukrajinci dospět sami.

Aktivní je dle mého koordinovaná. Viděli jsme, že za prezidenta Miloše Zemana to pokulhávalo. Jednou byl vyloučen předseda Senátu, jednou ministr zahraničí. Druhá věc je nebýt pasivními členy organizací. Jestliže se nám teď nelíbí energetická situace, tak bychom měli předložit vlastní návrh, získat pro něj spojence. Bude to vypadat úplně jinak, když přijedeme na jednání Evropské rady a řekneme, že bod 1 a 2 se nám nelíbí, ale máme jiný návrh, který podporuje pět deset zemí.

Menší důraz bych přikládal V4, protože do značné míry ztratila svůj obsah. Věnoval bych se spíš dvoustranným vztahům, především s Německem. Když se podíváme, jak jsme s ním ekonomicky a energeticky provázáni, tak všechna funkční řešení energetické krize do budoucna více či méně souvisejí s Německem. Nikoliv tak s Polskem, Rakouskem nebo Slovenskem. Bylo by dobře vést intenzivní dialog s Německem na řešeních, která nám mohou pomoci.

Uvažovat o nějaké základně má smysl tehdy, když existuje nějaké ohrožení, které by její existenci ospravedlnilo, a když existuje shoda s našimi spojenci. Vždycky říkám: „Zeptejte se nejdřív Američanů, jestli je něco takového vůbec napadlo. Oni o ničem takovém neuvažují.“ Nejsme okrajovou zemí Aliance.

Přes nás pojede technika a materiál. Důležitější je mít infrastrukturu, která umožní transfer vojenských sil přes naše území, což nutně nemusí znamenat vojenskou základnu. Třeba plánované logistické centrum v Mošnově dává mnohem větší smysl. Kdyby nastal problém, který se bude týkat NATO jako celku, tak se bude nejspíš týkat zemí na hranicích a naše armáda by se podílela na řešení tam.

Neměl bych s tím jediný problém, protože jsem přesvědčen, že si to zaslouží. Určitě stejně jako mnozí jiní, kteří v té době jmenováni byli. Nevnímal bych to jako sebemenší problém.

Já jsem řekl, že bych s vyznamenáním měl problém, ale můj názor na to není právní, ale čistě osobní z pozice člověka a hlavně vojáka. Vůbec nezpochybňuji odbojovou činnost bratří Mašínů, ostatně ministerstvo obrany jim udělilo status účastníků třetího odboje, dostali metál od premiéra, takže řekl bych, že jejich zásluhy zhodnoceny byly.

Když se na to ale dívám jako člověk, tak vnímám, že všechno, co dělali, tak dělali jako odbojová skupina, včetně ztrát, které byly způsobeny v boji. Ale vnitřně mám problém s tím, že člověk, který byl omámen, spoután a nepředstavoval naprosto žádnou hrozbu (zabitý strážmistr), byl podříznut jako sele. To mně dělá zle a nedokážu to překousnout.

Tam by se to dalo aspoň trochu pochopit, protože byl ozbrojen, došlo k jeho odzbrojení. Ale nebyl spoután a bezmocný na rozdíl od omámeného strážníka. Navíc z pohledu zabití člověka těžko hovořit o tom, který způsob je humánnější. Lidsky to nedokážu strávit a jako voják už vůbec ne, protože vojáky dnes učíme, co je při používání zbraní legitimní a co ne a že zajatci se nezabíjejí. A tohle zajatec byl, protože byl spoután. Chápu, že odboj je něco jiného než standardní vojenské operace, ale přesto se s tím nedokážu smířit.

Počítám s tím, že se budou v kampani objevovat lidé, kteří udělají cokoli, aby dosáhli svého politického cíle. Vždy jsem jim říkal urputníci. Řadím k nim i pana Blažka, který hledá senzace tam, kde nejsou.

Působil jsem v mnoha funkcích doma i v zahraničí. Abych je mohl dělat, přísnými bezpečnostním prověrkami jsem procházel opakovaně už od vzniku samostatné republiky. Dělaly je naše i zahraniční služby. Potvrzením je i to, že mě zástupci 30 zemí NATO v tajné volbě zvolili za svého nejvyššího vojenského zástupce, tedy předsedu Vojenského výboru s přístupem k nejtajnějším plánům. Každému, kdo se v mezinárodní bezpečnostní politice pohyboval, je jasné, že by mi tajné služby Američanů, Britů, Němců nebo Francouzů, kteří mají i jaderné zbraně, neumožnily přístup k těmto plánům, kdyby na mé minulosti našly cokoli problematického.