Nepřímá volba prezidenta: Nedůstojné frašky první republiky

Když 28. října 1918 Národní výbor československý vyhlásil, že v život vstoupil samostatný stát, začala se připravovat podoba země.

Výbor se rozšířil do parlamentu – Národního shromáždění –, který podle prozatímní ústavy měl vybrat prezidenta. Volba si žádala nadpoloviční účast poslanců, pro vítězství kandidát potřeboval podporu dvou třetin přítomných.

Schůze se konala 14. listopadu v Thunovském paláci na Malé Straně v Praze. Dříve v něm zasedal Český sněm, dnes patří do komplexu Poslanecké sněmovny.

Již při zahájení schůze předsedající Karel Kramář provolával pozdrav pro Masaryka, který tehdy ještě v Československu nebyl. Následně požádal poslance o jeho zvolení, poznamenává přepis schůze.

V praxi se volba nekonala, hlasy se vůbec nepočítaly. Mohutný potlesk a oslavné výkřiky postačily.

Včetně úvodního proslovu volba trvala 25 minut. Poté se volil předseda Národního shromáždění pomocí hlasovacích lístků. Nebyly připravené se jménem, Kramář tak požádal, ať poslanci jméno očekávaného vítěze Františka Tomáška na ně napíší sami. Stalo se, poté poslanci opět aklamací zvolili členy vlády.

Masaryk složil slib po příjezdu do Československa 21. prosince. Jeho mandát měl trvat, dokud nebude zvolen nový prezident podle řádné ústavy.

Ústavní listina byla přijata v únoru 1920 a účinná od 6. března. Pak proběhly volby do obou komor Národního shromáždění – Poslanecké sněmovny i Senátu. Netýkaly se ještě Podkarpatské Rusi a několik míst bylo vyhrazeno pro legionáře.

V Rudolfinu, sídle tehdejší Poslanecké sněmovny, se 27. května 1920 sešel zákonodárný sbor. Vybíral prezidenta na řádné sedmileté období.

Ke zvolení podle volebního zákona byly nutné hlasy tří pětin přítomných. Kdyby dvě kola nestačila, ve třetím by se utkali jen dva kandidáti s nejvíce hlasy.

Zákonodárci byli postupně podle abecedy a své komory vyvoláváni a přicházeli hodit lístek do urny umístěné v sále. Němečtí zákonodárci výkřiky kritizovali počešťování svých jmen a místy poněmčovali jména českých kolegů.

Při odevzdání 411 hlasů kandidáti potřebovali 247 hlasů. Již v prvním kole podmínku splnil T. G. Masaryk s 284 hlasy. Druhý skončil senátor August Naegle z Německé nacionální strany (DNP) se 61 hlasy. Dalších 60 představovaly prázdné, bílé lístky. Masaryk poté přišel složit slib, někteří němečtí zákonodárci na protest odešli ze sálu.

V roce 1927 již volil kompletní parlament – Národní shromáždění s 300 poslanci a 150 senátory. Při tehdejším rozložení sil bylo Masarykovo zvolení ohroženo. Místo něj mohl kandidovat ministr zahraničí Edvard Beneš, ale kvůli vážné nemoci z předchozího roku na tuto možnost nedošlo.

Masaryk hodlal odstoupit z volby, pokud nezvítězí v prvním kole. Volba byla opět tajná, ale hlasovalo se lístky bez obálek. Sčítači tentokrát chodili po své určené části sálu a hlídali, že zákonodárci volí se správnou barvou lístku pro každé kolo.

Masaryk nakonec v prvním kole získal dost hlasů. Vyslovilo se pro něj 274 osob, třípětinovou hranici překonal o 13 hlasů. Skoro čtvrtinu tvořily bílé lístky, osmina volila komunistu Václava Šturce. Představitelé KSČ opakovaně výkřiky upozorňovali, že jejich poslanec Nikolaj Sedorjak byl v době volby ve vězení a nemohl volit.

Ústava dávala Masarykovi výjimku, neplatil pro něj limit dvou po sobě jdoucích zvolení. Edvard Beneš se netěšil dostatečné podpoře, Masaryk tak navzdory chabému zdraví skutečně kandidoval. Bylo mu 84 let, nedlouho předtím prodělal mozkovou mrtvici.

Proti němu stál o 46 let mladší předseda KSČ Klement Gottwald. Když se dostal do čela strany v roce 1929, symbolizoval změnu jejího směru a záměr dosáhnout revoluce i v Československu. Z důvodu nemoci se však sám volební schůze nezúčastnil.

Poprvé se volilo ve Vladislavském sále Pražského hradu, na tuto tradici navazovaly i další československé volby. K hlasování se již použily obálky.

Masaryk byl snadno zvolen, preferovalo jej 78 % přítomných zákonodárců. Pro Gottwalda hlasovalo 9 %. Dříve byl prezidentův slib přečten a stačilo jen reagovat slovem „Slibuji.“ Tentokrát zákon vyžadoval odříkání textu, s čímž měl Masaryk potíže. Slova mu museli napovídat.

Kvůli svému zdraví Masaryk plánoval rezignaci, úřadu se vzdal 14. prosince 1935 po roce a půl od čtvrtého zvolení. K vybrání nového prezidenta se Národní shromáždění sešlo už o čtyři dny později.

Stal se jím Edvard Beneš, jeho 340 hlasů ze 436 přítomných překonalo počty hlasů pro Masarykova vítězství. Z dnešního pohledu působí až překvapivě, že Beneše podpořili také komunisté i slovenští politici okolo pozdějšího slovenského prezidenta Jozefa Tisa.

Protikandidát a bývalý rektor UK Bohumil Němec dostal 24 hlasů, sám se ale kandidatury předem vzdal. Z Benešova skládání slibu se dochoval zvukový záznam.

Ve funkci Beneš zůstal do začátku října 1938. Po mnichovské dohodě, která Československo připravilo o značnou část pohraničního území, rezignoval a odcestoval ze země.