Hilšer: Z volby neodstoupím. Senát mě v politice už vyškolil

Odhadoval jsem, že bude počet deset jedenáct, takže mě to moc nepřekvapuje. Vím, co to znamená sehnat 50 tisíc podpisů a že to opravdu není možné bez velkých financí a bez toho, aniž by se začalo brzy. U některých kandidátů, kteří vyhlašovali, že mají podpisy nasbírané, už někdy začátkem léta, jsem se velmi podivoval, že to takto dokázali.

Spolehl jsem se na metodu, která byla jistá.

Neříkají to jen mně, ale také panu senátoru Fischerovi, pokud se nepletu. Považuji za naprosto nevhodné pro demokracii vyzývat kandidáty, kteří jsou slušní a demokratičtí, aby odstoupili. Je to strategie těch, kteří nechtějí změnu politické kultury, nemají odvahu za ni bojovat nebo nemají dost informací. Po nikom nežádám odstoupení, ale pokud by někdo měl odstoupit, tak figury na šachovnici mocensko-ekonomických skupin usilujících o uchvácení Hradu. Odstupovat nehodlám.

Prezident má mnohem větší možnosti, jak věci ovlivňovat. Jako senátor mám jen jeden z 81 hlasů. Je důležité, aby tady byl prezident, který vychází z občanské společnosti a může ukázat, že se obyčejný občan může zapojit do politiky, aniž by za ním stál velký marketing.

Lidé ztrácejí důvěru v demokracii, připadá jim, že se od nich politika vzdaluje. A jestliže tady bude prezident, který by jim ukázal, že se mohou zapojovat, tak je to pro mě další motivace, proč znovu kandidovat.

Ono je vlastně úplně jedno, jak to dopadne. Jde o to, proč člověk kandiduje.

Chci, ale podstatné je, že kandiduji proto, aby byl prezident nadstranický a nezávislý na mocensko-ekonomických skupinách, které se snaží ovládat zemi, často i na úkor občanů. S tím jsem šel do voleb i před pěti lety. Jako chlap z ulice, který za sebou nemá stíny minulosti ani politickou kariéru v 90. letech nebo v období Babiše, Topolánka či sociální demokracie.

Občanský prezident může spojit společnost a dodat důvěru v demokracii. To, že kandiduji podruhé, dokazuje, že si za těmi hodnotami stojím. Já chci vyhrát a myslím to naprosto vážně. Stejně jako jsem to myslel vážně tehdy a nabízím příběh občana. Je to druhý díl.

Když to srovnám třeba s Milošem Zemanem, který je tady od roku 1990, tak je ta politická zkušenost mnohem menší, ale zase vidíme, k čemu třeba jeho politika vedla. Ve srovnání s ostatními kandidáty mám zkušenost z parlamentu a s prosazováním zákonů mnohem větší než třeba pan generál Pavel nebo paní Danuše Nerudová. Je otázka, jestli to je málo, nebo hodně. Beru to jako vysokou školu na prezidenta ve smyslu aspoň nějaké politické zkušenosti. Většina ze současných kandidátů ji nemá.

Vždyť to vidíme. Stále přibývá příznivců, řekl bych, populistických a někdy i extremistických stran, a to nejen v České republice. I nejrůznější studie ukazují, že od roku 1989 neustále stoupá počet lidí, kteří si dokážou představit, že by mohli tolerovat nějaký polodiktátorský nebo diktátorský režim, tendují k vládě pevné ruky.

To je odklon od demokratického myšlení a já tomu rozumím. Velká část společnosti je zklamaná z polistopadového vývoje a já jsem vlastně taky zklamaný z toho, co se dělo v devadesátých letech i v prvním desetiletí nebo za vlády Andreje Babiše. Tedy ne ze všeho, ale z řady věcí ano. To vede k tomu, že lidé přestávají mít víru v demokracii.

Ano. Myslím, že je potřeba demonstrovat. Některé demonstrace jsem kdysi spoluorganizoval, vystupoval jsem jako aktivní občan, který kritizoval třeba to, co dělala vláda Mirka Topolánka, když se pan Julínek snažil skrytým způsobem privatizovat fakultní nemocnice. Součástí demokracie je možnost projevit názor, mít svobodu slova a demonstrovat. O každé demonstraci si pak může každý myslet své.

Je smutné, že jsou demonstrace, jejichž organizátoři podporují diktátorské režimy a chtějí se na ně vázat. Chápu, že řada lidí je nespokojená, obávají se budoucího vývoje a mají potřebu to říct, ale spojení s Ruskem, s diktátorem Putinem, to prostě není cesta, kterou bychom měli jít. Nejsou to určitě všichni protestující, ale byli tam i takoví.

Prezident musí stát na straně nejvíce ohrožených. Jasně bych poukazoval na to, co je problém. Bylo by třeba analyzovat, co vláda dělá a jestli je to ve prospěch lidí, nebo zase nějakých skupin, které mají zájem vydělat.

V krizi musíme cílit pomoc těm, kteří to nejvíc potřebují. Teď je v řadě ohledů až moc plošná a někdy pomáhá i bohatším, kteří ji tolik nepotřebují. Jsem jednoznačně pro to, aby stát podpořil občany, aby si mohli pořídit své obnovitelné zdroje, což můžou být solární panely, které si může dát každý na střechu.

Já se považuji za středového politika. Nedám na nějaké pravicové nebo levicové ideologie. Nevyrostl jsem v žádné politické straně. Prezident by měl umět pochválit, co přichází zprava i zleva, pokud je to rozumné, a vyvažovat svými názory politický systém.

Naše společnost by měla stát na tom, že se střídá levicový liberální proud s tím pravicovým. Dnes bohužel žádný levicový liberální proud nemáme, což je špatně. Někdo o mně říká, že jsem levičák, když mluvím o sociálních otázkách. Na druhou stranu, někteří pravičáci, jako třeba Mirek Topolánek v minulé volbě, tvrdili, že nejsem žádný levičák, ale pravičák, protože mám prozápadní směřování.

Záleží, jak se na to díváte. V sociální demokracii také najdete spoustu lidí, kteří byli ochotni tolerovat Rusko a ruský vpád na Ukrajinu. Já byl jednoznačně proti.

Neuvažoval. Nejsem členem hnutí a nemusím jim být za nic vděčný, nikdy jsem za ně nekandidoval ani mi neplatili kampaň. Do klubu jsem se přidal, protože jsem v nějakém chtěl být, abych nestál ve vzduchoprázdnu a abych měl aspoň nějaký přehled. Starostové a nezávislí mi byli blízcí svobodou rozhodování a možností zůstat nezávislý. Nemám potřebu z klubu vystupovat, jsou tam slušní lidé, kterých si vážím.

Nechci, aby to znělo jako nějaká floskule, ale pro mě je velmi fascinující příběh T. G. Masaryka.

Začal jsem se o něj více zajímat před pěti lety, kdy jsem poprvé kandidoval, a byl jsem fascinován, jakou měl odvahu postavit se proti proudu. Například u rukopisů, kdy stál proti všem a trval na tom, že národ není možné stavět na lži, pokud jsou zde nepravé rukopisy. Nebo při hilsneriádě a při jeho odjezdu do zahraničí, kdy obrovským způsobem přispěl k uznání a vytvoření našeho státu. Považuji ho za velkou osobnost.

Vystudoval jsem medicínu a nějakou chvíli jsem pracoval jako klinický lékař, ale zároveň jsem začal pracovat i jako vědec a u toho jsem zůstal. Největší část profesního života jsem působil jako vědecký pracovník na 1. LF UK a stále tam učím. Je to úvazek 0,1, takže učím 14 dnů za semestr. Ráno vstanu, odučím a pak jdu do Senátu. Praktickou medicínu nevykonávám.

Myslím si, že ne. Nejsem úplně příznivcem nadstandardů. Spíš bych v souvislosti s tím oddělil privátní a státní zdravotnictví, aby se to nemixovalo dohromady a nevznikaly tak ve státním zdravotnictví dvě kategorie pacientů.

K tomu, o čem mluvíte, se nekloním. Neznamená to ale, že by zde nemohl vzniknout paralelní systém, kdy se lidé připojistí na péči např. na soukromých klinikách.

Myslím, že by lidé měli být aktivní a neměli by být lhostejní, ale je třeba přemýšlet nad formou a nad tím, jestli ta forma je násilná, či nenásilná, jestli někoho poškozuje, nebo nepoškozuje.

Polévání obrazů jako hodnotných uměleckých děl se mi nelíbí, je to forma, kterou bych nevolil. Na druhou stranu, když někdo protestuje nenásilnou formou, upozorní politiky na něco důležitého, což má veliký smysl. Jestliže se někdo přiváže na ruskou ambasádu, tak nikoho nepoškodil, jen ukázal na ten problém.

Problematiku pana Hladíka neznám do detailu, ale pokud by byl nominant do vlády trestně stíhaný, což on není, tak bych s tím měl vážný problém. Pokud KDU-ČSL navrhla kandidáta, který není stíhaný a vyskytuje se v nějaké kauze, tak bych to samozřejmě vážně diskutoval, protože si myslím, že to neprospívá politické kultuře, ale zároveň je třeba respektovat výsledky voleb a vůli parlamentních stran i premiéra. Prvně bych se ale seznámil do hloubky s celým příběhem.

Spis jsem neviděl, ale podle všeho selhal justiční systém, protože je odsoudil na neadekvátní trest. Podle toho, jak o tom mluví odborníci, je milost namístě. Osobně bych se k tomu klonil.

To je role prezidenta a smysl milosti, kdy justiční systém nemůže najít spravedlnost, ať už je to dáno zákonem, nebo situací, kterou soud nemůže zohledňovat. Pak by měl zasáhnout prezident, který to bude mít vždy dobře odůvodněné a transparentní.

Taky bych tak postupoval. Neznamená to, že bych to vždycky respektoval, ale rozhodně bych byl pro, aby do toho vidělo co nejvíc lidí a bylo to transparentní. Aby nevznikala nedůvěra lidí, že prezident uděluje milosti svým známým nebo korupčníkům z okolí.

Plošná amnestie mi nedává smysl. Řešením přeplněných věznic není amnestie, ale nastavení systému tak, abychom věznice přeplněné neměli, možností jsou i různé alternativní tresty.

Je potřeba se vyrovnávat s minulostí. Komunistický režim byl a je i zákonem deklarován jako režim zločinný. Problém bratrů Mašínů je potřeba otevřít a hovořit o tom, co to byl třetí odboj, kdo byli lidé, kteří proti tomuto zločinnému režimu bojovali. A myslím, že tohle byla jedna z možností, jak to udělat. Já bych rozhodně vyznamenal paní Zdenu Mašínovou (sestra Ctirada a Josefa Mašínových), která celý svůj život v tom režimu trpěla a její životní boj za přesvědčení a za svobodu je příkladný.

Na Mašíny je třeba hledět také perspektivou jejich otce, který byl velký hrdina za druhé světové války, stavěl se proti nacismu (prezident Zeman mu letos udělil Řád bílého lva in memoriam). Zanechal jim odkaz, že mají bojovat s nespravedlností a s totalitními režimy. Myslím, že tato motivace u nich byla, nebyla to krvelačnost nebo nějaký rozmar, ale závazek se tomu režimu v padesátých letech postavit.

Je otázkou, proč to dělali. Bylo tam několik činů, které vedly proti režimu. To nebyla jediná situace, kdy…

No tak to bylo při útěku, ale oni předtím několikrát vystoupili proti režimu. Nebyla to jediná akce, že by jen utíkali na Západ. Byla to součást jejich protirežimní činnosti, byť násilnými prostředky, ale ten režim taky používal násilí proti lidem a popravoval je.

Ano. Bojovali proti režimu, proti komunistické zlovůli. Kdybychom se všichni proti režimu postavili, nemuseli jsme v něm být čtyřicet let.

Nemám velký tým dvaceti lidí. Mám nízkonákladovou kampaň. Komunikuji ale s různými odborníky, třeba z ekonomiky nebo exekucí. Jsou to lidé i z neziskových organizací, které lidem pomáhají. Mám samozřejmě někoho vyhlédnutého, zatím vám ale jména říkat nebudu, nechci je vystavovat mediálnímu tlaku, a myslím, že nikdo jiný z kandidátů zatím jména také neřekl.

Na kancléře budu mít ženu, to je jasné. Byla by to vedoucí mé kampaně (Gabriela Svárovská, pozn. red.). Nedělal bych ale nějaké čistky v prezidentské kanceláři, pokud tedy nebudu počítat pana Ovčáčka.

Budou to lidé, kteří mají vysokou odbornou zdatnost, morální kredit, ale myslím si, že zatím není třeba je jmenovat.

Nemám to spočítané, ale myslím, že 700 až 800 tisíc korun. Představa je, že to nebude stát celkově víc než milion a půl, maximálně dva miliony korun.

Marek Hilšer nemůže stát s holýma rukama, je odpovědný za to, aby prosazoval, pro co byl zvolen. Kvůli tomu má mandát, kvůli tomu má peníze, které dostává na mandát každá politická strana, a kvůli tomu má i transparentní účet.

Nekritizuji, že politický systém podporuje politiku z veřejných zdrojů, to je dokonce důležité, aby politické strany byly a mohly vytvářet svoji politickou činnost. Když jste financován z veřejných zdrojů, tak můžete pracovat pro veřejnost, a ne pro soukromý zdroj, který vás zasponzoroval. To je velký rozdíl. Takže naopak, já to považuji za velkou přednost, protože je jasné, od koho ty peníze mám. Taky platím daně a z těch daní platí všechny politické strany svým politikům kampaně.

Svoji politickou činnost financuji z peněz občanů, kteří mi dali mandát, a je to naprosto transparentní. Na transparentním účtu mám výdaje a je jasně vidět, na co peníze jdou, že to není na platy. Takže v tom žádný etický problém nevidím.