Kandidáti na francouzského prezidenta

K registraci potřebuje každý kandidát od alespoň 500 volených politiků podpis (tzv. parrainage – sponzorský dar).

V rámci podporovatelů každého uchazeče musí být zastoupeno nejméně 30 ze 101 departmentů. Ze žádného nemůže přijít pro jednoho uchazeče více než 50 podpisů.

Započítávány byly podpisy doručené poštou Ústavní radě do pátku 4. března 2022. Rada povinně zveřejňuje, kdo podpořil kterého kandidáta. Počty ověřených podpisů a seznam podporovatelů nabízí na svých webových stránkách.

S oficiálním vyhlášením snahy o obhajobu funkce si dával úřadující prezident Emmanuel Macron načas. Záměr kandidovat oznámil až na konci lhůty pro registraci. Dostatek potřebných podpisů však nasbíral jako první ze všech možných zájemců již o měsíc dříve.

Bývalý investiční bankéř řídil resort hospodářství během prezidentství Françoise Hollandea. V roce 2016 založil politickou stranu La République En Marche! („Vpřed, republiko“ či doslovně „Republika v pohybu“).

Za ni se stal v dalším roce nečekaným prezidentem, ve 39 letech nejmladším v historii země. Ve 44 letech byl také nejmladším z kandidátů v roce 2022.

Prezidentství poznamenaly demonstrace Hnutí žlutých vest. Směřovaly zejména proti vysokým cenám pohonných hmot, daňové zátěži a snižování státních výdajů.

Od počátků v roce 2018 se konaly pravidelně každý týden, přerušil je až lockdown kvůli pandemii koronaviru.

První kolo ovládl se ziskem necelých 28 procent hlasů, ve druhém se pro něj vyslovilo 58,5 procenta hlasujících. Stal se prvním prezidentem po dvaceti letech, který dokázal mandát uhájit pro druhé funkční období.

Třetí a údajně poslední pokus stát se první prezidentkou-ženou vyhlásila bývalá šéfka Národního sdružení (dříve Národní fronty) Marine Le Penová.

Na krázko přerušila svou kampaň, intenzivněji se věnovala sběru podpisů. Potřebné zbývající do hranice 500 dokázala získat a stala se kandidátkou. Francouzská média hovořila o volbách jako o „plebiscitu“, který jednou provždy měl rozhodnout o její budoucí relevanci.

Ústředním tématem kampaně Le Penové se staly rostoucí ceny ztěžující vedení běžného života. Do voleb šla s nacionalistickým návrhem na zrušení práva cizinců získat občanství sňatkem s Francouzem či Francouzkou. Zároveň horovala pro zrušení práva dětí migrantů narozených na francouzském území požádat si o občanství.

Označení „krajní pravice“ se sama vyhýbá, zdůrazňuje vlastní patriotismus. Během kampaně připomínala verš Marseillaisy „svoboda, drahá svoboda“ s poukazem na omezování osobních svobod. Právnička považuje hymnu za výzvu k emancipaci a ukázku schopnosti Francouzů se sjednotit proti nepřízni osudu.

Do druhého kola postoupila z druhého místa díky přibližně 23 % hlasů. Stejně jako v roce 2017 v něm prohrála s Emmanuelem Macronem. V roce 2022 však těsněji, získala 41,5 % hlasů, přibližně o 5,5 milionu méně než její soupeř.

Podle průzkumů z počátku roku 2022 čelily Macronovy snahy o zisk středových voličů konkurenci zejména z pravé strany.

Sem spadala i členka Republikánů Valérie Pécresseová, která obrdžela nejvíce sponzorských podpisů ze všech kandidátů. Podpořilo ji 2 636 politiků. Prezidentka regionální rady nejlidnatějšího regionu Île-de-France (zahrnujícího Paříž a okolí) také ovládla stranické primárky.

V kampani kritizujovala Macrona za drahé, ale zároveň nedostatečné reformy. Francie by se podle ní měla do deseti let stát hlavní evropskou zemí. Podle Pécressové je nutné také „zastavit nekontrolovanou imigraci, rozbít (kriminální) ghetta a obnovit bezpečnost“.

Někteří členové její vlastní strany ji však opustili a podpořili Macrona (když ji brali za příliš pravicovou) či Zemmoura (pokud byla pro ně málo konzervativní). V prvním kole dosáhla na necelých pět procent hlasů.

O možnost zasednout v Elysejském paláci bojoval také bývalý novinář Éric Zemmour. Stojí v čele strany Reconquête (Znovudobytí) vzniklé v prosinci 2021.

Podle něj mizí stará Francie a tu dnešní lidé již nepoznávají a připadají si v ní jako cizinci. „Imigrace nezpůsobila všechny problémy, i když je všechny zhoršuje.“ „Již není čas Francii reformovat, je čas ji zachránit,“ pronesl při představení své kandidatury ve videu na YouTube.

Později byl shledán vinným za porušení autorských práv. Bez svolení  používal materiály z filmů či záběry z médií. Soudy jej rovněž několikrát odsoudily za podněcování rasové nenávisti.

Zemmour, syn berberských Židů, kteří v 50. letech utekli před válkou v Alžírsku, svou protiimigrační a protiislámskou rétorikou představoval silnou konkurenci pro Le Penovou.

Sice s ní podle svých slov v lecčems souhlasil, kandidoval ale proto, že ona již prý po neúspěšných pokusech na politiku neměla stačit. Zemmourova kampaň přebrala od ní i Pécresseové pomocníky a část možných voličů. Podpořila ho mj. Marion Maréchalová, neteř Le Penové.

Jako nováčkovi bez silného politického zázemí mu hrozily potíže s nastřádáním 500 podpisů nutných pro kandidaturu. Také Zemmour se v závěru registračního období více zaměřil na oslovování politiků a překonal stanovený práh.

Silný rozjezd kampaně mu přisuzoval v průzkumech značně vyšší zisk hlasů než konečných sedm procent. I tak se v prvním kole umístil na čtvrtém místě.

Potřetí a prý naposledy měl mířit k nejvyšší funkci Jean-Luc Mélenchon, zakladatel levicové strany La France insoumise (Nepodrobená Francie). V roce 2017 získal 19,6 % hlasů a skončil čtvrtý, 600 tisíc hlasů od postupující Le Penové.

Zkušený politik prožil 20 let v Senátu, osm v Evropském parlamentu a od roku 2017 byl poslancem Národního shromáždění (dolní komory). Po většinu své politické kariéry byl členem Socialistické strany. Opustil ji v roce 2008 a raději založil Levicovou stranu, neboť socialisté v jeho očích přestávali být levicovými.

Při mítincích hovořil o zvýšení minimální mzdy, snížení věku pro odchod do důchodu na 60 let. Šance mu mohla snižovat neochota sjednotit levici. Mélenchon však vyzvdihoval význam mobilizace voličů, aby přicházeli k volbám ve velkém.

Horoval pro sestavení nové ústavy a přechod k tzv. šesté republice. Klíčovým bodem v ní má být značné omezení role prezidenta, který za současného systému drží moc téměř jako monarcha. Podle Mélénchona by hlava státu měla mít jen ceremoniální povahu jako v mnoha jiných evropských státech. Chtěl také posílit prvky přímé demokracie jako vyhlašování referend na návrh občanů a odvolávání politiků.

V roce 2022 jej od postupu do druhého kola dělilo ještě méně než o pět let dříve. Skončil na třetím místě s odstupem 1,2 procentního bodu od Le Penové, která dostala o 420 tisíc hlasů více.

O vrcholnou funkci usilovala i socialistická starostka Paříže Anne Hidalgová. Také ona si pozici uchazečky nejprve musela vydobýt ve stranických primárkách.

V čele hlavního města stála od roku 2014 jako první žena v historii. Zasadila se za zlepšení životního prostředí, rozšíření pěších zón a vznik kilometrů cyklostezek.

V prezidentském úřadě chtěla držet na zřeteli respekt k planetě a lidskou důstojnost. Hovořila také o zvyšování mezd policii, hasičům a učitelům. Volilo ji 1,75 % lidí.

V roce 2022 se o nejvyšší úřad ucházelo dvanáct osob.

Dostatek podpisů k oficiální registraci získali také národní tajemník komunistů Fabien Roussel, mluvčí Boje dělníků Nathalie Arthaudová i Jean Lasalle z hnutí Résistons (Vzdorujeme).

Do voleb se zapojil rovněž kandidát Zelených Yannick Jadot a prezident strany Debout la France (Povstaň, Francie) Nicolas Dupont-Aignan. Na poslední chvíli se přes hranici 500 podpisů přehoupl Philippe Poutou z Nové antikapitalistické strany.

Roztříštěnosti hlasů levicově smýšlejících Francouzů mezi více kandidátů se pokoušely zabránit tzv. lidové primárky, 400 tisíc zúčastněných řadilo levicové politiky dle svých preferencí ve snaze najít nejpřijatelnějšího.

Online hlasování vyhrála bývalá ministryně spravedlnosti Christiane Taubiraová. Nedařilo se jí však získat dostatek podpisů a kampaň ukončila. Někteří posuzovaní politici, mezi nimi Mélenchon a Hidalgová, se předem odmítli výsledky hlasování řídit.