Článek
Čím jste chtěl být jako šestiletý?
Řidičem autobusu.
Co vás přivedlo k muzice?
Táta s mámou.
Prý hrajete na několik nástrojů. Cvičíte na ně denně?
Hraji hlavně na banjo a na kytaru, a taky trochu na piáno. Ale ani na jedno pořádně. O cvičení denně nemůže být řeč.
Proslavila vás soutěž X-faktor, takže se zdá, že ke slávě jsou třeba média. Co si o tom myslíte?
Hlavně je potřeba něco opravdu umět a být jiný než ostatní. Pak už stačí trocha štěstí a… Záleží na tom, co si představujete pod pojmem být slavný. Je ale pravda, že bez médií to asi nejde.
Co právě teď děláte?
Točím desku, píšu texty, hraju se svou kapelou, zpívám s bigbandy, chystám se zkoušet ve Státní opeře Horáčkovu divadelní hru se zpěvy Kudykam a také muzikál Ondřeje Soukupa a Gábiny Osvaldové Johanka z Arku v divadle Kalich.
Nakolik se to, že jste se stal známým, podepsalo na všem soukromém životě?
Natolik, že se mi všechno obrátilo vzhůru nohama. Úplně všechno je teď jinak a je pravda, že bych třeba i něco rád vrátil. Ale neměnil bych. Tak.
Je možné se vůbec v dnešní záplavě zpěváků a bavičů uživit?
Hlavně je potřeba něco opravdu umět a být jiný než ostatní. Taky jsem si ale poslední dobou všiml, že některým lidem stačí ke štěstí jen vytvářet kauzy v médiích, a prostě se tak nějak ochomýtat kolem.
Co považujete za svůj největší úspěch?
To, že můžu dělat to, co mě baví… zatím. A pak taky Hapkův a Horáčkův projekt Kudykam. To je projekt, o kterém se mi ani nesnilo.
Máte manažera, který vám „shání kšefty“?
Ano, mám. Většinou se ale ozývají sami pořadatelé. Díky za zájem.
Myslíte si, že jste tzv. udělal kariéru? Nebo kdy si to člověk může myslet?
Myslím, že tohle může u nás říct třeba Karel Gott.
