Článek
Co to obecně je mediální výchova?
Mediální výchova je proces, který má vést k posílení mediální gramotnosti. Ve zkratce to znamená dovednost vyhledat si informaci, umět ji objektivně vyhodnotit a dále s ní pracovat. Jde o poučený vztah k médiím – vědět, jaká je úloha veřejnoprávních médií, kdo jsou vlastníci médií, jak vzniká zpravodajství či publicistika, jak pracují redakce, nebo i schopnost multimediální obsah vytvořit.
Z mediální výchovy se nedělají přijímačky ani není součástí maturit, takže ji v českém vzdělávacím systému nevěnují moc pozornosti rodiče, často ani vedení škol.
Studenty se snažím učit, jak kriticky posoudit obsah zpráv, odlišit fakta od subjektivního sdělení, jak ovlivňují sociální sítě šíření informací, poznat manipulativní techniky dezinformačních webů i propagandu. Ale učím i dovednost napsat tiskovou zprávu a umět ji v médiích prosadit.
Proč se mediální výchově nevěnuje prostor, který by si zasloužila? V čem se v ČR nejvíce zaspalo?
Protože jsme mediální výchovu nepotřebovali, nebo jsme mysleli, že potřeba není. Ani v době, kdy anticiganistické hoaxy (klamavé zprávy – pozn. red.) zaplavily sociální sítě. Jediná poptávka byla po rozpoznání skrytého komerčního sdělení, aby děti poznaly zaplacený článek.
Pak ale přišla srážka s realitou, konkrétně po vypuknutí konfliktu na Ukrajině. Lidé byli zmatení, valily se na ně ze všech stran protichůdné informace a nevěděli, co je pravda a co lež. Na internetu se objevila řada nových webů s důvěryhodnou zpravodajskou grafikou a zcela inovativní interpretací zahraničních i domácích událostí.
Evidentně nezaspala jen česká společnost, dezinformace sehrály důležitou roli i v případě brexitu nebo amerických voleb. V plné síle se totiž ukázalo, jak dezinformace a úroveň mediální gramotnosti může ovlivnit i vývoj společnosti. Nelze proto české školy nebo učitele obviňovat ze zanedbání mediálního vzdělávání, ten problém je i v jiných zemích.
V Česku je ale příčinou chybějícího mediálního vzdělávání formalismus, který ve školách panuje. Obsah mediální výchovy je velmi dobře definován a školy by ji učit měly. A samozřejmě ji i papírově vykazují. Ale v realitě to nefunguje.
V čem je tedy problém? Proč školy neřeší mediální výchovu?
Mediální výchova není předmět jako matematika a je jen průřezovým tématem. To se ale podle zpráv školní inspekce moc učitelům do jiných předmětů začleňovat nedaří. Z mediální výchovy se nedělají přijímačky ani není součástí maturit, takže ji v českém vzdělávacím systému nevěnují moc pozornosti rodiče, často ani vedení škol.
Většina budoucích učitelů projde pedagogickými fakultami, aniž by pojem mediální výchova slyšela, natož se o ní učila. Školní inspekce mediální výchově do loňského podzimu nevěnovala žádnou pozornost a vedení škol si spíše hledí výsledků vzdělávání v předmětech, které se srovnávají s ostatními školami.
Mediální výchova se tudíž nachází v situaci, která je ve Stopařově průvodci po Galaxii popsána jako pole PNJ – problém někoho jiného. Všichni mají pocit, že cíle naplňuje někdo jiný, ve skutečnosti to nedělá nikdo. To ale neznamená, že se nic neděje. Mnoho škol má velmi dobré mediální projekty a vzniklo spoustu kvalitních materiálů, máme učebnice i proškolené učitele. Je však třeba reagovat na právě se dějící události v mediální oblasti. Například by se měla srovnávat interpretace aktuálního dění různými médii a různými politiky.
Pokud má učitel reagovat, jak jednotlivá média pojednávají o aktuálních tématech, může se dostat do konfliktu s názorem, který si dítě vytvořilo nebo slyšelo z domova...
Nejen to. Děti i dospělí často sledují významné osobnosti z hudby, filmu, módy, politiky či hráčů her. Věří jim. Představte si, že oblíbený rodinný politik sdílí nějakou nepravdu. To jste okamžitě v protinázoru rodiny. A že těch politiků nebo takzvaných influencerů (osobností, které ovlivňují veřejné mínění – pozn. red.), co sdílejí fantasmagorické teorie, je hodně.
Zkuste si učit mediální výchovu v zemi, kde politici běžně sdílejí dezinformace. To opravdu není lehké. Nedávné rozdělení společnosti v linii Drahoš–Zeman můžete vidět i ve „válečné frontě“, kdo je více naivní – zda diváci České televize, nebo čtenáři Parlamentních listů. Podoba hodiny mediální výchovy se bude lišit od toho, jaký mediální koktejl si bude dávat většina rodičů dětí, které učíte.
Veřejnost vnímá mediální výchovu jako předmět, kde dětem učitel sděluje, co je pravda.
Jak ovlivnily nové technologie výuku mediální výchovy?
Stejně jako nové technologie ovlivnily podobu médií, tak mají vliv rovněž na výuku mediální výchovy. Dříve byla především o obsahu v masových médiích, nyní se více orientuje na síťová média. Jenže už to není jen o zpravodajství, ale celém „ekosystému“ – k samotnému sdělení se přidává i další obsah, který může ovlivnit naše hodnocení zprávy.
Například je velký rozdíl, pokud si informaci najdu na serveru Novinky.cz, nebo zprávu nasdílí na Facebooku někdo, komu důvěřujeme. Ten často zprávu i komentuje. A dojem z mediálního sdělení ovlivní komentář „Konečně to schválili“ nebo „Hajzlové, schválili to a kašlou na obyčejné lidi“.
Často je totiž komentář a titulek článku jediným, co si lidé přečtou. Další informace k tématu pak hledají lidé v diskusi, kam i přispívají. Tím se nám mediální výchova rozšiřuje i na on-line diskuse, hate speech (nenávistné projevy v diskusích – pozn. red.), ochranu soukromí či péči o digitální identitu (jak se lidé prezentují na sociálních sítích – pozn. red.). V mnoha ohledech se mediální gramotnost překrývá s tou digitální.
A s digitálním vzděláváním jsme na tom ve školách jak?
Stejně špatně. Podle loňské inspekční zprávy o využívání technologií průměrná škola nepřipravuje na technologické výzvy 21. století. Informatiku většinou neučí aprobovaní, ve školách jsou staré počítače, školy nemají rychlé internetové připojení, je nedostatečná podpora správy digitální techniky a řešení ICT problémů.
Pokud chceme, aby se učitelé zamysleli nad tím, jak propojit svou výuku se současným digitálním světem, je potřeba naplnit Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020. Schválila ji vláda v listopadu 2014, tak bychom jako společnost měli žádat, aby vláda, byť neustále se obměňující, dohlédla na sbližování učitelů s moderními technologiemi. Pokud nepozvedneme digitální gramotnost, těžko posílíme tu mediální. Mediální a digitální gramotnost jsou spojené nádoby.
Věří obecně žáci fámám na sítích, nebo se mediální gramotnost poslední roky zlepšuje?
Není to problém jen dětí, ale i dospělých. Fake news (falešné zprávy – pozn. red.) také nejsou novinkou. V předminulém století se odehrál velký boj o pravost Královodvorského a Zelenohorského rukopisu, kde čelil T. G. Masaryk velkému veřejnému tlaku. Těžko říci, zda by jej dnes na sociálních sítích ustál. Fake news o smrti Martina Šmída zase akcelerovala revoluci v roce 1989.
Falešné zprávy i lži jsou součástí veřejného prostoru, ne vždy je snadné je hned rozklíčovat. Důležité je ale vždy vědět, jaký je záměr těch, co fámy mezi lidi vypouštějí. Ale nikdo nedokáže nyní říci, zda se mediální gramotnost zlepšuje, protože nemáme žádná data z období před rozvojem digitálních médií.
Spoluzakládal jste Alianci pro otevřené vzdělávání. Co jsou otevřené vzdělávací zdroje?
Otevřené vzdělávací zdroje jsou takové, které jsou určeny k šíření a zároveň mají veřejnou licenci, jako je například Creative Commons. Učitelé tak mohou nalezený materiál přizpůsobit pro svou třídu a pak zase poskytnout ostatním.
Autorské právo je pro školy velkorysé, učitel si může na internetu najít takřka cokoli a použít to ve třídě. Už ale nelze dál materiál sdílet, takže ho učitel nemůže poslat třeba chybějícímu žákovi e-mailem. Jenže doba se mění a lidé, aby obstáli na pracovním trhu, se musí vzdělávat i po skončení školy. A pro knihovny, galerie nebo další organizace, které vzdělávají, výjimka pro vzdělávání neplatí.
Jaké je v ČR povědomí o otevřených vzdělávacích zdrojích?
Vzniká zde spousta vzdělávacích materiálů zdarma, skoro každá kulturní instituce pořádá pro učitele či veřejnost nějaké kurzy a vzdělávací aktivity. Stejně tak i mnoho učitelů zveřejňuje své nápady nebo přípravy na svém webu či přes sociální sítě. Ale naprostá většina těchto materiálů podléhá autorskému právu, takže s nimi nejde pracovat tak, jak by si ostatní přáli.
Knihovnám nebo muzeím nevadí, když si materiály někdo stáhne, upraví a pak sdílí dál. Protože jako společnost moc autorské právo neřešíme, neřeší to ani významné instituce.
Ale kupříkladu vše, co je zveřejněno na Wikipedii nebo na portálu pro metodickou podpora učitelů ohledně rámcových vzdělávacích programů ve školách, je taktéž pod některou z licencí Creative Commons. Důležité je, aby tak činila veškerá ministerstva. Co je podpořené za veřejné peníze, by mělo být i veřejnosti plně dostupné i z hlediska autorského práva.
Vy své materiály zveřejňujete. Jaké jsou na ně ohlasy?
Učím mediální výchovu. Takových učitelů je málo, takže o žádném výrazném dopadu nelze mluvit. Pro učitele píšu otevřenou učebnici a vedu výukový účet na Twitteru. Učitelé většinou reagují pozitivně, šetřím jim čas ve vyhledávání zdrojů či podkladů do výuky. Pokud mám v materiálech chyby či nepřesnosti, dávají mi vědět, a já je tak mohu doplňovat. A samozřejmě mě těší, když mi učitelé hlásí, že do mých příprav nahlížejí.
Horší je to se širokou veřejností, ta vnímá mediální výchovu jako předmět, kde dětem učitel sděluje, co je pravda. Snažím se mediální výchovu popularizovat a vždy, když mám nějaký výstup v médiích, chodí mi z extrémistických kruhů zprávy s výhrůžkami likvidací.
