Ženy dominovaly společnosti již v předřímské Británii. Dokazují to nálezy DNA

S objevem, který v tomto ohledu upravuje představu o historii tzv. britské doby železné, přišli nedávno výzkumníci zejména z Bournemouthské univerzity a dublinské Trinity College, kteří se zaměřili na výzkum ženských koster, nově nalezených v rámci archeologických výkopů v Dorsetu. Studii publikoval odborný časopis Nature.

Již dříve výzkumníci odebrali genomy z přibližně 50 koster tzv. keltských Britů, pohřbených společně v jižní Anglii, přičemž výsledek jasně poukázal na silný vliv ženského rodu. Ve vybrané příbuzenské skupině, která žila před a poté, co Římané zahájili roku 43 n. l. invazi, patřily totiž celé dvě třetiny osob k jediné ženské předchůdkyni. Naproti tomu 80 procent nepříbuzných členů rodiny byli muži.

„To nám jasně sděluje, že manželé se po svatbě přestěhovali do komunit svých manželek,“ konstatovala podle serveru Science Alert genetička Lara Cassidyová z dublinské Trinity College a pokračovala: „Je to poprvé, co byl tento typ systému zaznamenán a zdokumentován v evropské prehistorii. Sděluje nám tím zejména sociální a politické posílení žen.“

Prací na aktuálních vykopávkách v Dorsetu se chopili vybraní archeologové Bournemouthské univerzity, přičemž genetickou studii dostali za úkol provést vědci z Trinity College. Jedním z fascinujících dorsetských objevů je kostra mladé ženy, která byla pohřbena se zrcátkem i šperky, včetně amuletu v podobě římské mince, zobrazující ženskou vozatajku představující vítězství. Rámcově tento nález do představ o roli žen zapadá dokonale, jenže…

K tomu, aby mohly být DNA nálezy z Dorsetu porovnány s nálezy ze zbytku Británie, museli Cassidyová a její kolegové genetici z Trinity College napřed důkladně prohledat databázi DNA, zahrnující desítky dalších archeologických nalezišť. Ta jsou rozeseta po celém ostrově. Zatímco některá pohřebiště jsou běžná, tzv. keltsko-britské hřbitovy jsou naopak vzácnější.

Přesto výzkumníci mezi skupinami našli hned několik příkladů tzv. matrilokálních společností. (Obecně matrilokální rodina i v současnosti znamená ubytování a soužití mladé rodiny u rodičů ze strany ženy - pozn. red.)

Mitochondriální DNA se totiž dědí výhradně po mateřské linii, takže zjištění „o významném postavení žen v určitých místech a časech“ lze prohlásit za důvěryhodné. Například na yorkshirském hřbitově se nález jedné „dominantní ženy“ datuje až do doby před rokem 400 př. n. l.

Ženy tedy měly v dávné britské společnosti obecně silné a rovněž i významné postavení. Přesto, jak sdělila Cassidyová, matrilokální se automaticky nerovná matriarchální. I muži tudíž v keltské britské společnosti zastávali role autorit.

Pro jasnější znázornění toho, co ono významné postavení vlastně zahrnuje, uveďme, že takové postavení opravňovalo tehdejší ženu například k rozvodu z manželství anebo ke zdědění majetku. Vážené ženy také často získávaly nejhonosnější hroby, některé z nich mohly dokonce vést armády.

Takovou ženou byla například Boudica, tzv. válečná královna, která se do dějin zapsala jako nekompromisní vůdkyně povstání proti Římanům. Římský historik Cassius Dio ji ve svých svitcích dokonce popsal jako ženu „nejděsivější“ a zároveň jako osobu „mající mnohem větší inteligenci, než ženám často náleží“.

Armáda zmíněné královny totiž kdysi vyplenila dvě města a zabila na 80 000 Římanů, včetně jejich spojenců. Historik dále poukázal na fakt, že „celou tuto zkázu způsobila Římanům žena, což jim také samo o sobě způsobilo vůbec největší hanbu…“

Významná role žen napříč historií evidentně existovala. Přesto právě v kontextu s římskými písemnými záznamy bychom měli být podle slov archeologa Milese Russella z Bournemouthské univerzity, který aktuálně vede vykopávky v Dorsetu, spíše obezřetnější. „Bylo již obecně naznačeno, že Římané zveličili svobodu a velikost britských žen leckdy jen proto, aby lépe vykreslili obraz nezkrotné společnosti,“ vysvětlil.

Písemné dokumenty i logické úvahy nakonec musela potvrdit či vyvrátit až spolehlivá genetická analýza. „Archeologie a nyní především genetika jasně naznačují, že ženy měly skutečně nezanedbatelný vliv v mnoha sférách života, včetně doby železné. Je tedy skutečně možné i to, že mateřský původ byl primární spojnicí skupinových identit,“ dodává Russell.

V nezávislé recenzi studie tvrdí rovněž i evoluční antropolog Guido Alberto Gnecchi-Ruscone, že DNA důkazy jsou dnes již přesvědčivé a že matrilokální společnost, kde se muži pohybovali mezi skupinami, se zdá být „rozšířená po celém ostrově a praktikována po staletí“.

Zároveň potvrzuje, že ženy obecně hrály nejen v keltské britské společnosti skutečně zvláštní roli. Historii podle něj sice mnohdy píšou vítězové, ale geny mohou díky moderní vědě vyprávět skutečné - a nové - příběhy.