Záhada potopení Titaniku není stále vysvětlena

Zdá se, že úplná pravda o katastrofě zřejmě nebude nikdy známa. Podle historika Miloše Hubáčka, autora Knihy Titanic z roku 1989, je to tím, že potopení lodi přežili jen čtyři lidé z těch, kteří mohli poskytnout ty nejzávažnější informace.

„Mnohé zůstalo tajemstvím i díky snaze očistit katastrofou poznamenanou reputaci britského obchodního loďstva,“ uvádí Hubáček. Problém je i v tom, že se výpovědi svědků lišily.

Celkem spolehlivě lze však mluvit o následcích neštěstí — v mrazivé noci ze 14. na 15. dubna roku 1912 zahynulo 1500 cestujících a členů posádky Titaniku.

Začátky přitom byly tak slavné! U zrodu plavidla stála britská společnost White Star Line v čele s generálním ředitelem Josephem Brucem Ismayem. Hodlala postavit dvě velkolodě — Olympic a Titanic. Se stavbou Titaniku se začalo v březnu roku 1909.

Ve středu 10. dubna 1912 byl na nádraží Waterloo v Londýně přistaven zvláštní vlak pro ty, kteří se hodlali plavit na zářícím lodním skvostu až do USA. Titanic na ně čekal v Southamptonu.

Zájem o plavbu měli bohatí i chudí. Na cestu se mezi jinými chystal John Jakob Astor, sedmačtyřicetiletý muž s majetkem 150 miliónů dolarů, stejně jako Benjamin Guggenheim, člen americké multimilionářské rodiny, která ovládala impérium dolů a hutí.

To byla smetánka, která se chystala obsadit I. třídu na lodi. Střední vrstva čekala na II. třídu. Takříkajíc „obyčejným” lidem byla určena III. třída, ponejvíce šlo o emigranty.

Dlužno podotknout, že všechny třídy byly na úrovni. Ti, kteří v den vyplutí loď navštívili, byli nadšeni. Ocitli se v paláci — široká okna, dubová schodiště, obrovitá jídelna I. třídy, všude vysoké krásné koberce a napěněné záclonky.

K I. třídě patřila písárna, čítárna, kuřácký salón a zimní zahrada. A také dvě milionářská apartmá s vlastní promenádní palubou. Však také cesta v této třídě by vyšla v dnešním kurzu asi na 50 tisíc dolarů (1,25 miliónu korun).

Bylo za co platit. Na parníku byla třeba i restaurace ve stylu Ludvíka XVI. či bazén o rozměrech 10 krát 5 metrů. Všechno bylo obrovské a rozlehlé, včetně krbů, které vévodily místnostem.

Ale ani cestující III. třídy na tom nebyli špatně. Jejich místnosti byly dobře větrané a elektricky osvětlené, jídlo bylo kvalitní a měli i svou kuřárnu, společenskou místnost a velkou jídelnu. A to všechno za pouhých několik liber.

Před polednem 10. dubna 1912 oznámil lodní zvonec, že loď vyplouvá. Kapitánem byl Edward J. Smith, zkušený mořský vlk s šedivým plnovousem a příjemným hlasem.

Už při vyplutí se odehrála malá nehoda. Parník New York, který stál v doku, se utrhl a řítil se na Titanic. Naštěstí se jej podařilo zastavit.

René Harrisová, manželka divadelního podnikatele a cestovatelka na Titaniku, později vzpomínala, jak k ní tehdy přistoupil neznámý muž se slovy: „To je špatné znamení. Já vystoupím v Cherbourgu.“ Jestli tak učinil, nevěděla, ale na chmurnou předpověď vzpomínala celý život.

Na počátku plavby se objevila také zdánlivá drobnost. Jeden z mužů hlídkové služby upozornil druhého důstojníka Lightollera, že stanoviště na předním stožáru nemá dalekohledy. Upozornění jaksi zapadlo a ohlásilo se až v den katastrofy.

V Cherbourgu nastoupili další cestující — mezi jinými vznětlivá Irka Molly Brownová, jejíž manžel v Americe objevil zlaté doly, a manželé Duff-Gordonovi, známí aristokraté, přičemž paní také podnikala v módním odívání.

Titanic poté pokračoval ke břehům Irska. Konečným cílem byl poloostrov Sandy Hook u vjezdu do newyorského přístavu.

Lidé se během jízdy skvěle bavili. Cestující mohli veslovat, boxovat, vzpírat a využívali i elektrického koně či velblouda. Každý den poslouchali koncerty lodní kapely. K dispozici měli i vlastní noviny a vynikající radiostanici.

Mezitím kapitán rozhodl, že Titanic popluje co nejrychleji. Všichni byli přesvědčeni o absolutní bezpečnosti lodi.

Poslední den, neděle 14. dubna, probíhal poklidně, ba idylicky. Bylo dobré počasí a viditelnost byla vynikající. Tak to bylo celý den. Znepokojující byla jediná věc. Už několik dní radiostanice Titaniku zachycovala vzkazy lodí, které varovaly před neobvykle vysokým množstvím ledu.

Kry byly tehdy pro rychle plující parníky, které byly odkázané jen na své hlídky, nejnebezpečnější.

V neděli přišla depeše z lodi Caronia informující o malých i velkých ledových krách v oblasti 42 stupňů severní šířky a 49 stupňů západní délky. První důstojník William Murdoch se o tom dozvěděl až o čtyři hodiny později.

Další varování přišlo odpoledne před druhou hodinou. Bylo třeba počítat s nebezpečím. Kolem půl osmé večer začal proto další důstojník Charles Herbert Lightoller dělat propočty, kdy se Titanic dostane do blízkosti ledovce. Vyšlo mu, že v půl desáté.

Šestý důstojník James Moody došel ve svých výpočtech k jiným závěrům — u ledových polí budou před jedenáctou. Lightollerovi to ale neřekl, svými propočty si sám nebyl jistý.

Mezitím prudce poklesla teplota — jeden stupeň nad bodem mrazu. Navíc bylo bezvětří — to mohlo zkomplikovat možnost spatřit ledovec, který byl viditelnější za větru. Hlídkám na stožáru také chyběly dalekohledy, jak bylo předtím uvedeno.

Před desátou obdržel radista Titaniku Jack Phillips další depeši o ledovci. Nikdy ji nepředal na můstek. Byl unavený a musel vyřizovat další zprávy. Titanic se plnou rychlostí řítil k ledové mase. Ve stejnou dobu se blízko Titaniku pohyboval britský poštovní parník Californian. Kvůli ledu musel zastavit. Před jedenáctou o tom vyslal zprávu na Titanic. V té době se před lodí začala převalovat mlha.

Ve 23 hodin 39 minut se objevil před přídí tmavý stín. Byla to ledová hora. Posádka se snažila o změnu kurzu, ale nešlo to tak rychle, aby se bylo možné překážce vyhnout.

Loď se otřásla. Později se při vyšetřování prokázalo, že ledovec roztrhl dno Titaniku na pravoboku asi tři metry nad kýlem a způsobil sto metrů dlouhou trhlinu. Zpočátku si tragičnost střetu nikdo z posádky neuvědomoval.

Za chvíli ale obdržel kapitán informaci, že sklad pošty zaplavuje voda. Došlo mu, že Titanic se udrží na hladině jen hodinu a půl. Mezitím se někteří cestující vzbudili, ale stevardi je uklidňovali, že je vše v pořádku. Nebylo. Paluba se začínala lehce naklánět. Nebylo možné už nic tajit.

Tehdy se konečně začalo něco dít — cestující byli buzeni a dostali záchranné vesty. Bylo nařízeno nastoupit do záchranných člunů.

Katastrofa dostala svou definitivní podobu. Titanic měl 20 záchranných člunů. Z toho 14 velkých dřevěných, dva tzv. pohotovostní kutry a čtyři skládací čluny. Všechny mohly pojmout 1178 osob, ovšem na Titaniku bylo 2201 lidí.

Obecně se předpokládalo, že je Titanic bezpečný, a tak se o patřičném počtu člunů ani neuvažovalo. Podle hitorika Hubáčka měla tato nevědomost i pozitivní význam, protože kdyby cestující byli lépe informováni „mohla panika a hysterie zcela ochromit a znemožnit organizaci záchranných prací“.

Takto pasažéři jen postávali na palubách svých tří tříd a očekávali pasivně věci příští. Mezitím volal Titanic o pomoc.

Několik parníků volání zachytilo — i parník Carpathia plující z New Yorku, který byl nejblíž. Jeho kapitán Ronstron začal okamžitě organizovat pomoc. Na Titaniku řídil záchranné práce na pravoboku důstojník Lowe, na levoboku Lightoller.

Asi třicet minut po půlnoci se začaly první čluny naplňovat. Nastupovaly ženy a děti. Potíže byly s ženami ze III. třídy, které odmítaly opustit loď. Naopak někteří muži začali skákat do plných člunů. Paní Stengelová z I. třídy, jejíž manžel zůstal na palubě, o tom prohlásila: „Ohrozili tím životy nás všech. Jeden z nich byl hebrejský doktor a vážil kolem 125 kilo.“

Do některých člunů trosečnice námořníci doslova házeli. Loučení rodin bylo smutné. Paní Strausová, postarší dáma z I. třídy, se odmítla odloučit od svého manžela se slovy: „Spolu jsme žili, spolu zemřeme.“

Podobné odpovědi se dočkal Lightoller i od mladých manželů Allisonových z Montrealu, kteří měli s sebou malé dítě: „Spolu jsme začali, a bude-li to nutné, spolu skončíme.“

Byly případy, kdy bylo nutné zasáhnout drsně - jistou paní Collyerovou museli dva námořníci doslova odtrhnout od manžela a odvléci ji do člunu. Rodiny byly roztrženy ve většině případů. Bylo tomu i u J. J. Astora, jednoho z nejbohatších mužů světa, který musel opustit svou těhotnou manželku.

Muži volali dolů do člunů: „Buď statečná! Uvidíme se později!“ Titanic se pozvolna nořil do vody. Na pravoboku Lowe hlídal, aby nastupovaly jen ženy a děti. Dokonce hrozil zbraní. Teprve když byly ženy a děti ve člunech, dovolil nastoupit i mužům.

Na rozdíl od Lightollera, který umožnil, že některé čluny opouštěly palubu neobsazené, a přesto mužům nedovolil nastoupit. Po katastrofě to poté nedovedl vysvětlit.

Při tom všem osm hudebníků lodního orchestru neopustilo své místo a nepřestávalo hrát melodie, i když se loď pomalu nořila do temného moře. Hudba se stala jejich pohřební písní.

Po celou dobu byl díky strojníkům Titanic stále osvětlen. Ve dvě hodiny 20 minut ráno se obr potopil. Teď teprve nastala hrůza. Lidé na člunech slyšeli křik, steny a nářek těch, kteří skončili v ledové vodě. Některé čluny nebyly plné, ale jejich osazenstvo se nechtělo vracet pro naříkající v moři z obavy, aby se nepotopili.

V několika případech se čluny obrátily a posádce se podařilo některé nešťastníky ve vodě zachránit. Jiní se alespoň drželi lodí. Většina ale umírala v ledových vlnách, kde byly dva stupně pod nulou. V ledové tříšti lidé vydrželi nejvýš půl hodiny, poté zmrzli.

Výjimkou byl lodní pekař Joughin. V domnění, že je to jeho konec, vypil na potápějící se lodi láhev whisky. Po pádu do moře vydržel ve vodě celou hodinu a 20 minut a byl zachráněn.

V půl čtvrté ráno se na obzoru objevila Carpathia. Po čtvrté hodině na ni šplhali první trosečníci. Už 16. dubna se rozletěla v novinách zpráva o katastrofě do celého světa. Byla zřízena britská vyšetřovací komise a americký vyšetřovací podvýbor Senátu.

Přesto nebyly příčiny katastrofy nikdy dopodrobna objasněny. Společnost White Star Line zaplatila pozůstalým pouhých 663 tisíc dolarů. Původně měla zaplatit 16 miliónů.