Z lesní školy do života: Jak funguje domácí výuka

V Řevnicích vystoupím z vlaku, projdu náměstím a vyrazím ulicí do kopce. Minu předválečné vilky, pak silnice vstoupí do lesa a za chvíli se přede mnou otevře volný prostor, na němž stojí maringotka se zastřešenou teráskou, dvě jurty a jedno týpí. Na pozemku sídlí Lesní klub a škola ZeMě.

V otevřeném vchodu do jedné z jurt se mihne dětská postava. Uvnitř této netradiční učebny se právě skupina deseti dětí s průvodkyní Eliškou Salay Kašparovou věnuje češtině. A protože Eliška je absolventkou pražské taneční konzervatoře Duncan Centre, lekci nápaditě propojuje s pohybovými hrami.

Lesní klub ZeMě začínal před 15 lety jako lesní školka, ale jak děti zakladatelů rostly, přirozeně navázala ještě lesní škola a začaly přicházet další rodiny, které se rozhodly vzdělávat svoje děti samy. „Dětem v domácím vzdělávání poskytujeme společný program, aby nepřicházely o kontakt s vrstevníky. K tomu nabízíme i výuku. Mohou sem chodit až čtyřikrát týdně, ale nevyužívají to samozřejmě všichni,“ vysvětluje mi Gabriela Holečková, která se tu stará o takzvané domoškoláky.

Zájem o individuální domácí výuku, kdy žák chodí do školy jen jednou za pololetí na přezkoušení, podle dat Českého statistického úřadu v posledních letech rychle roste. Trend posílila také pandemie koronaviru.

V roce 2021 tuto možnost využilo zhruba 4600 žáků, což bylo 3,5krát víc než v roce 2015. Představuje to sice pouhé půl procento dětí, které podléhaly povinné školní docházce, jenže zároveň to znamená jedno dítě v domácí výuce na přibližně 200 dětí ve škole. A to není až tak málo.

Na záhoncích, kde se děti učí pěstovat leccos užitečného, natrhá paní Gabriela mátu do limonády. Poblíž si všimnu obrovské hliněné pece. Před pár dny bych viděla, jak děti pečou vlastní kvašený chléb a housky. K travnatému prostranství patří ještě kus lesa s roklí, kam se děti chodí vyřádit, ale kde si taky samy budují chatku zahloubenou do země.

„Druhá skupina o něco starších dětí má svoje zázemí tamhle pod kopcem,“ naznačí směr, kterým bychom se mohly vydat, pokud bychom měly šanci, že v chatě skupinu přezdívanou Badatelé potkáme. Vyrazila však za nějakým svým přírodovědným projektem do terénu, a tak se vracíme zpět na terasu.

„Jednou týdně děti mívají expediční den, a to bez ohledu na roční období a aktuální počasí. Do jurt by je přivedly leda tak mimořádně silné mrazy,“ podotkne. Jeden den v týdnu je taky věnován angličtině a další výtvarné výchově.

K řevnické ZeMi se Gabriela Holečková připojila před sedmi roky. „Máme tři děti, nejstarší dcera sem chodila až do páté třídy a od té doby pokračuje ve waldorfské základní škole v Praze. Prostřední je v páté třídě a chce odejít za sestrou. Synovi teď od září školní povinnosti teprve začínají, ale taky ho zpočátku necháváme v domácím vzdělávání,“ vypráví.

O českém školství prý původně zvlášť nepřemýšlela. Jenže když se to pro ni stalo aktuální, začala se intenzivně zajímat o možnosti, jaké se nabízejí. Když se zeptám, proč nezvolili s manželem waldorfskou pedagogiku hned, vždyť mají školu přímo v Praze, kde bydlí, uchýlí se k přirovnání: „Přišlo mi, že malé děti jsou jako mladé stromky a potřebují hlavně svobodně růst podle svých potřeb do všech stran. Ve škole by je osekali jako bonsaje. Chtěli jsme jim dát tedy hlavně svobodu.“

Absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze se odvrátila od prostředí byznysu hned po státnicích. Toužila po kreativnějším životě. Brzy potom začala pracovat v ZeMi jako koordinátorka školy a později i průvodkyně. S každou dětskou skupinou, kde bývá nejvýš šestnáct dětí, pracují vždy dva průvodci, v současné době jich tu je zhruba dvanáct. Gabriela tvoří tým právě s Eliškou a převzala zodpovědnost za matematiku pro děti od třetí do páté třídy. Nejvíc se inspiruje metodou Hejného.

„Zvládneme tady vlastně všechno, co se na prvním stupni učí, ale většinou se to volně prolíná ve větších projektech,“ upřesní, abych pochopila, proč v ZeMi nemají pevný rozvrh postavený na školních předmětech. Rodinám takzvaných domoškoláků nabízejí oporu a inspiraci.

Donedávna ZeMi využívaly hlavně mladší děti, ale v posledních letech se několika z nich nechtělo odejít, a tak se lesní škola aktuálně víc otevírá i pro žáky druhého stupně, na něž tu dosud nebyli připraveni. V právě zahájeném školním roce začal tuto možnost využívat i nejstarší syn manželů Svobodových z Prahy, kteří mají v domácím vzdělávání všechny tři potomky. Děti v současné době už jen vozí z Kunratic na vlak do Řevnic, dál pokračují samy.

O řevnické lesní škole se dozvěděli od přátel. „Vždy jsme hledali alternativu. Děti například chvíli chodily do Montessori školky, ale jen dvakrát týdně. My jsme totiž vždy byli rádi spolu. Na druhou stranu jsme u nejstaršího syna letos uvažovali o přijímacích zkouškách na víceleté gymnázium. Procházel si doma nanečisto i nějaké přijímací testy,“ objasňuje Eva Svobodová, když se začnu zajímat, jestli je pro ně přijatelná představa poslat děti do školy.

Nejstarší se nakonec ještě rozhodl učit se doma a dojíždět do Řevnic, ale pokud by třeba později měl zájem o šestileté gymnázium, rodiče ho v tom podpoří. Na názory syna dají, ale jak zdůraznila paní Eva, musí si je umět před rodiči obhájit. „Přechodu do školy se opravdu nebojíme, vždyť my dokonce částečně jedeme podle osnov,“ dodává. Prostřední syn je ve třetí třídě, nejmladší s domácí výukou začal teprve loni.

Svobodovi jsou oba vysokoškoláci, ale ani jeden z nich nemá pedagogické vzdělání. Paní Eva je lingvistka a kvůli výuce dětí pracuje jen na půl úvazku, zatímco manžel – grafický designér – se věnuje své profesi naplno.

„Ale neznamená to, že výuka je pouze na mně. Nejstarší syn se hodně zajímá o historii, teď hlavně o 20. století, což je zároveň tatínkova doména, a tak si o tom spolu často povídají a jezdí na různé poznávací výlety,“ doplní. „Samozřejmě občas přijdou chvíle, kdy člověk zapochybuje a sám sebe se ptá, jestli se rozhodl správně. To bych lhala, že ne,“ přiznává.

Chvíle pochyb prý přicházejí třeba u nejstaršího syna, který se rád učí, hodně čte a je ochotný ponořit se do hloubky u všeho, co vzbudí jeho zájem. Jenže pokud ho něco nezajímá, motivovat ho dá dost práce.

„Naštěstí v ZeMi děti pravidelně představují ostatním svoje projekty, které věnují věcem, co je baví. A protože jsou do nich nadšené, často nadchnou i ostatní. Syn se takto nedávno začal zničehonic zajímat o jeskyně,“ dodává.

Další pochybnosti v ní budí obavy, jestli děti přece jen nežijí v sociální bublině. Byli by totiž s manželem rádi, kdyby se jejich potomci naučili vycházet s lidmi. „Tohle jsou asi jediné dvě podstatné věci, které mě občas trápí. Jinak vidíme, že dětem se daří dobře,“ uzavírá.

Cestou domácího vzdělávání se vydal i herec Filip Tomsa s manželkou Evou. Řevnický lesní klub a školu ZeMě objevili, když měla jejich starší dcera Rozárka nastoupit do školy. Manželé tehdy získali pocit, že by jí prospělo trochu víc svobody, aby se stala nezávislejší a samostatnější.

„Naše Rozárka byla až moc hodné dítě. Svědomité, vždycky chtěla vyhovět na tisíc procent. Když začala u nás na vsi chodit ve školce do předškoláků a najednou se začala doma ptát, jestli si může dojít na záchod, rozsvítila se nám červená kontrolka. Shodli jsme se, že jsme to s dosavadní výchovou asi trochu přehnali a potřebovala by víc nezávislosti. Prostě jsme chtěli, aby se naučila zlobit,“ shrne s úsměvem Filip Tomsa.

Paní Eva dodává, že sama neměla z dětství příliš dobré vzpomínky na školu, přísnou učitelku ani tvrdší rodinnou výchovu, což způsobilo, že školu začala brzy nesnášet. Obávala se tedy, že dcerka je ještě moc křehká a mohlo by se jí brzy stát totéž.

Vzdělávání si s manželem rozdělili, ona se věnovala hlavně humanitním předmětům, zatímco muž převzal spíš ty přírodovědné. V některých znalostech měla Rozárka proti vrstevníkům náskok, dařilo se jí třeba v matematice, kde byla napřed o dva roky, a hodně dobrá je i v angličtině.

„Samozřejmě že jsme měli na začátku o svém rozhodnutí pochybnosti, ale díky lidem sdruženým kolem ZeMě jsme získali odvahu a sebedůvěru. A na Rozárce jsme brzy viděli, že jí to prospělo. Takže u mladší Malvínky bylo jasné, že se bude taky učit doma, i když má jinou povahu. Cítili jsme jako vnitřní povinnost, abychom jí dopřáli to samé. U ní už jsme o svém rozhodnutí nepochybovali, protože náš předjezdec nám potvrdil, že jsme se vydali dobrou cestou,“ shodují se Tomsovi.

U obou dcer už se naplnilo, co od domácí výuky čekali. Dnes jedenáctiletá Rozárka se učila doma čtyři roky, přičemž dojížděla dvakrát týdně do Řevnic, aby nepřišla o společnost vrstevníků, a pak přešla do základní školy. Zrovna nastoupila na osmileté gymnázium. Mladší Malvína po dvou letech domácí výuky taky přešla do základní školy.

„Bohužel jsme nenašli podporu v mojí rodině. To bylo pro nás asi nejtěžší,“ odpoví po chvíli váhání Filip Tomsa na otázku, jestli jim jejich rozhodnutí přineslo také nějaké obtížné situace. Přátelé byli sice zdrženliví, ale většinou asi taky pochybovali. Podporu však manželé nacházeli v sobě navzájem, oba si hodně cení toho, že při sobě dokázali celé roky pevně stát.

Jakmile jeden z nich podléhal pochybnostem, druhý mu připomněl, proč se do toho dali, a poukázal na to dobré, čeho už dosáhli. Pomohlo jim to i ustát nejrůznější předsudky. „Někteří lidé se bohužel domnívají, že děti v domácím vzdělávání vyrůstají jako opičky na stromě. Jenže to vůbec není pravda,“ zdůrazňuje Eva Tomsová.

Zodpovědnost za dítě v domácím vzdělávání nemá škola, ale zcela ji přebírají rodiče. Musí se přitom řídit rámcovým vzdělávacím plánem ministerstva školství, ale přece jen mají nějakou volnost v tom, kdy se dítě dané znalosti naučí. Mohou tedy vycházet vstříc individualitě dítěte. Přezkušující pak sleduje, jaké dělá pokroky.

Lyžařská instruktorka a majitelka lyžařské školy v Krkonoších Simona Skočdopolová žije s manželem architektem a třemi dětmi v Praze, ale v zimní sezoně se vždy přesouvají do hor. „Chtěli jsme být s dětmi co nejvíc venku, na vzduchu,“ vysvětluje, proč se rozhodla pro domácí vzdělávání.

Nejstaršího Kašpara učila pět let. Prostřední Hubert se narodil zdravotně a mentálně postižený. Pro něj našli s manželem sociální službu, stacionář se školou, která je zařazená v rejstříku ministerstva školství. Jejich nekomunikující syn v ní právě začíná ve svých osmi letech plnit povinnost základního vzdělávání. Nejmladší Kordulka je teprve tříletá a začala chodit dvakrát týdně do lesní školky v Řevnicích.

„Věděla jsem, že škola není potřeba. Sama jsem základkou prošla snadno, většinu času jsem si četla pod lavicí. Manžel taky neměl pozitivní zkušenost, školu dvakrát měnil,“ zmíní další důvody, které je povzbudily, aby pro své děti hledali jiné řešení. „Náš přístup je spíš umírněný, nikdy jsme nevyznávali nějakou mezní alternativu a celých pět let jsme se drželi tak na půl cesty mezi běžnou školou a prožitkovým učením, které praktikují v ZeMi,“ vysvětluje paní Simona, která má pedagogické vzdělání.

Oba pracují jako OSVČ, takže mají možnost čas spolu koordinovat a u dětí se vystřídat. „Když jsme si tohle všechno dali na misky vah, usoudili jsme, že to zvládneme. Učivo prvního stupně určitě, na druhém už by to ale začalo být náročnější i časově,“ dodává.

Nejstarší Kašpar zatím není vyhraněný, patří k dětem, kterým se daří všechno. Má ale sportovní i technické nadání. Právě přešel do alternativní základní školy Edisona v Praze, která se podle paní Simony blíží běžné výuce o něco víc, než jakou zatím praktikovali doma.

„Je to víc standardizovaný proces, ale nehodnotí žáky známkami a hodně využívají projektovou výuku, kdy propojují více předmětů dohromady. To bych ráda viděla i v běžných základních školách, jenže tam často nemají učitelé šanci něco takového realizovat, protože obvykle mají ve třídě třicet dětí,“ soudí.

Odhodlání učit děti doma ale podle jejích zkušeností nestačí. „Pokud se někdo domnívá, že nastoupí na nalinkovanou dráhu, po které ho někdo povede, je to velký omyl. Rodiče si musí v systému hledat svoji vlastní cestu. Někdy je proto lepším řešením zapsat dítě do školy a požádat o individuální výukový plán. Tohle zvolili jedni naši známí, jejichž syn je mimořádně nadaný pianista,“ odpovídá na otázku, co by poradila rodičům, kteří začínají pátrat po jiných možnostech, než jaké jim nabízí veřejné školství.

Také Tomsovi jsou si vědomi, že domácí vzdělávání není řešení pro každého, i když sami s ním mají dobrou zkušenost a mohou ho jen doporučit. „My jsme naštěstí rádi spolu a netrpíme ponorkovou nemocí, ale takhle to nemusí mít každá rodina. A ne každý se cítí na to, aby své děti učil,“ podotkne Filip Tomsa.

Eva Tomsová přidá ještě praktickou okolnost. Podstatné je i to, že v rodině pak chybí buď celý jeden příjem, nebo aspoň jeho část, protože oba rodiče pracovat na celý úvazek nemůžou.