U přijímacího pohovoru nestačí jen inteligence a znalosti ze školy

Neverbální komunikaci lze charakterizovat jako výměnu informací mezi lidmi pomocí gest, postojů, mimiky obličeje, doteků a pohledů. Podle různých výzkumů je podíl neverbální komunikace až 67 % z celkového množství informací, které k nám přicházejí od našeho partnera. Tyto informace přijímáme podvědomě a stejně tak je vysíláme ven. Vzhledem k tomu, že do současné doby bylo zaznamenáno více než jeden milion gest, postojů, pohledů a jiných projevů neverbální komunikace, je zřejmé, že není možné všechny tyto podněty zpracovávat vědomě a během hovoru se na všechny soustředit.

Při posuzování neverbální komunikace lidí berte v úvahu i okolnosti jako zdravotní stav osoby, kterou sledujete, prostředí, ve kterém jste se setkali, momentální situaci apod. Pokud si někdo mne špičku nosu, může to podle pravidel neverbální komunikace znamenat, že je nejistý. Ale co když ho prostě jen něco kouslo a teď ho svědí hojící se místo?

Zaměřili jsme se na to, co můžete sami jednou použít. Jistě každý z vás absolvuje nejméně jeden přijímací pohovor ohledně zaměstnání. Přijímacího pohovoru pro výběr uchazečů navíc využívají i některé vysoké školy. Zde je několik postřehů, které vám mohou celou záležitost usnadnit.

První dojem (partner si o nás utvoří poměrně stálý názor) vzniká v prvních pěti až deseti vteřinách. Význam verbální komunikace ustupuje ještě více do pozadí, protože se v tomto časovém úseku stihneme maximálně pozdravit. O to více stoupá důležitost gest, postoje, výrazu obličeje, pohledu a podání ruky. Nelze opomenout ani oblečení a upravenost. Podvědomě utvořený názor na naši osobnost je možné změnit během prvních dvou, maximálně čtyř minut rozhovoru.

Při vstupu se snažíme o rovný a uvolněný postoj – nejsme ani shrbení, ani se nesnažíme o ramenatost. Je třeba uvolněně a pravidelně dýchat. Nutnost přejít ode dveří ke členům výběrové komise nám usnadňuje přirozený pohyb rukou. Mimickým výrazem se snažíme dát najevo radost (ne však přílišnou), to znamená, že se snažíme o mírný úsměv. Naše oči musejí sledovat oči a obličejovou část našich partnerů. Doba přímého pohledu by neměla přesáhnout dvě a půl vteřiny a zcela samozřejmě se nejprve snažíme o oční kontakt s nejdůležitější osobou.

Naše ruka by neměla být vlhká, protože nechceme dát najevo nervozitu. Před podáním si však ruku neotíráme o oblek či kostým, ale stejný účel splní i kapesník v kabelce či kapse u kalhot (samozřejmě před vstupem do místnosti). Stisk byl měl být pevný, ne však drtící, rozhodně se však vyvarujte nevýrazného podání ruky stylem „leklá ryba“. Doba stisku by měla být pět až šest vteřin.

Používáme gesta otevřená – vyjadřují vstřícnost, náklonnost či sympatie (např. rozevřené dlaně). Vyhýbáme se gestům uzavřeným – vyjadřují nesouhlas či nervozitu (např. překřížené paže). Gestikulaci nijak nepřeháníme.

Při pohovoru je třeba se rozhodně vyhnout určitým gestům. Například nikdy bychom neměli používat vztyčený ukazovák a „poučovat“ výběrovou komisi. Toto gesto doplněné o zavřené oči nám šance získat pracovní místo rozhodně nezvýší. Ani paže zkřížené na hrudi či ruce zaťaté v pěst nám většinou nepomohou oslnit (pokud se ovšem neucházíme o místo vyhazovače nebo se nesnažíme získat filmovou či divadelní roli).

Pokud probíhá pohovor u stolu, je dobré se vyvarovat rukou položených na stole, protože jde o nepřirozené a nevhodné projevy, které působí na partnery spíše rušivě. Ještě horší je, pokud zaujmeme následující pozici: v sedě se opřeme lokty o stůl, rukama utvoříme „stříšku“ nebo si podepřeme bradu. Takto budeme působit velmi sebevědomě a hlavně arogantně, což si prostě v naší situaci nemůžeme dovolit. Pokud si ruce dáme takzvaně za hlavu (do týla), bude výsledek podobný.

U přijímacího pohovoru by měla být stejná jako u obchodního jednání. Doporučuje se asi 80 až 90 centimetrů. Pokud se k partnerovi přiblížíme více, mohl by to brát jako snahu jej ohrozit (porušujeme jeho intimní zónu).

Uvedená vzdálenost se uvádí jako optimální, ale někdy se stane, že nemáme možnost tuto vzdálenost ovlivnit (například jsme posazeni na vzdálený konec stolu v konferenční místnosti). V tomto případě můžeme zauvažovat, zda jde o shodu okolností, nebo zda je přímo záměrem komise nás vyvést z rovnováhy. Někdy je používaná praktika, kdy jeden z členů výběrové komise se snaží narušit naši intimní „bublinu“, snaží se k nám přiblížit tak, že je nám to nepříjemné, a komise čeká na naši reakci.

Pokud členové výběrové komise projevují známky netrpělivosti či snahy ukončit rozhovor, je třeba se okamžitě snažit upoutat pozornost a zaujmout (vhodným způsobem). Signály netrpělivosti či snahy ukončit pohovor jsou například tyto: pohled na hodinky, prsty bubnující na desku stolu, zapínání saka, upravování rukávu košile. Tyto projevy u partnerů jsou pro nás upozorňujícím signálem. Jako uchazeči se však musíme vyvarovat jejich použití.

Převzato z časopisu StudentIN