Článek
Kromě toho neustále vyvíjí systém ZAV, dle kterého se desetitisíce dětí v celé Evropě učí počítačové gramotnosti. Nejen úspěchů a úvah o výuce psaní na klávesnici na českých školách se týká následující rozhovor, který nám pan Zaviačič ochotně poskytl.
Jak jste se dostal k psaní na klávesnici, tehdy ještě psacího stroje?
Tatínek byl v Sokole náčelníkem Župy Slovácké. Významným činovníkem téže župy byl tehdejší ředitel Obchodní akademie Hodonín (jmenovala se v té době Vyšší hospodářská škola) Emanuel Smejkal.
V Hodoníně u přijímacích zkoušek jsem skončil na druhém místě ze všech a ve škole o čtyři roky později - v roce 1958 - maturoval už jako mistr československých škol a držitel rekordu – tehdy to bylo 435,8 úhozů za minutu. Zásluhu na tom měl skvělý vyučující, Jaroslav Robek, jehož hlavním pedagogickým kouzlem bylo umění žáky motivovat a usměrňovat.
Rád s trochou rozpaků vzpomínám na jeho vyhodnocení pololetních písemek. Bral to podle abecedy, takže úvodem zahřímal: „Adamec, 82, kluku, ty ses polepšil, to je nadějné, víc trénuj a bude to dobré!“ … Čekal jsem na slova chvály, věřil jsem ve výsledek kolem dvou set úhozů.
Dočkal jsem se: „Zaviačič, 232, že se nestydíš, už jsi mohl být na třech stovkách. Podívej se na výsledky Vokurkové (tehdejší mistryně republiky), ta už má skoro pětistovku!“
Pan profesor ovšem uměl nejen preventivně hřímat, aby se z talentů nestaly rozmazlené hvězdy, ale měl i nesmírně dobré srdce, obětavě se skupinou zájemců trávil spoustu neplacených hodin tréninku po vyučování a už proto jsme se všichni závodníci pak snažili vrátit mu jeho péči a lidský vztah v podobě soutěžních úspěchů.
Jaké byly vaše první úspěchy a kdy jste se rozhodl tomuto oboru věnovat profesionálně?
Ve třetím ročníku jsem byl poprvé vyslán školu reprezentovat do Zlína (tehdy se jmenoval Gottwaldov) na krajskou soutěž. I když jsem stál na stupních vítězů, důležitější pro další vztah k psacímu stroji pro mne byla soutěžní atmosféra, která mě okouzlila tak, že se tajný tréninkový deníček začal plnit denně novými záznamy – třikrát častěji než předtím.
Systém umístěnek mě „coby matematický typ“ po maturitě přivedl do Státní spořitelny, kde jsem se naučil ovládat naslepo i numerickou klávesnici psacího a počítacího automatu Robotron, tehdejšího předchůdce počítačů. Rád jsem čítával, ještě raději ale psal vlastní texty. Když člověk na klávesnici nehledá písmenka, myšlenky se rovnou nerušeně přelévají. V roce 1963 jsem se stal vedoucím písárny, dálnopisu a stenografie největších československých novin – Rudého práva.
Jako redakční stenograf jsem v ovzduší Pražského jara potkal osobně desítky významných politiků, sportovců a umělců, projel třikrát Závod míru a zajišťoval dálnopisný přenos textů sportovních redaktorů, ze stále častějších shromáždění přímo telefonoval z těsnopisných záznamů samostatné reportáže.
Nezůstal jsem stranou ani při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která ze mne vlastně teprve udělala profesionálního „písaře“. Nejdříve jsem pracoval u dálnopisu v Rakouské tiskové agentuře ve Vídni. Tam mi promptně začali říkat „Nähmaschine“ – šicí stroj.
Po návratu byla možnost vyjádřit souhlas s obsazením republiky a dál se věnovat milované práci v redakční technice. Nebo se živit jinak a překonávat lecjaké mstivé ústrky. Zvolil jsem to druhé, zůstal věrný psacímu stroji a mechanicky přepisoval statisíce stran technických zpráv různým architektům.
Jako vicemistra světa mě ovšem angažovala firma IBM, kde jsem si udržoval přehled o špičkovém vývoji v oblasti zpracování textů a sám mnohé myšlenky mohl realizovat. Po sportovní stránce mě podpořili Rakušané. Když jsem – přes výkony v nominačních soutěžích nad stávajícím světovým rekordem – nesměl vyjet do Belgie na šampionát 1971, udělali si ze mne trenéra a Rakousko se během pár let stalo nejlepším družstvem na světě.
Po převratu 1989 konečně mohu i tyto zkušenosti svojí vlasti vracet – v roli trenéra se dělím o české úspěchy, naše republika je od roku 1998 na světových šampionátech nejlepší. Takže „profesionalismus“ mého života s klávesnicí má mnoho tváří: písařskou, sportovní, novinářskou, pedagogickou i trenérskou.
Mohl byste ve stručnosti představit Váš program, podle kterého se učí psaní na klávesnici na středních školách?
Programovaná výuka ZAV vychází ze sportovních principů vícefázového tréninku. Žák absolvuje specializovaná cvičení na transformaci, techniku, přesnost a koordinaci. To vše je násobeno různými motivačními prvky (soutěžení prostřednictvím internetu, kolektivní tréninky, systém pohárových soutěží pro různé věkové kategorie) a různými formami (nácvik na běžných textech, ale také na klávesnicových hrách).
Výukou ZAV každým rokem projde více než 40 000 žáků, nejčastěji ze základních či středních škol, ale také mnoho jednotlivců, často z řad intelektuálů, kteří nechtějí třeba jako lékaři ztrácet více času vypsáním chorobopisu, než vlastnímu vyšetření pacienta.
Za padesát let vývoje škola ZAV naučí ovládat klávesnici nejen talentované, ale i různě handicapované lidi – výukových cyklů speciálně zaměřených je značné množství, individuální postup základní výukou představuje statisíce možných cest podle potřeby a struktury talentu každého jednotlivého žáka, jinak výukou procházejí žáci základních a jinak středních škol, poslední připravovanou novinkou bude ovládání klávesnice lidí tělesně postižených tak, že mají plně k dispozici jen jednu ruku.
V jakém věku je podle vás optimální začít s výukou psaní na klávesnici?
Každopádně dříve, než děti začnou nabývat škodlivé návyky. Ty vznikají potřebou napsat na klávesnici jakýkoliv text při chatování, mejlování, bohužel často i v důsledku neodpovědné praxe ve školách, kdy učitel žákům umožní seznamovat se s editačními funkcemi, aniž by uměli napsat k takovému procvičování nezbytný text a písmenka na klávesnici hledají očima.
Věková hranice potřeby zařazení výuky ovládání klávesnice se neustále snižuje, efektivní výuka současně zamezující vzniku škodlivých návyků by měla začít kolem 9 až 10 let věku.
Jakých největších úspěchů dosáhli studenti používající váš program?
Prakticky všichni naši reprezentanti buď výukou ZAV prošli úplně, nebo aspoň jejími vyššími třídami (nácvikem českého systému kráceného písma „zavpis“) a různými formami tréninku.
Mezinárodní soutěžení sleduje čtyři věkové kategorie. Ve všech je možno jmenovat Čechy s metodou ZAV spojené: například Milan Musil (Město Albrechtice) už v 11 letech jako absolutně nejmladší z účastníků zvládl na světovém šampionátu třicetiminutový opis průměrnou rychlostí téměř 300 úhozů za minutu a při úžasné přesnosti 99,93 %.
Mezi žáky se několikrát stal mistrem světa Miloš Černilovský z Hradce Králové, mezi juniory (17 – 20 let) Václav Mikula z Prahy, absolutní postavení pak zaujímá současná metodička Internetové školy ZAV Helena Matoušková: získala devět titulů mistryně světa a je držitelkou světového rekordu 928 čistých úhozů za minutu. Odstup od druhého nejúspěšnějšího v historických tabulkách je větší než 100 úhozů za minutu!
