Vsetínský inženýr pomáhá ve Francii se stavbou umělého Slunce

V tokamaku se - zjednodušeně řečeno - vyrobí z 50 vložených megawattů desetkrát více energie, tedy pět set tepelných megawattů. To představuje nejen vyšší účinnost, než známe v jaderných reaktorech, ale především jde o energii, po které nezůstane žádný nebezpečný odpad. Jde o snahu člověka napodobit jevy, které se odehrávají na Slunci.

„Všichni tady věříme, že to bude fungovat. Jako většina zde jsem myšlence a práci na projektu propadnul. Vždyť původně jsem přijel před více než 10 lety na krátkodobou stáž. To, co se tady děje, mě však zaujalo natolik, že jsem se přihlásil do výběrového řízení, které se dělá na pět let. A teď už mám za sebou dva výběry a chci být u toho, až se tokamak snad příští rok spustí,“ řekl Právu v hale jako ze sci-fi filmu letecký inženýr ze Vsetína Jaromír Fárek.

V ITERu je odborníkem na podpůrné systémy obřích supravodivých magnetů. „Představit si pod tím lze cokoli, ale zkrátka dozoruji výrobu,“ dodává muž s plnovousem, který se už nemohl dočkat, až za ním přijede manželka s dětmi. „Děckám se tady líbí a to, že tu mohou o prázdninách být se mnou, patří k zaměstnaneckým benefitům,“ vysvětluje.

Do projektu, který se začal rozjíždět v roce 2007, je zapojeno 35 zemí včetně celé EU, Velké Británie, Švýcarska, Číny, Indie, Japonska, USA, Ruska a Jižní Koreje. Na astronomické investice přispívá i řada soukromých firem.

„Rusko je dodavatelem 10 procent komponentů. Vyřadit ho z programu by znamenalo likvidaci projektu a válečnému konfliktu by to stejně nepomohlo. Proto se snažíme být apolitičtí a dělat všichni svou práci, abychom ji dovedli k cíli,“ říká německá fyzička Sabina Griffithová na dotaz, jaké je současné postavení Rusů v projektu.

Prostředí haly, ze které se jednotlivé, nikdy předtím nevyráběné komponenty stěhují k finální kompletaci komory, je sterilně čisté, včetně vzduchu.

„Všechny díly často značných rozměrů jsou originály, takže i přípravky pro manipulaci s nimi, montáž a další náležitosti jsou také naprosto speciální. Je to výzva - a když to všechno složíme, tak to snad bude i fungovat,“ dodává u samotného postupně kompletovaného tokamaku inženýr Fárek.

„Fungovat by to mělo. Princip byl už laboratorně vyzkoušený mj. i u nás. Ve Francii se staví ne laboratorní, ale obří zařízení, které by mělo při výrobě energie fungovat ne desetiny sekundy, ale od minut až po plánovanou hodinu,“ objasnil Právu Michal Zoblivý z jaderné elektrárny Dukovany.

Jak popsal, při tomto napodobování vesmírných procesů jde o zahřátí tří až pěti gramů vodíku na nepředstavitelnou teplotu 150 milionů stupňů Celsia. Takovou teplotu plazmatu, která tím vznikne, však žádný materiál na světě nevydrží, proto se nesmí plazma v zařízení nikdy dotknout stěn a musí zůstat v rotujícím magnetickém poli.

„Při reakci vznikající volně letící neutrony jsou brzděny a mechanicky zachyceny. Vzniká tím teplo, tedy pára, ta se pak využije k výrobě energie stejným způsobem, jako ji už využíváme léta. To je vlastně celé. Obrovskou výhodou však bude, že jediným pozůstatkem nebude žádný odpad, ale poměrně vzácný a žádaný plyn helium,“ dodal dukovanský inženýr k projektu, který by měl být energetickou nadějí lidstva.