Článek
Vnitřní vlnění se totiž na povrchu vody téměř neprojevuje. Hladina vody se při něm zvedne jen o několik centimetrů, což se na moři nedá rozeznat. Vědci poprvé tento jev zjistili ve vodách Aralského jezera. Tým odborníků pod vedením Jelizavety Kymčenkové z institutu Oceánografie v Moskvě umístil v různých hloubkách jezera speciální senzory. Ty zaznamenaly až pět metrů vysoké vlny, ovšem na povrchu nebylo nic cítit.
Voda v mělkém, pouze 45metrů hlubokém Aralském jezeře je rozdělená do vrstev s různou hustotou, něco jako olej a ocet v zálivce. Na jejich rozhraní se šíří vlny podobné jako na rozhraní vody a vzduchu. Vnitřní vlnění se často objevuje v místech, kde lehká voda z řek leží na vrstvách těžké slané vody z moře. Časté jsou i nad kontinentálními šelfy.
Skupina výzkumníků, vedená Thomasem Peacockem z Massachusettského technického institutu zkoumala vnitřní vlny v Luzonském průlivu, který propojuje Jihočínské moře s mořem Filipínským. Vědci tam zaznamenali nejsilnější vnitřní vlnění na zeměkouli. Tamní podmořské vlny mohou být vysoké až 170 metrů, napsali v časopise Geophysical Research Letters.
Vnitřní vlnění je viditelné z větší vzdálenosti, například ze satelitů na oběžné dráze Země. Vědci jsou přesvědčeni, že vnitřní vlnění je součástí změn klimatu, podílí se na přenosu tepla oceánem a ovlivňuje i mořské ekosytémy.