Vlast byla pro kaplana Petřka víc než život

Podle poválečné výpovědi tlumočníka na gestapu Josefa Chalupského se z krypty ozvalo: „Žádného kněze neznáme!“ Po chvilce ticha bylo zbitému muži přítomnými gestapáky nařízeno vyzvat parašutisty k ukončení boje.

„Tady mi říkají, že se máte vzdát. Prý se vám nic nestane a budou se k vám chovat jako k válečným zajatcům.“ Odpovědí byly výkřiky: „My jsme Češi, my se nikdy nevzdáváme. Nikdy!“

Jeden každý ze sedmičky parašutistů, kteří se po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha skrývali v útrobách pravoslavného kostela v pražské Resslově ulici, ten hlas samozřejmě znal. Patřil Vladimíru Petřkovi, místnímu kaplanovi.

Právě on každého z nich po příchodu do úkrytu přijímal, později pro ně připravoval jídlo, zařizoval spojení s jejich spolupracovníky, obstarával noviny a často s nimi rozmlouval…

Spoutaného kněze po intermezzu u větracího otvoru od kostela odvedli a znovu se objevil až 3. září 1942, kdy se v zasedací síni pražského gestapa v Petschkově paláci uskutečnil veřejný proces s představiteli české pravoslavné církve. Padly čtyři rozsudky smrti.

Mezi popravenými byl také kaplan Vladimír Petřek.

Bylo mu tehdy pouhých 34 let. Narodil se v Hodolanech u Olomouce v roce 1908. Otec byl učitelem, velkým vlastencem a k národní hrdosti vychovával i příslušníky své početné rodiny.

Vladimír byl druhým z deseti sourozenců a již v době, kdy navštěvoval reálku v Olomouci, projevoval zájem o literaturu a mimořádný talent ke studiu jazyků (těch nakonec ovládal deset).

Rodiče si brzy povšimli také jeho výrazného náboženského cítění a svou roli sehrálo i otcovo přátelství s knězem Matějem Pavlíkem (pozdějším pravoslavným biskupem Gorazdem), což Vladimíra přivedlo v roce 1923 na teologické lyceum ve Sremských Karlovicích v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Situace rodičů neumožňovala financovat Vladimírovo vysokoškolské studium v Československu, a tak otec přivítal příležitost, aby druhorozený syn mohl pokračovat na pravoslavné teologické fakultě v Bělehradě. Do vlasti se vrátil až po deseti letech, avšak s vynikajícími vědomostmi v teologii, filozofii a v literatuře.

Kvalitní vzdělání umožňovalo mladému muži formulovat vlastní a nejednou i vyhraněné postoje ke světu a lidskému životu.

„Ke svým názorům dopracovával jsem se těžce,“ vyjádřil se později ve své korespondenci. „Od dětství jsem byl z domu pryč. Řadu let jsem žil bez jakékoli opory a dozoru… Člověk odvykl sentimentalitám, ztvrdl předně vůči sobě. Bylo nesnadné odhodit romantické národní cítění, lehkomyslnost povrchního materialistického pohledu na svět, zabezpečit své přesvědčení v prvé řadě rozumově a učinit je i citovým prvkem v mé osobnosti.“

Do Československa přijel v roce 1933 k vykonání základní vojenské služby. Povolán byl do Kroměříže a nadřízené záhy upoutala jeho výborná znalost jihoslovanských jazyků, kultury a mentality. Byla mu nabídnuta kariéra důstojníka generálního štábu pověřeného součinností s jugoslávskými spojenci Československa.

Nabízená profese slibovala společenskou prestiž, služební cesty do milované Jugoslávie a nepochybně i dobré existenční zajištění. Petřek však odmítl. Byl pacifistou a armádu považoval za příčinu a současně nástroj k uplatňování lidské zvůle – a za instituci, která je v příkrém rozporu s křesťanským učením o lásce k bližnímu.

Ještě před nástupem vojenské služby se seznámil v Rožnově pod Radhoštěm (rodišti otce, kam pravidelně jezdil) s Jiřinou Reinlovou. I ona, studentka sociální školy v brněnské Vesně, jezdívala o prázdninách do tohoto kraje ke svým příbuzným.

Od Petřka dostávala z Kroměříže stovky dopisů. V jednom z nich se zmiňuje, jak si ho předvolal velitel a musel před ním otevřít a přečíst dopis, který mu přišel ze známého pacifistického sdružení (Spolek mezinárodního bratrstva a potírání války).

Dopis obsahoval pozvánku na konferenci v Bavorsku. „Plukovník mi otevřeně vytkl,“ psal Jiřině Reinlové, „že je v prvé řadě velmi trapné pro armádu, jestliže ti, jimž se skýtá největší možnost, jsou tak negativně a defaitisticky laděni. Mně je to ovšem jedno. Také jsem mu řekl, že je pro mne celé vojákování kompromis a otázka nepříjemná – ne-li výtka svědomí.“

Není známo, kdy se Vladimír Petřek rozhodl pro duchovní povolání. Zda již během studií v Bělehradě, nebo až po návratu do vlasti. V každém případě mu byl velkým vzorem biskup České pravoslavné církve otec Gorazd, s nímž vedl řadu duchovních i přátelských rozprav a byl k němu, jak sám později vzpomínal, „častokrát otevřenější více než k rodičům“.

Petřkova zbožnost, vzdělání a jeho schopnost nacházet nová duchovní a myšlenková východiska pro život církve v tehdejším složitém světě byly zřejmě důvodem k rozhodnutí ustanovit ho po kněžském vysvěcení kaplanem a jedním ze správců farnosti při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici.

Dříve než mohl být vysvěcen na kněze, musel však podle kánonu pravoslavné církve učinit rozhodnutí, zda chce žít v manželství nebo se stát celibátním knězem.

Bylo mu 26 let a vztah s Jiřinou Reinlovou byl vážný a citové vzplanutí oboustranné. Snoubenka pocházela z dobře situované rodiny olomouckého lékaře MUDr. Felixe Reinla. Měli několik společných zájmů (literaturu, divadlo, hudbu) a jistě nejednou uvažovali o společné budoucnosti. Některé rozdílné představy o životě zřejmě nepovažovali za podstatné.

Výsledkem bylo rozhodnutí, které zpečetil 7. prosince 1934 jejich sňatek v Olomouci. Deset dnů poté vysvětil biskup Gorazd Vladimíra Petřka za kněze a zároveň ho ustanovil kaplanem v metropolitním chrámu v Praze. V archívu se zachovaly dva koncepty Gorazdovy řeči, které si připravoval k požehnání manželství. Z jejich textu je zřejmé, jak váhal, co má snoubencům říci, a uvědomoval si, jak složitá je čeká budoucnost.

Pro mladého kaplana nastala nová etapa života. Natrvalo se přestěhoval do Prahy a vykonával duchovní službu pro pravoslavné věřící v Praze, Karlových Varech, Litoměřicích i v dalších městech. Novomanželé začínali skromně, měli malý byt v budově fary, těsně sousedící s kostelem v Resslově ulici.

I paní Jiřinu čekala zcela nová, nepoznaná životní role. Navíc jí zbýval poslední rok studia v Brně. Po velkém hledání se Petřkovým podařilo pronajmout solidní dvoupokojový být na Vinohradech. V září 1935 se jim narodila dcera Jiřina.

Díky své výřečnosti, srdečnosti, šíři svých kulturních zájmů a v neposlední řadě i smyslu pro humor si Petřek v Praze rychle získával nové přátele a známé. Patřil mezi ně například prof. Václav Černý a také Jaroslav Seifert, jemuž překládal některé básně. Přitom stále pracoval i na svém vzdělání. V roce 1937 získal na Husově bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity doktorát teologie.

Politicky měl nejblíže k čs. národním socialistům, ale politického života se nezúčastňoval. Budoucnost viděl převážně optimisticky, což souviselo s jeho povahovým založením. „Čert není nikdy tak černý, jak ho lidé malují,“ říkával často.

Jeho chuť do života a elán do práce ovšem neznamenaly, že byl vnitřně zcela vyrovnaný. Vysoké ideály a nároky na sebe, jimž pravděpodobně ne vždy dokázal dostát způsobem, jaký by si sám přál, byly pro něho zdrojem nepokoje.

Tomu nasvědčovala jeho úvaha v korespondenci: „Co je štěstí, co je láska, co je spokojenost? Kus nehnuté bažiny - podle běžného názoru, v nichž vegetují a tyjí šťastliví vyvolenci… Bylo mi líto lidí, kteří nemohou v životě nalézt nic kromě svých tužeb a nemají tolik vnitřního bohatství, aby zaplnili a nahradili své ztráty a rány.“

Někdy v té době, po dlouhých úvahách o své budoucnosti, se Vladimír Petřek rozhodl žít v odloučeném manželství a věnovat se pouze duchovní dráze.

Události podzimu 1938 a pozdější okupace Československa zřejmě přiměly Petřka k přehodnocení pacifistického postoje. Ač kněz, hlásil se v době zářijové mobilizace do čs. armády. Bylo mu svěřeno velení zdravotnického vlaku, on však psal svému příteli Jiřímu A. Novákovi: „Chci na hranici, na frontu, ať třeba padnu! Budu žádat o přeložení na bojovou linii.“

K tomu nakonec v důsledku podepsání mnichovské dohody nedošlo, a tak se posléze Petřek pustil do jiného boje. Prostřednictvím svých farníků, srbské komunity a příslušníků církevních organizací se zapojil do odbojové činnosti.

Podílel se na ukrývání a pomoci hledaným osobám – na začátku okupace to byl například bývalý přednosta Kanceláře prezidenta republiky Přemysl Šámal, v roce 1940 našel v cyrilometodějském chrámu azyl major Jan Sadílek, spolupracovník Josefa Mašína. Vedle toho Petřek vystavoval v roce 1939 i s farářem Aloisem Čiklem křestní listy Židům, a tím jim usnadňovali získat vystěhovalecká víza.

Ještě než se na jaře 1941 v Praze objevili parašutisté z Londýna, zvažovali domácí odbojáři různé možnosti jejich úkrytu. Hlavní ubytovatel parašutistů Jan Zelenka-Hajský získal ke spolupráci bývalého čs. legionáře v Rusku Petra Fafka, který pracoval jako úředník Ligy proti tuberkulóze.

Ve stejném úřadě byl zaměstnán i Jan Sonnevend – jinak též předseda sboru starších chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

Sonnevend se tehdy Fafkovi zmínil o kryptě pod chrámovou lodí kostela. Těsně před 27. květnem 1942 se celá záležitost stala akutní. Den před atentátem proto přišel Sonnevend za Petřkem se záměrem získat ho pro věc – umožnit azyl pronásledovaným. Na kaplanovu otázku, o koho jde, mu jen tiše odpověděl: „O dobré Čechy, kteří nemohou být policejně přihlášeni.“

Petřek se s tím spokojil, a tak mohl ještě téhož dne (26. května) přijít do kostela Jan Zelenka-Hajský a kaplan ho provedl podzemím. „Může to být ovšem úkryt jen provizorní a v případě nutnosti,“ připomínal. Host přikyvoval, ale za dva dny byl v kostele znovu a musel kaplanovi říci: „Ta nutnost nyní nastala!“

Do večera 28. května přišel první z parašutistů, Jaroslav Švarc, a v průběhu několika dnů se objevilo dalších šest, tím posledním byl 1. června Josef Gabčík. O průběhu jejich pobytu v kostele nemáme ucelené svědectví, protože nikdo ze zúčastněných se nedožil konce války. Z dokumentů gestapa víme, že se o parašutisty staral většinou právě Vladimír Petřek.

„Je mi známo, že právě on mohl učinit podrobné výpovědi, poněvadž přišel s parašutisty často dohromady a s nimi se často dlouhou dobu bavil,“ napsal kriminální komisař Heinz Jantur ve své zprávě o objasnění atentátu na Heydricha. „Petřek osobně odebíral také od všech podporovatelů potraviny a dodával je pak dále parašutistům. Když mu byla šéfem zvláštní vyšetřovací komise Pannwitzem položena v mé přítomnosti otázka, proč uschoval tyto v kostele, odpověděl, že je národně uvědomělým Čechem a z tohoto přesvědčení také jednal.“

V jiné ze svých zpráv do berlínského ústředí pražské gestapo konstatovalo: „Kaplan Petřek, který celou péči o atentátníky organizoval, šel ve své osobní pomoci těmto osobám až tak daleko, že chodil vlastnoručně vyprazdňovat vědro s exkrementy, jež sloužilo jako nouzový záchod.“

Na stopu ukrytých parašutistů se gestapo dostalo až poté, kdy se 16. června 1942 na pražské služebně v Petschkově paláci dobrovolně přihlásil jejich kolega Karel Čurda z výsadku Out Distance. On sám sice o kryptě nevěděl, ale jeho výpovědi přivedly vyšetřovatele k rodinám podporovatelů a jeden ze zrazených odbojářů nevydržel sadistický výslech a místo prozradil.

Pro Vladimíra Petřka si gestapo přišlo do jeho bytu ve tři hodiny ráno 18. června. Po krátkém výslechu v Petschkově paláci byl v poutech odvezen do kostela. Tam právě skončila první fáze útoku a byla zneškodněna trojice parašutistů, která se bránila z chrámového kůru.

Gestapo už z výpovědí jiných vědělo o úkrytu v kryptě a vedoucí kontrarozvědného III. oddělení Wilhelm Schultze přiměl kaplana, aby ukázal vstup do podzemí a vyzval parašutisty k rezignaci. Ti to odmítli a po dalším boji v beznadějné situaci dobrovolně ukončili svůj život.

V příštích dnech a týdnech začaly tvrdé výslechy Petřka, jimž údajně několikrát přihlížel i sám státní tajemník K. H. Frank. Kaplan dokázal díky své pevně zakotvené víře a životní vitalitě odolávat fyzickému i psychickému násilí. Frank později řekl: „Má-li český národ zůstat živ, nesmí se stát národem takových Petřků.“

Vyšetřovatelé stále naráželi na jeho hrdost a nezlomnost. Kurt Oberhauser, který na gestapu vyšetřování vedl, při poválečné výpovědi uvedl: „Petřek při jednom z výslechů rezolutně prohlásil: Jako voják nemůžu nikoho zradit. Když mne přesvědčíte s určitostí, pak se přiznám.“

To se však ani během dvou měsíců nestalo. Petřek neprozradil jméno žádného ze svých spolupracovníků, a tak se gestapo pokoušelo o psychologickou hru. Upustilo od násilí a snažilo se Petřka dlouhými diskusemi získat na svou stranu a pro své záměry. „Byla určitá idea, aby dr. Petřek dostal milost, ale případ byl těžký,“ vyjádřil se po válce Oberhauser.

Spoluvězeň z pankrácké cely Jan Fiala po osvobození vypověděl, že Petřkovou útěchou byla zejména jeho hluboká víra v boha i jeho pevné přesvědčení opakovaně vyslovované před spoluvězni o tom, že „odboj znamená oběti, veliké oběti, a jedině činy nám získají legitimaci do budoucnosti. Nic není marné, každý počin pro vlast tak či onak přinese ovoce.“

Při vězeňských procházkách potkával Petřek i své spolubratry, a zvláště těžce nesl, že mezi nimi uviděl i biskupa Gorazda. Jistě hodně přemýšlel o svých nejbližších. Rozluka jeho manželství uchránila manželku a dceru před osudem rodinných příslušníků Václava Čikla, Jana Sonnevenda i kostelníků Josefa Loudy a Václava Ornesta, jejichž ženy a děti byly povražděny 24. října 1942 v Mauthausenu.

Nevíme, co Vladimír Petřek o svém manželství řekl při výsleších, ale podle dostupných údajů rozvedeno nebylo a neproběhl ani církevní soud. Podle důvěryhodného pramene uchránila matku s dcerou před nacistickou pomstou nikoli jen manželská rozluka, ale především finanční možnosti a konexe MUDr. Reinla. Jiřina Petřková zemřela na jaře roku 2012 ve věku 104 let a dcera Jiřina Juláková-Petřková (82) žije v Praze.

Biskup Gorazd, Václav Čikl a Jan Sonnevend byli na základě hrdelního rozsudku stanného soudu popraveni 4. září 1942. Podle Jana Fialy odmítl Vladimír Petřek toho dne výzvu německých dozorců, aby si podal žádost o milost. Nakonec byl zastřelen o 24 hodin později – neboť byl ještě odveden k identifikaci jiného právě zatčeného odbojáře.

Tělo popraveného Vladimíra Petřka bylo dopraveno do krematoria ve Strašnicích a spáleno. Neměl hrob. Až v roce 2005 mu byl ve Valašském Slavíně v areálu Dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm odhalen symbolický náhrobek.