Článek
Pravděpodobně první přístroj na chlórování vody svého druhu v Československu byl instalován v polovině roku 1924 ve strojovně Vršovické vodárny v Braníku. Předcházela tomu povodeň na Vltavě a kontaminace studní, ze kterých vodárna čerpala. Přístroj byl nejprve v činnosti jen při velké vodě, od 24. července 1925 byla voda chlorována nepřetržitě.
A jak vznikl na první pohled složitý a poněkud nelogický název „Vršovická vodárna v Braníku“? To vysvětluje Jaroslav Jásek, archivář společnosti Pražské vodovody a kanalizace.
Na začátku 20. století nebylo tehdy samostatné město Vršovice připuštěno k projektu společné vodárny, jehož výsledkem byla Káranská vodárna. Proto vršovická obec hledala jiný zdroj pitné vody. Našla ho v Braníku poblíž vltavského břehu již v roce 1905.
Celý vodárenský systém se skládal ze dvou jímacích studní, strojovny, kotelny a obytného domku v Braníku, výtlačného vodovodu, z pozemního a věžového vodojemu s přečerpací stanicí a obytného domku na Zelené Lišce v Michli včetně přívodních vodovodů do oblasti Vršovic. Architektonické řešení všech staveb navrhl arch. Jan Kotěra.
Stavba Vršovické vodárny v Braníku, jak zněl oficiální název, byla zahájena 15. září 1906 a uvedena do provozu byla o rok později. Mimo Vršovic zásobovala pitnou vodou část Braníka, několik usedlostí v Krči, okolí radnice v Michli a malou část území Nuslí. Během dalších provozních let byl měněn zdroj energie pro čerpací stanici z plynových motorů k parnímu stroji a po roce 1921, kdy byl výkon vodárny připojen k pražské vodovodní síti, byl zvýšen i počet studní.
Vodárna sloužila do 60. let 20. století
Branická část Vršovické vodárny byla v činnosti až 60. let 20. století, kdy se z ní stal zdroj vody pro civilní obranu hlavního města. V 70. a 80. letech byl areál a část budov využíván pro rekreační vyžití zaměstnanců tehdejších Pražských vodáren. V bývalé uhelně byla zřízena sauna, vinárna, klubovna a kulečníkový sál, v patře čerpací stanice šatny pro volejbalisty, tenisty a nohejbalisty, kteří využívaly antukové kurty na rozsáhlých pozemcích. Několik let se v areálu hrála i nejvyšší nohejbalová soutěž.
Jak se rodí kulturní památka
V roce 1991 byla Branická vodárna jako zdroj vody vodohospodářsky zrušena, vodárenské zařízení demontováno a k 31. prosinci 1997 přešla jako historický majetek zpět do vlastnictví hlavního města Prahy. Ministerstvo kultury vyhlásilo branické vodárenské stavby kulturní památkou 5. srpna 2002. V té době byl pro bydlení využíván obytný domek a ostatní stavby chátraly a trpěly nezájmem, či krátkodobým využíváním nehodným technické památky.
V letech 2004 až 2008 se postupně řítila konstrukce střechy nad původní strojovnou. Nicméně Hlavní město Praha zadalo roce 2006 podrobný stavebně historický průzkum, který byl o dva roky později dokončen.
V areálu vodárny již není dochováno žádné vodárenské zařízení a čtyřicet let již neslouží svému účelu. Přesto je tato stavba významným dokladem toho, jak esteticky může být ztvárněn komplex průmyslových staveb. Profesor Kotěra navrhl budovy ve stylu pozdní geometrické secese a výrazně uplatnil červené režné zdivo s kontrastními zeleně glazovanými ozdobnými prvky. Je proto chvályhodné, že v lednu toho roku začaly základní úkony vedoucí k zachránění tohoto jedinečného místa.