Vévoda z Buckinghamu, hrdina Tří mušketýrů, byl králův favorit

Nemohou mu zapomenout, že se postavil proti parlamentu, který vyjadřoval vůli lidu. A nejen to… Ovšem pravda je složitější.

Jeho vzestup ke slávě byl strmý. Během krátké doby se tento zvláštní, spíše sportovně založený muž stal v Anglii přítelem královské rodiny, favoritem hodným toho jména. Jak k tomu došlo?

Lady Marie Villiersová byla vdova a měla tři syny. Jedním z nich byl George, narozený v roce 1592. Matka v něj skládala velké naděje. Nechala jej vzdělávat ve Francii. Někdy kolem roku 1612 se vrátil domů jako dvacetiletý muž nabitý energií. Matka okamžitě začala uvažovat, jak jej uplatnit u dvora. Na prvním místě byla nevěsta. Situace se ale jaksi zvrhla.

Král Jakub I. (1566-1625) měl slabost pro krásné mladé muže. Vlastnil vždycky svého favorita. Před Villiersem to byl Skot Robert Kerr, hrabě ze Somersetu. V roce 1614 působil Villiers jako dvorský číšník u krále. Nebyl to úřad nijak významný. Mladíkova krása však rozhodla o jeho dalším osudu.

Pamětníci tvrdili, že „od hlavy až k patě na něm nebylo nejmenší chybičky, každé jeho držení těla bylo obdivuhodné, skvěle ovládal všechny dovednosti, které jsou nutné u dvora“. Král Jakub si jej okamžitě všiml a byl okouzlen.

V dubnu 1615 byl George pasován na rytíře a stal se královským komořím. A také Jakubovým favoritem, což byla vlastně tehdy funkce spolehlivého přítele.

Král Jakub byl zvláštní člověk. Byl homosexuál a obdivoval „mužskou krásu“. Ženami opovrhoval. Anglické dámy jej v oblibě neměly. Manželka, královna Anna, mu ale vše tolerovala a byla se svým postavením smířena. A hvězda George Villierse stoupala.

V lednu 1616 byl George povýšen „na pána koní“, nejvyššího podkoního, a v dubnu byl přijat za člena Podvazkového řádu. Zároveň se stal vikomtem a významně se začal uplatňovat i v politice. V roce 1617 získal titul vévody z Buckinghamu.

V té době se utužoval vztah mezi ním a panovníkem. Pamětník si o něm zapsal: „U žádného muže jsem jaktěživ nepozoroval takové nadšení pro hezkou manželku, jaké pociťuje Jakub k Buckinghamovi, má ho tak rád, že mu nedokáže vůbec nic odmítnout.“

Mezi králem a Buckinghamem se vytvořil zvláštní, láskyplný vztah, zcela nepodobný obecnému spojení mezi evropskými králi a jejich milenkami. Jakub oslovoval vévodu Steenie (Štěpánek), ten mu odpovídal laškovným „Dear Dad and Gossip“ (drahý tatíčku a kumpáne). Jejich vztahy byly téměř rodinné. Měli se opravdu rádi.

Královna se neznepokojovala. Favorit se nazýval „jejím otrokem“, královna pro něj měla označení „můj hodný pejsek“. George se dokonce sblížil i s korunním princem Karlem, synem krále a královny Anny. Nikomu nevadil ani sexuální vztah Buckinghama a Jakuba I.

Když se ti dva setkali, králi bylo čtyřicet devět let, Georgeovi třiadvacet. Jakub favorita přede všemi laskal, prohrabával mu vlasy, upravoval oděv. Jisté je, že sám Buckingham homosexuálem nebyl, přesto se svým králem spal – i když tato forma vztahu dlouho netrvala. Vzniklo z něj mimořádné, úžasné přátelství.

Buckingham byl králi především vděčný. Už v lednu 1619 byl jmenován lordem velkoadmirálem. Musel se ovšem řídit příkazy krále. Ten byl věrný protestantskému vyznání a základním kamenem jeho zahraniční politiky byla aliance se Španělskem. To ovšem bylo přísně katolické.

V témže roce, kdy byl Buckingham jmenován velkoadmirálem, onemocněla královna Anna. Zemřela 2. března 1619. A také král nebyl zdráv. Měl střevní potíže spojené s horečkami a škytavkou. Buckingham se od jeho lůžka téměř nehnul.

Jakub mu to nikdy nezapomněl a jejich přátelství se jen utužilo. Král navíc George podporoval i ve vztahu k ženám.

Jakub I. nikdy nežárlil na protějšky svých favoritů. O Buckinghamovi dobře věděl, že má díky své pohlednosti a výmluvnosti spoustu milenek. Jeho ženou se ale mohla stát jen jedna. V létě roku 1619 se velkoadmirál zamiloval do sedmnáctileté Kateřiny Mannersové, dcery hraběte z Rutlandu. Problém tkvěl v tom, že Mannersové, stará aristokratická rodina, byli katolíci.

Kateřina byla ovšem také zamilovaná, takže kvůli Buckinghamovi konvertovala k protestantství. Vzala si jej v květnu 1620. Nikdy toho nelitovala. Odpouštěla svému muži četné milenky a psala mu: „Musím děkovat Bohu, neboť žádná žena nebyla nikdy šťastnější než já, žádný muž nikdy něžnější než Vy.“

Buckingham s ní měl pět dětí. Král Jakub vzal Kateřinu do rodiny, nazýval ji „drahou dcerou“. A miloval i její děti – zvlášť Mary, přezdívanou Moll. Považoval ji za svou vnučku.

Byl to zvláštní svazek. Jeho harmonii ale narušily politické poměry.

V roce 1618 proběhla v Praze defenestrace a čeští stavové v otevřené protihabsburské vzpouře zorganizovali boj proti císaři a zvolili si vlastní vládu třiceti direktorů. O rok později prohlásili císaře Ferdinanda II. za sesazeného a zvolili novým králem Fridricha Falckého, vůdce protestantské Unie a manžela Jakubovy dcery Alžběty. Očekávalo se, zda Jakub I. vstoupí do středoevropského konfliktu. Jemu se ale nechtělo, ostatně měl přízvisko „mírumilovný král“.

Podle něj si jeho zeť neoprávněně uzurpoval trůn. Sám Jakub prohlásil: „Vládnu již dlouhá léta a nemám v úmyslu nechat se ovlivňovat nějakým mladíčkem.“ Buckingham byl naopak pro válku. V roce 1622 byl Fridrich Falcký definitivně poražen a přišel i o svou domovskou Falc.

Jakub měl zatím jiné starosti. Zajímaly jej především anglické vztahy s katolickým Španělskem. Hodlal totiž oženit svého syna Karla se španělskou infantkou Marií, což vůbec nebylo jednoduché. Infantka ze sňatku nebyla nadšená – manželství s kacířem v ní budilo odpor. A tak se princ Karel a Buckingham dohodli, že přesvědčí krále, aby mohli odjet do Španělska inkognito a svatbu dohodnout. Skončilo to katastrofálně.

Karel a George se vypravili na dlouhou cestu v únoru 1623. Tehdy poprvé, když navštívili v březnu Paříž, uviděl Buckingham dvaadvacetiletou Annu Rakouskou, která byla na vrcholu své krásy. Byla ženou francouzského krále Ludvíka XIII., který o ni neměl valný zájem. Nikdo ovšem neví, jestli se vévoda právě tehdy do ní nezamiloval. Ostatně, Španělsko byla velká ostuda.

Španělé manévrovali, váhali, a nakonec ze sňatku sešlo. Na vině byl i Buckingham, který prohlásil, že Španělé jsou ďáblové. Obyvatelé Londýna, kteří španělské katolíky nenáviděli, byli nadšeni.

Díky tomu se stal Buckingham národním hrdinou. Smlouvy se Španělskem byly vypovězeny. A pozornost anglického krále se obrátila na Francii, kde by si Karel mohl vybrat nevěstu – sestru francouzského krále, princeznu Henriettu Marii.

V únoru roku 1625 byl sňatek Karla a Henrietty Marie konečně dohodnut. Přesto se zatím nekonal. V březnu totiž onemocněl král Jakub. Kvůli svému obžerství a nadměrnému požívání alkoholu trpěl dnou a horečkami. Lékaři si s ním nevěděli rady.

A tehdy lady Buckinghamová, matka vévody, přinesla králi jakýsi lektvar, který měl údajně vynikající účinky. Po požití lektvaru se ale horečka králi ještě zvýšila. Královi lékaři proti léku protestovali. Buckingham je vyhnal – a 27. března král zemřel. Pro vévodu to byla velká rána.

Mladý král Karel chtěl ovšem okamžitě sjednat francouzský sňatek – a romantická epizoda Buckinghama a královny Anny mohla začít. Buckingham byl vyslán do Francie v čase od května do června 1625, aby pomohl zorganizovat svatbu Karla I. a Henrietty Marie, která se uskutečnila v zastoupení 11. května.

Mezitím vévoda jednal s kardinálem Richelieuem o politice. A setkal se s Annou. Bylo jí čtyřiadvacet let, měla „liliovou pleť s růžovým nádechem“, byla štíhlá, světlovlasá a modrooká. Ludvík svou ženu nemiloval, nenáviděl její přátele, a hlavně jistou vévodkyni de Chevreuse – poněkud bláznivou, lehkomyslnou krasavici. Právě u ní se Buckingham ubytoval.

Kromě jiného měl vévoda za úkol doprovodit Marii Henriettu do Anglie. Doprovázela jej i královna Anna – Ludvík XIII. totiž onemocněl. Dne 14. června se ocitl celý doprovod v Amiensu. Anna, ubytovaná v biskupském paláci se večer vydala na procházku do zahrady.

A tam se k ní připojil Buckingham. Tiše s ní rozmlouval, zatímco dvorní dámy čekaly. Najednou se „ji pokusil polaskat, ta však bez meškání vykřikla a všichni k ní okamžitě přiběhli“.

Když se o tom dozvěděl král Ludvík, rozzuřil se. Incident vyvolal velký rozruch.

Zvlášť poté, co kněžna de Conti, která byla tehdy v zahradě, královi sdělila, že se sice „může zaručit za královninu počestnost, ale nebyla by si tak jistá v otázce její počáteční odmítavosti – od pasu až k chodidlům je králi schopna ručit za její bezúhonnost, nikoli však od pasu nahoru“.

S královnou se vévoda sešel ještě jednou v Amiensu, překvapil ji v posteli a líbal její prostěradlo.

Všeobecně se tvrdilo, že byl Buckingham zamilován, pravda ale zřejmě byla jiná – vévoda chtěl ponížit Ludvíka XIII. Byl pyšný a podrobení královny by bylo jeho velikým vítězstvím. Jisté je, že už Francii nikdy nenavštívil – Ludvík si to nepřál. Tento vztah se ale stejně stal legendou, i když Dumasova historka o královniných závěscích je zřejmě výmyslem.

Tak či tak, Buckingham se díky tomuto incidentu stal nesmrtelným. Kdo jej nezná jako králova favorita, určitě si na něj vzpomene v souvislosti s Dumasovým románem.